Rakouské trio Radian vydalo po pěti letech album. Nadžánroví průkopníci mikrorytmů a průzkumníci zvukových zbytků a jejich detailů na své novince v překvapivě svůdném tvaru vyvolávají chiméry, které zbyly z hluku.
Vídeňští Radian bývají právem považováni za novátorskou jednotku na poli abstraktní elektroakustické hudby – a to především kvůli sofistikovanému balancování mezi experimentálními postupy na jedné straně a na straně druhé atraktivními rytmickými pasážemi, jakýmisi zamlženými ozvuky takzvané inteligentní taneční hudby neboli IDM. V triu se sešli bubeník Martin Brandlmayr, který zároveň hraje na vibrafon a programuje sampler a sekvencer, kytarista Stefan Németh, obsluhující syntezátory, a baskytarista John Norman. Na sklonku loňského roku vydali čtvrté studiové album, nazvané Chimeric, jímž nejen zdařile rozvíjejí svou svébytnou poetiku, ale zároveň se prostřednictvím přesně strukturovaných zlomků svých hlučných improvizací dostávají do dosud neslyšených hudebních tišin.
Zpět k rytmu!
Klasická rocková sestava skládající se z kytary, basy a bicích doplňovaných elektronikou by mohla fungovat jako ukázkový zvukový stereotyp s módní předponou indie- nebo post-. Zde jde ovšem o podvratnou amébickou buňku, s jejímž popisem může být problém. Nejedná se totiž o radikální rozchod s tradicí, který by byl podmíněný novými přístupy, agresivitou nebo třeba preparací nástrojů. Své nástroje Radian využívají střídmě a víceméně tradičně a od svých začátků v roce 1995 se zabývají průzkumem tiché strany hudby. Využívají již existující zlomky stylů, z nichž si berou vše potřebné a jejichž prostřednictvím vytvářejí minimalistické skladby. Ty na první poslech zaujmou svou soudržností i promyšlenou stavbou, u níž se můžeme jen domýšlet, nakolik jde o kompozici a nakolik o improvizaci, ovšem cennou nápovědou nám může být striktně exaktní povaha jejich tvorby (co ostatně čekat od kapely, která se pojmenuje podle jednotky používané pro měření rovinného úhlu).
Největší přínos Radian může být to, že i při zachování abstraktního vyjádření našli cestu zpět k bazálnímu, místy téměř primitivnímu rytmu a jako jedni z mála obhájili jeho existenci v tomto druhu hudby. Matematicky přesné perkusní struktury, na něž se nabalují mikrosamply, odkazují k výše zmíněné inteligentní taneční muzice, kterou ovšem jako bychom vnímali v hluboké vodě nebo přes clonu spánku. Současně zde najdeme třeba i letmé odkazy na ambient či jazz a experimentální elektroniku. Ta je zastoupena různými sinusoidami, zpětnými vazbami a samply. I tyto prvky jsou ale užívány s mírou; někdy se sice dostanou do popředí, pomalu se převalují, avšak záhy jejich amorfní hmotu opět protne úryvek rytmu nebo pravidelná basová linka.
Jediný z hráčů, který na sebe během koncertů strhává pozornost, je bubeník Brandlmayr. Jeho minimalistická technika není založena na manifestaci virtuozity, ale snaží se hledat a využít všech zvukových možností značně omezeného instrumentáře – bubínku se strunou a činelu. Je fascinující sledovat, jak přesnými pohyby metliček nebo pouhým povolováním struny dokáže dosáhnout zdání živě hrané elektroniky, jejíž výrazová škála obsáhne strojový rytmus připomínající nasamplované smyčky nebo například nečekaně dlouhý šum. Takový způsob hry ostatně můžeme znát i z ostatních Brandlmayrových projektů, na nichž se ukazuje jako všestranný hudebník v rozličných podobách od volné improvizace (Polwechsel), přes éteričtější experimenty (Till The Old World’s Blown Up And A New One Is Not Created; viz A2 č. 7/2009) až po jemné a melodické Trapist nebo Autistic Daughters.
Zvuky pod drobnohledem
Studiový debut Radian tg11 je asi nejvíce minimalistický a hojně využívá ruchy a různé nezáměrné zvuky, které slouží jako rytmický prvek. Následující deska rec.extern z roku 2002 k dokonalosti dovádí matematickou stavbu skladeb, bzučí tu zefektovaná kytara a najdeme zde odkazy na inspiraci finským elektronickým duem Pan Sonic, které Brandlmayr považuje za jeden z hlavních vzorů. Oproti tomu album juxtaposition z roku 2004 mělo místy až jazzové přesahy a v některých momentech už se blížilo excesivnějším momentům z aktuální desky (třeba ve skladbě Rapid Eye Movement). A aktuální deska Chimeric se od těch předchozích liší právě v intenzitě.
U prvních tří desek sloužily jako základ pro mikrosamply akustické nástroje, na které bylo hráno velmi potichu. Tento pohled, jak říká sám Brandlmayr, mikroskopicky prozkoumal zvuk a pronikal tak až na dřeň hudby. Nyní se jejich drobnohled zaměřil nikoliv na tiché zvuky, ale jako základ pro samply si vzali pořádně hlasité, přebuzené a efekty vylepšené hluky. Rozkládány jsou zde hlučné improvizované nahrávky, které hudebníci pořídili během několikaletého nahrávání alba, ale celek je opět sestavený do povědomého tvaru.
Nejzdařilejší manifestací nálady nového alba je hned první skladba Git Cut Noise. Slovo „noise“ zde samozřejmě není bez účelu: téměř rocková skladba přímo vře ukázněnou energií, na povrch vystoupila ostrá, úderná kytara a překvapivě zde nalézáme improvizační partie, které jsou ale vždy dokonale zakomponovány do dodatečně promyšleného celku.
Ke koncepci nového alba Brandlmayr říká: „Na obalu alba je zátiší. Jsou v něm květiny, monstrózní ryba, pracovní materiál a tak dále. Zátiší z podstaty zobrazuje život, přírodu, věci z každodenního života. Rozbité sklo na podlaze nám vypráví příběh… Takže v zátiší je přítomný život, ale jeho okamžik je zarámován.“ Život je tedy v nahrávce zakonzervován v množství improvizovaných pasáží, které jsou zarámovány postprodukcí a zpětně pečlivě sestaveny do racionálního tvaru, který připomíná hudební zátiší.
Tkáň nahrávky je chimérická přesně jako mytologická obluda, sestávající z částí těl lva, kozy a draka. Spojení těchto geneticky rozdílných celků dopadla výtečně.
Radian: Chimeric. Thrill Jockey, 2009.