50. léta: mluvil tu někdo o ideologii?

Pročítáme-li práce věnované české literatuře padesátých let, velmi často narazíme na dva emblematické pojmy, jež k době neodmyslitelně patří – ideologie a socialistický realismus. Zdají se nám být naprosto zřejmé, vysvětlené a vypovídající. Avšak je tomu skutečně tak? Co vlastně pod těmito univerzálně použitelnými výrazy skrýváme? A nedopouštíme se občas stejného hříchu, jakého se dopouštěl oficiální jazyk stalinismu, když pod zdánlivě krystalicky jasné „označující“ vměstnával podivně mlhavé „označované“?

Vrcholek pyramidy moci

V české akademické sféře dosud dominuje přístup, který ideologii nahlíží a priori ve smyslu „falešné ideje, která napomáhá legitimizovat dominantní politickou moc“. Není sporu o tom, že tzv. socialistický realismus pak tvoří personifikaci ideologie, souhrn falešných myšlenek a úskočných praktik, které napomáhají ovládnout umění z pozice moci. Je vlastně pouhým překladem politických tlaků do jazyka literatury.

Nahlížení do dlouho utajených mechanismů politických struktur vrcholného stalinismu patří v české literární historii k nejčastější praxi. Soudobý čtenář se pro rekonstrukci kontextu kulturně politického může obrátit hned na několik pozoruhodných publikací – za všechny uveďme rozsáhlou práci historika Alexeje Kusáka Kultura a politika v Československu 1945–1956 (Torst 1998) či s Kusákem částečně polemizující monografii Jiřího Knapíka V zajetí moci: kulturní politika, její systém a aktéři 1948–1956 (Libri 2006). V těchto publikacích se otevírá průhled do stranického aparátu, kulturních komisí a dalších institucí, které uváděly v pohyb kulturní přerod po únoru 1948.

Z podobné pozice se k padesátým letům přibližuje Michal Bauer, jehož úctyhodná „trilogie“ Ideologie a paměť (H&H 2003), Tíseň tmy (Akropolis 2005) a Souvislosti labyrintu (Akropolis 2009) představuje zejména z hlediska materiálového úctyhodný a detailní soubor archivních pramenů. Podobně pak Dějiny české literatury 1948–1958 (Academia 2007) těží z tradice důsledně propracovaného politicko- kulturního kontextu a znalosti fungování mocenských struktur. Ačkoli například v přístupu k socialistické poezii se autoři vyhýbají a priori hodnotícímu stanovisku, je zde patrná binární opozice socialistického realismu (kolektivně distribuované metody mocenského nátlaku) a tvůrčího individua, které tomuto tlaku odolává/podléhá.

Sebepožírající doktrína

Tento model reflexe ideologie a jejího nátlaku na literaturu do značné míry počítá s tím, že socialistický realismus je statický a uzavřený systém, s nímž jsou jednotliví autoři konfrontováni coby s hotovým nástrojem státního aparátu. Doktrína převzatá ze sovětské praxe však při bližším ohledání jeví všechny možné symptomy, jen ne symptom stability. Ta je do ní vnášena především příznačně sebevědomou a agresivní rétorikou jejích propagátorů (na sovětské straně uveďme A. A. Ždanova či M. Gorkého, na české zase Ladislava Štolla či Jiřího Taufera).

Každopádně, jak přesvědčivě dokázaly práce vzniklé především v akademické sféře angloamerické (za všechny uveďme přelomovou knihu Kateriny Clarkové Soviet Novel: History As Ritual z roku 1981 či obsáhlý sborník Socialist Realism Without A Shores z roku 1997), ona setrvalost a neotřesitelnost je pouze uhybným manévrem, který zakrývá bouřlivé a nevypočitatelné střety dvou diskursů. Diskursu politického, který touží vygenerovat dokonalý jazyk bez nežádoucích konotací, a diskursu literatury, pro niž je takto vymezený jazyk nepřijatelný. Takzvaný socialistický realismus se pak nejeví jako pevná doktrína, ale spíše jako široké významotvorné pole, v němž se vynucené mocenské impulsy přetvářejí ve složitých mýtotvorných operacích, plodí výrazné emblémy, které pak samy o sobě zpětně ovlivňují společensko-politický diskurs a vstupují do každodenního jazyka i uvažování.

Rozpadá se tak z hlediska dědice komunistické minulosti dozajista lichotivější podoba socialismu coby řádu vnuceného shůry a na jeho místo nastupuje kolektivní dílo, do nějž jsou zapojeny všechny složky společnosti. Pyramidální vnímání moci přepouští místo Foucaultovu modelu moci všudypřítomné a vykonávané skrze všechny body sociální struktury. Zároveň se tak osvětluje zranitelnost, které byl sebevědomý jazyk moci vystaven, byl-li přenesen do sféry literární. Čím více konotací bylo na rovině produkce potlačeno, tím více jich bylo na rovině recepce vnímáno.

Uzavřený a stabilní ideologický znak, po němž politická moc tolik baží, se mění ve snadno zneužitelnou a sebepodvracející entitu. Nejčistší realizace snu dobových programatiků o srozumitelné, angažované a třídně zaměřené literatuře předkládají zároveň esenci nechtěné komiky a nekontrolovatelné dvojsmyslnosti dobových hesel. Tolik propagovaná básnická díla běžných „soudruhů od soustruhu“ mimoděk demaskovala nemožnost propojit politický program s literární řečí. Poezie zbavená sémantické víceznačnosti jako by se sama nabízela ke zneužití. Stačilo z ní abstrahovat neumělé repliky politických frází a přesadit je do nežádoucích kontextů – zbytek práce pak již vykonal jazyk moci sám. Tento nežádoucí proces vedl k socialistickému horror vacui, k umanutému zaplňování všech prázdných prostorů. Socialistický realismus tak nebyl zdaleka principem sebevědomé dominance, ale spíše marné a zrádné honby za svou vágně definovanou a chimérickou podstatou.

Tento rys dobové řeči v padesátých letech bystře demaskovali Ivo Vodseďálek a Egon Bondy ve své trapné poezii, respektive totálním realismu. V novodobé reflexi se s tímto zatím poměrně upozaděným rysem „ideologie socialistického realismu“ můžeme střetnout v záslužné práci Gertraude Zandové Totální realismus a trapná poezie. Česká neoficiální literatura 1948–1953 (Host 2002). I ona však staví především na tradičním konceptu monolitické ideologie, s níž jsou konfrontováni autoři žijící ve vnitřním exilu. Živá podoba stalinské kultury vysvítá ve zmínkách o Bondyho a Vodseďálkových fascinacích rozpínavou dobovou mytologií, která vyrůstala ve všech oblastech lidské existence.

Skalpel obrácený k vlastnímu tělu

Z vrcholu mocenské pyramidy, na němž jsme své putování začali, tak sestupujeme do sféry, kde se akademický problém stává do velké míry problémem osobním. Do sféry ideologie vymezené definicemi jako proces vytváření významů, znaků a hodnot v životě společnosti či nepostradatelné médium, skrze nějž individuum naplňuje své vztahy. Neztrácíme nijak ze zřetele mocenský impuls i politicky motivovaný záměr, který vyprovází socialistický realismus, ale přestáváme hodnotit jeho morální konotace a zaměřujeme se především na vnitřní mechanismy jeho fungování – na univerzální střet „jedince a skutečnosti“. Ze zneužívání se stává interakce, z vymývání mozků kolektivně utvářená utopie/dystopie.

Pak se ovšem ideologie padesátých let jeví jako fenomén velmi současný a živý, zpřítomňující naše každodenní zápasy o integritu tváří v tvář neustálému nátlaku „velkého druhého“. V takto vymezeném poli se z bádání o socialistickém realismu stává strhující rekonstrukce mytologické struktury komunistické společnosti i funkčních mechanismů reprezentace skutečnosti. Zatímco na angloamerické akademické půdě se tato hravá a nehodnotící analýza těší velké popularitě, pro nás, osobně zasažené pocity viny, zhnusení i strachu, je stále poněkud obtížná. Nedostižným vzorem tudíž zůstávají všímavé sémiotické eseje Šťastný věk Vladimíra Macury (Pražská imaginace 1992, rozšířené vydání Academia 2009), který se již záhy po sametové revoluci obrátil od konceptu zlověstného politického spiknutí ke konceptu kolektivně sdílené a utvářené konstrukce.

Jeho slova „Svět socialismu jako sémiotický konstrukt už nemůže být chápán jako něco útěšně vnějšího. Je náš, byli jsme jeho spolutvůrci. Jeho analýza se nás dotýká jako skalpel obrácený k vlastnímu tělu.“ jsou podnětná, ale v tuzemské akademické praxi stále platí spíš glosa Terryho Eagletona: „V tomto smyslu je ideologie, podobně jako zápach z úst, něco, čím vždy trpí ti druzí.“ Možnost, že bychom v pokřiveném zrcadle stalinismu našli odrazy duchovní prázdnoty a hodnotové krize současnosti, nás plní pochopitelným strachem.

Autor je bohemista.