Béčko palestinského odporu

Islámský džihád již tři desetiletí představuje originální, svébytný fenomén v heterodoxních vodách palestinského odboje a v mnoha ohledech je jeho absolutně nejradikálnější frakcí.

Radikálně přímá cesta

Je typickým dítětem konce sedmdesátých let 20. století, kdy se na neutěšené blízkovýchodní politické scéně objevují první příznaky nové vlny nekompromisního islamistického radikalismu. Dlouhodobá krize arabských sekulárních režimů, ztělesněná mírovou smlouvou Egypta s Izraelem, mizivé výsledky Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) a umírněný sociálně-politický aktivismus egyptské i palestinské odnože Muslimského bratrstva přivádí palestinské fundamentalisty na myšlenku utvoření radikálně bojovné alternativy. Tři z nich, lékař Fathí aš-Šakákí a jeho přátelé Abdul’azíz Auda a Bašír Músá, nalezli během studií v Egyptě inspiraci v působení několika domácích ideologicky obskurních skupinek, zbraní i perem agitujících proti tamnímu „bezbožnému“ režimu. Na přelomu let 1979/1980 zde tito Palestinci zakládají jádro Islámského džihádu, jež po své deportaci v důsledku reakce režimu na zavraždění prezidenta Anwara as-Sádáta egyptskými fundamentalisty (1981) přesouvají do Pásma Gazy.

Ideologie Islámského džihádu je založena na poměrně nenáročné a obsahově mělké radikálně náboženské argumentaci. Ozbrojený džihád za Palestinu je prosazován ve značně nekultivované formě, založené na bezprostřední násilné akci proti libovolným izraelským cílům. Islámský džihád odmítá složité teoretizování klasické islámské právní vědy o tom, za jakých podmínek a v jaké podobě je přípustné vést válku. Jedině nekompromisní přímá akce představuje chvályhodný čin v očích Boha. Jako první palestinské hnutí začíná Islámský džihád s adorací z náboženského hlediska problematických sebevražedných operací proti sionistickému nepříteli. Jeho ideologie je velmi ovlivněna radikálně šíitským islámem, jeho důrazem na mučednictví a v bezprostřední rovině především íránskou islámskou revolucí (1979). Ústřední Šakákího spis ostatně nese vcelku výmluvný název Chomejní: islámské řešení a alternativa a Islámský džihád, ač radikálně sunnitská organizace, „ekumenicky“ prosazuje ukončení tradičního nepřátelství mezi stovky let rozdělenými islámskými proudy. Zvláštností programu Islámského džihádu je jeho rezignace na práci s masami muslimů. Ve zvulgarizované verzi požadavku klasického teoretika islámského fundamentalismu Sajjida Qutba na utvoření revoluční avantgardy, vedoucí zbloudilou společnost, vidí Islámský džihád sám sebe jako tento předvoj, jehož jediným cílem je ukončení izraelské okupace a následné nastolení teokratického státu na území celé historické Palestiny. Na rozdíl od Hamásu neprošel Islámský džihád v průběhu let jistou ideologickou „moderací“ a není vnitřně rozdělen na „radikály“ a „umírněné“. Především ovšem nevidí žádný smysl v sociální, charitativní a vzdělávací činnosti mezi Palestinci, v důsledku čehož za Hamásem ovšem v oblibě u lidí velmi zaostává. Zdá se, že i v palestinské společnosti ještě stále provozování školy či nemocnice přináší více popularity než spektakulární ozbrojená akce.

Soupeřem je Izrael

V ideologické koncepci Islámského džihádu jsou významnými body odpor k „zaprodaným“ arabským režimům, jež údajně zradily palestinskou věc, a originální kombinace teoretického panislamismu s lokálním nacionalismem. Na rozdíl od Abdulláha Azzáma, palestinského účastníka války v Afghánistánu a duchovního otce hnutí al-Káida, ovšem odmítl Islámský džihád nadnárodní „apokalyptickou“ vizi světového konfliktu muslimů s bezvěrci a soustředil se na jediný cíl: osvobození Palestiny, srdce muslimského světa, z područí sionistů. Přes veškerou kritiku USA nepřikročil Islámský džihád nikdy k rozšíření svých útoků na americké cíle a v militantní rovině zůstal jeho jediným protivníkem Izrael. Islámský džihád si zakládá na vysokém stupni utajení, striktní disciplíně a výborné organizaci, díky níž dokázal přežít veškeré likvidační akce izraelské armády. Zatímco ostatní palestinská hnutí si ráda okázale přivlastňovala i atentáty, s nimiž neměla vůbec nic společného, Islámský džihád se zpočátku ke svým operacím, vyznačujícím se mimořádnou efektivností, nehlásil. Svými útoky skutečně primárně sledoval citelný zásah v táboře nepřítele, nikoliv egoistickou sebepropagaci doma a ve světě. Až zformování militantního Hamásu, který ho začal na ozbrojené islamistické scéně zcela zastiňovat, přimělo podle palestinského politologa a nezávislého politika Ziáda Abú Amra Islámský džihád k veřejnému přijímání odpovědnosti za své vojenské akce.

Islámský džihád nikdy neprojevil snahu budovat si politické pozice a od osmdesátých let se soustředil výhradně na boj proti Izraelcům, tehdy ještě převážně v podobě útoků na vojáky. Mimořádný ohlas si získal granátový útok na izraelskou vojenskou přehlídku u jeruzalémské Marocké (resp. Hnojné) brány ze dne 15. října 1986, při němž přišel jeden voják o život. Dosti demagogicky tuto a další své akce Islámský džihád později prezentoval jako hlavní spouštěč k vypuknutí první intifády (1987–1993), v níž ovšem radikální palestinská hnutí hrála, navzdory své propagandě, až druhé housle. Na rozdíl od pozdější intifády al-Aqsá (2000–2004) se v první intifádě jednalo o spontánní lidové povstání, reagující na dlouhodobý izraelský útlak na okupovaných územích. V průběhu intifády postupně slábne aktivita Islámského džihádu, množství bojovníků je usmrceno či uvězněno Izraelci, Šakákí a Auda jsou v srpnu 1988 deportováni do Libanonu a o rok později se vedení organizace přesouvá do syrského Damašku, kde zůstalo dodnes. Po podpisu mírových dohod z Osla (září 1993) a útoku židovského fundamentalisty Barucha Goldsteina v hebronské mešitě (únor 1994, 29 mrtvých) se ovšem Islámský džihád reaktivizuje a spolu s Hamásem zahajuje sérii sebevražedných útoků, jež stojí životy desítky izraelských civilistů. Po těch dochází k tvrdým zásahům nově ustavené Arafátovy policie, jež narušitele mírových jednání značně oslabují, a v říjnu 1995 vraždí Mossad Šakákího na Maltě. Na místo vůdce skupiny nastupuje Ramadán Šalah, původně univerzitní učitel se zázemím na Floridě, a organizace v průběhu následujících let nabírá nový dech. Během intifády al-Aqsá provádí její ozbrojená složka Jeruzalémské brigády řadu krvavých atentátů. Do mezinárodního povědomí se zapsal především sebevražedný útok osmadvacetileté studentky práv Hanádí Džaradát ze 4. října 2003 v haifské restauraci Maxim, jenž si vyžádal 21 životů. V současnosti Islámský džihád podobně jako ostatní palestinské organizace prakticky upustil od operací tohoto typu, nicméně na jeho vrub jde odpalování valné části minimálně účinných podomácku vyrobených raket Qassám (resp. své vlastní modifikace, raket typu Jeruzalém) z Pásma Gazy do jižního Izraele, jež bývají zpravidla paušálně připisovány Hamásu a jež se staly záminkou pro nelítostnou operaci Lité olovo z přelomu let 2008/2009, která za sebou zanechala na čtrnáct set mrtvých Palestinců a přinesla Izraeli kritiku z celého světa.

Smírčí role

Při popisu Islámského džihádu nelze nezmínit jeho komplikované vazby na ostatní palestinská ozbrojená uskupení. Přes své ultraradikální náboženské zázemí se Islámský džihád vždy vehementně bránil konfrontaci se sekulární OOP, ačkoliv byla především s jejími levicovými frakcemi jeho vize budoucího palestinského státu zcela nekompatibilní. Abdul’azíz Auda prohlašoval: „Nebudeme se nikdy podílet na žádném střetu s jinou palestinskou silou. Na bojišti je místa dost pro všechny.“ OOP mu jeho přátelský přístup oplácela: George Habaš, křesťanský předák Lidové fronty pro osvobození Palestiny, známý svým negativním postojem k „reakcionářskému“ Muslimskému bratrstvu, ve svém projevu vítal „co možná nejvřeleji přítomnost tohoto fenoménu v okupované Palestině“ a někteří představitelé Fatahu zacházeli občas tak daleko, že Islámský džihád dokonce, navzdory jeho protestům, prezentovali jako islamistické křídlo vlastního hnutí. Spekulace, že předtím, než převzal plnou záštitu za jeho financování Írán, byl Fatah hlavním sponzorem Islámského džihádu, se nepotvrdila, nicméně je jisté, že k sobě měly během první intifády určité frakce obou hnutí celkem blízko. Situace se však zcela obrátila po mírových jednáních s Izraelem, kdy Fatah v očích fundamentalistů „zradil“ a Islámský džihád se v rámci tvrdě opozičních stanovisek sblížil s Hamásem, se kterým měl do té doby přes sdílenou náboženskou orientaci naopak dost napjaté vztahy. Ačkoliv Islámský džihád odsuzoval politickou angažovanost Hamásu jako cestu k zaprodání se, jeho vítězství ve volbách v roce 2006, jichž se sám zásadově nezúčastnil, však podpořil. V pozdější bratrovražedné roztržce mezi Hamásem a Fatahem se však již snažil aktivně hrát smírčí roli, a jeho vůdce Šalah dokonce veřejně apeloval na nenáviděné „zkorumpované“ arabské režimy s Egyptem v čele, aby udělaly vše pro zachování palestinské jednoty. Realismus na domácí frakční scéně v případě Hnutí palestinského islámského džihádu stojí v přímém kontrastu s jeho nekompromisním pohledem na vývoj izraelsko-palestinského konfliktu jako takového. V každém případě i po třiceti letech své existence zůstává malý, nicméně výrazný Islámský džihád nedílnou součástí scény palestinského hnutí odporu.

Autor studuje obor Blízkovýchodní studia na ZČU v Plzni.