Dějiny vs. román – 1 : 0

Druhý román mladé kunsthistoričky Kateřiny Tučkové je rozhodně projektem ambiciózním. Byť je jádro příběhu zasazeno do nejbližších poválečných dní, děj knihy se rozmachuje od druhé světové války přes druhou polovinu 20. století až do doby polistopadové a přímo se dotýká tří generací žen (titulní hrdinky Gerty, její dcery Barbory a vnučky Teresy). U takového tématu, jakým je vysídlení valné části německého obyvatelstva, se zřejmě nelze vyhnout reflexi základních motivů epiky vůbec – vině, trestu a (ne)odpuštění.

Budiž Kateřině Tučkové přičteno ke cti, že se velkého tématu nezalekla a Vyhnání Gerty Schnirch po velmi pečlivé a z textu až skoro fyzicky hmatatelné historiografické přípravě vystavěla s akcentem právě na nich. Tyto motivy pak aktualizuje v rozdílných generačních perspektivách a zároveň každým dějovým záchvěvem i relativizuje, byť se tak povětšinou děje s doslovností, která po čtenáři nevyžaduje příliš velkou námahu. Co však brání tomu, aby se z velkého námětu stal i velký román, je fakt, že si zde autorčino historiografické úsilí podává ruku s literární neobratností.

„Hlavní je přežít“

Gerta pochází ze smíšené rodiny, v níž se románové role a čtenářovy sympatie dělí (a to říkám bez despektu) přehledně podle pohlaví – matka je tichá Češka, jíž jde především o blaho rodiny, německý manžel a otec Gerty se však poměrně záhy promění v tyranskou bestii a fanatického příznivce nacistické ideologie. Syn Friedrich je po něm, Gerta po matce a germanizovat se ji otci nepodaří. Mužská část rodiny Schnirchů proto tou ženskou nejprve pohrdá. Posléze, po matčině smrti a Friedrichově odjezdu na frontu, když spojenecké armády začínají získávat navrch, otec propadá alkoholu, Gertu bije a sexuálně zneužívá. Aby toho nebylo málo, z incestní tyranie se narodí Barbora, která se jaksi „natruc“ otci a „navzdory“ osudu stává jedinou nitkou, kterou je Gerta jako nositelka kolektivní viny svázána se životem. Touha přežít tak u ní bere podoby téměř animálního pudu (a tak ji znásilnění, bezprostřední přítomnost smrti a někdy až nelidské krutosti nezlomí), železné zatvrzelosti a později, po návratu do Brna, když Barbora vyroste a odstěhuje se od ní, jakési letargické setrvačnosti v absolutním vykořenění totalitního Československa.

Nedůvěra ve čtenáře

Patrnou snahou autorky bylo napsat text emocionálně silný a naléhavý, jenomže tragický osud jedince drceného soukolím dějin ještě není sám o sobě zárukou úspěchu. Tučková není zrovna jazykový virtuos a vět typu „Doba byla neklidná. Hladina emocí se bouřila…“ či „Přítomnost byla krásná, plná vzájemnosti a radosti, válka byla minulostí.“ je po knize rozeseto víc, než aby nad nimi šlo jen tak mávnout rukou. Patrné je to především v dialozích, které v některých pasážích při představě, že by měly být autentické, nabývají až groteskního rázu („Ach Bože, ozbrojený Němec v poli…“, „Teď vypukne ta obrovská živočišná síla, teď, když už je klid.“ nebo „… tehdy se emoce daly ždímat, jak hmatatelné byly. Vylily se po šesti letech protektorátního teroru a měly spláchnout roky ponížení. Lidi se mstili za vlastní zmařené osudy, nenaplněná přání… a samozřejmě že to byla i doba pro lůzu…“).

To se naneštěstí pro čtenáře děje s železnou pravidelností. Problém však netkví jen ve stylistických lapsech. Autorka totiž jako kdyby nedůvěřovala čtenářově obrazotvornosti a i tam, kde je to z kontextu patrné (a opět především v dialozích), se snaží vše explicitně popsat a pojmenovat a někdy i zbytečně dopovědět osudy některých protagonistů.

Vyhnání Gerty Schnirch je svou snahou po maximální komplexnosti fikčního světa jak šalina ve špičce (etymologii slova vám v knize vysvětlí Barbora, jinak zase ne tak bystré děvče, kterému to ve škole nešlo nejen kvůli smíšenému národnostnímu původu) – čtenář se v něm nemůže skoro pohnout. A při nedostatku pohybu, jak známo, padá na člověka ospalost.

Autor studuje bohemistiku na FF UK.