Tak nám začal rok 2010. Rok dvoustého výročí narození Karla Hynka Máchy. Co si s ním počneme, se dá dobře tušit: Budeme si je „připomínat“, budeme je „oslavovat“, budeme „důstojně vzpomínat“ a „zamýšlet se nad jeho odkazem dnešku“. Nejeden pisatel smočí brk a sepíše variaci na téma „zakladatele moderní české poezie“, „velkého romantika“, ba i „knížete české poezie“. Nic proti Máchovi, to rozhodně ne. Jen prostě když už byl, tak se někdy narodit musel. Datum narození je nicméně fakt, který má z literárněhistorického hlediska jen velice slabou a čiře symbolickou výpovědní hodnotu. Narodí se nemluvně, kojenec, robátko, což je jistě důvodem k radosti rodinné, ale tím to končí. Z narozeného génia obvykle nevyzařuje konglomerát sdělení ihned, co přijde na svět. I narození spasitele musela mudrcům zvěstovat dle Matoušova evangelia hvězda betlémská, čili zázrak. Jinak by nevěděli a fakt příchodu spasitele by se projevil až časem. Teologie toto reflektovala a stěžejními entitami učinila až skutky Ježíšovy a jeho smrt. Moderní doba si to ale překódovala po svém a Vánoce vytyčila nad Velikonoce, protože se jaksi lépe materializují. Neměli bychom i u spisovatelů oslavovat výročí vydání podstatných děl a připomínat si jejich skon? To jsou přece podstatné události z hlediska dějinného. Nedostalo se nám až příliš pod kůži personalistické pojetí literatury, kontaminované předchozím pozitivismem a šmrncnuté následným kádrováctvím, že se má dosud za užitečné, aby maturant pěkně odříkal, že J. V. Sládek pocházel z rodiny zednického mistra a Neruda z rodiny vojenského vysloužilce? A když už jsme u těch výročí, jedna kontrolní otázka: Kolik asi našich deníků v rámci své služby informačnímu věku připomnělo, že jeden z našich největších žijících básníků, Zbyněk Hejda, se nedávno dožil osmdesáti let?
Ale ještě na chvilku k té výuce a maturitám. MF Dnes přinesla počátkem února článek s titulkem: Kantoři sepsali nepravdy o státních maturitách, petici podepsaly desítky škol. Protože článek, jehož titulek říká, že učitelé lžou, lze jen těžko ignorovat, čtu se zaujetím, co se pod titulkem skrývá. A nevycházím z údivu. Že učitelé protestují proti státním maturitám, je věc známá. Že však na ostravském gymnáziu v Matiční ulici (a asi i leckde jinde) vyznávají češtinářský mysticismus, je pro mne příjemným překvapením. Tamní paní profesorka Veronika Valíková je i v sérii předchozích mladofrontovních článků citována hned několikrát: „Osypávám se z termínu ,analýza textu‘. Bojím se, že se to zase zvrtne v takové to ,povězte nám, kolik je v básni metafor‘ nebo ,co znamená u Romea a Julie ta tma‘ a podobně. To je druhý extrém, nejdříve se recitovala díla, teď se bude analyzovat.“ A o několik dnů později tatáž paní profesorka: „Celá koncepce maturity je postavená na rozborech textů. Nikoli na rozborech myšlenek. Literatura by měla studenty formovat, učit je přemýšlet o problémech z různých úhlů. Místo toho budou analyzovat, co chtěl svým textem autor říct.“ Milá paní profesorko, ony se ty myšlenky, které byste se studenty tak ráda rozebírala, do jejich hlav bez schopnosti analytického čtení ale bohužel nedostanou. Když nepoznají, kde nastává metaforické významové dění, budou číst Tomanův verš „Můj bratr dooral a vypřáh’ koně“ jako sdělení, že Toman má bratra a ten je zemědělcem. Proto je dobré si ověřit, zda vědí, kolik je v textu metafor. Na rozborech myšlenek zkoušeli založit svá velká dějinná kompendia Jaroslav Vlček či Jan Jakubec na začátku 20. století. A už Arne Novák věděl, že takto pojatý výklad literatury jako repertoáru mohutných myšlenek, sjednocených velkou ideou, třeba „ducha národa“, nevede nikam. A to Vlček s Jakubcem byli, pěkně prosím, nějací znalci. Kam asi povede, když budeme s dnešními teenagery rozebírat spisovatelské myšlenky? To se odcituje promluva románové postavy a řekne se: „Podívejte se, milí studenti, to si myslí pan Ludvík Vaculík. Co vy na to?“ A bude se mluvit a mluvit. Spánembohem si literaturou své studenty formujte, ale až poté, co zvládnou analýzu textu. Bez ní se mohou zaobírat třeba myšlenkami Karla Gotta. Taky jich má hodně a veřejnosti je dává k dispozici. A když tu analýzu textu jako nutnou řemeslnou výbavu zvládnou, bez problémů státně odmaturují, takže o co jde? A „analyzovat, co chtěl svým textem autor říct“ je pro výuku literatury pochopitelně blbost, ale ve věku nedouků působících v našich masových médiích to může být i užitečné. Třeba paní redaktorka, která zvolila onen titulek „Kantoři sepsali nepravdy…“, nechtěla, jak se ukáže až četbou, vůbec říct, že učitelé lžou. Chtěla říct, že učitelé udělali soupis toho, co za nepravdy považují, ale protože je asi taky spíš na názory než na analýzu textu, tak se jí to vyjádřit nějak nepodařilo.
Vrcholný žurnalistický zážitek je ale tentokrát jinde. Bombasticky anoncovaný trojrozhovor režisérů Formana, Hřebejka a Svěráka v Pátku Lidových novin z 22. 1. Měl být „o 3D budoucnosti filmu“. Snímek Avatar, který má tento zlom kinematografie ztělesňovat, sice Forman ani Hřebejk neviděli, ale nijak jim to nebránilo názory mít a myšlenky trousit. Tento rozhovor vskutku označuje, zdá se, novou éru naší žurnalistiky. Dosud se novinové rozhovory krátily a slovní balast, kdy mluvím, ale nic neříkám, šel pryč. Zde se všichni tři nechávají tlachat, jako by jejich slova byla manou posvátnou. Princip reality show dorazil tedy už i do našich novin: Necháme to být a jen to přepíšeme. Slovo celebrity je slovem posvátným a novinář je novodobým evangelistou. Potěš pámbu.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.