Paralelní žáry

Hlava žáru Vladimíra Binara je zajímavě poskládaná kniha. Jde vlastně o paralelní memoár. Zatímco do první části knihy autor sebral své básně z období 1959 až 1968, závěrečnou třetinu tvoří mozaika prozaických vzpomínek Kolokvia I, sepsaná v letech 1985–86. V nich se Binar zabývá zhruba tímtéž desetiletím, v němž vznikaly básně; na některé verše memoár dokonce přímo odkazuje. Zkraje knihy tedy čteme Bílý sníh – a v memoáru narazíme na historku, jak byla tato báseň jako první otištěna v regionálním Novém Opavsku. V roce 1958 bylo Binarovi sedmnáct. Právě odmaturoval na opavské jedenáctiletce a hořel touhou po studiích na Filosofické fakultě v Praze. Nejprve si však musel odkroutit pár let na docela jiných „univerzitách“. Sen se nakonec přece jen vyplnil a vzpomínky zachycují kvas prvních studentských let. Později se autor letmo dotkne i svého vlastního pedagogického působení na fakultě a také nuceného odchodu v rámci posrpnových čistek. Kolokvia I dál nesahají, my však víme, že Binar přesunul své aktivity do neoficiálních kruhů. S Bedřichem Fučíkem založili proslulou samizdatovou edici VBF, v níž se mimo jiné podařilo to, nač v polistopadové éře nestačily ani dvě dekády: uspořádat čtrnáctisvazkové dílo Jakuba Demla.

Být smyslový, být trpící

Nechci poezii křivdit, nad Binarovou knihou se mi ale ukázkově přihodilo, co asi zažívá většina lidí: spontánně hmátnou po próze a poezii nechají stranou. I já jsem v Hlavě žáru hned nalistoval stranu 149, kde začíná memoár, a přečetl ho jedním dechem. Přitáhlo mě živé vyprávění plné reálných příhod, drobných sytých detailů, portrétních skic, nálad a situací bez lyrické sublimace. Až potom, v docela jiném vnitřním naladění, jsem se začal probírat verši. Znovu se mi potvrdilo, jak ošidné je vydávat poezii v jednom svazku s prózou. Poezie si zkrátka žádá subtilnější kontext, okolní zklidnění, jiný způsob čtenářského ponoru. Jde o jiný způsob svědectví. A tím spíš se poezie dostane do nevýhody, jde-li, jako zde, o básně, jejichž čas do jisté míry minul.

V básnické části Hlavy žáru najdeme totiž shrnuty juvenilie a pokusy mladicky tápavé, jen postupně vyzrávající. Naproti tomu memoárovou prózu ze sebe vychrlil již zralý, poučený, v literatuře tak či onak zabydlený čtyřicátník nehledající sebe sama, ale dychtící znovu, tentokrát definitivně uchopit „ztracený“ čas. Čas, v němž zahlédá sám sebe už hotově a zřetelně, s ostrostí až slastnou. Vladimír Binar je velký senzualista a jeho vzpomínky jsou strhující. Člověk až lituje, že jim dal autor jen fragmentární ráz. Více by bylo lépe! Jeho líčení svaté touhy po studiu dojímá, ve zpětném pohledu však nás i autora paradoxně přitáhnou právě okliky, jež na dychtivého studenta políčil osud prostřednictvím okresních kádrováků. Namísto studií jde Binar „do výroby“ a popis času stráveného v zastrčené betonárce si nás podmaní vykreslením atmosféry, pracovní rasoviny i originálních figurek, s nimiž se mládenec v jámě lvové setká. Pasáže nemohou neupomenout na Hrabala. Ne však rabiátskostí, ale křehkým, vzníceným vnímáním ztracených chvil jakoby cizího a vnuceného, v hloubi však o to víc vlastního a dražšího osudu. Házení písku – a do toho výpisky z Rimbauda či Sandburga. Mukařovský, Nezval a jeho vzpomínky Z mého života…V pár tazích nás Binar seznámí se svými literárními sny a vtáhne nás do místního kulturního dění. A pak už přijde Praha, fakulta, studentské noční tahy i denní předměstské toulky.

Nejdramatičtější zlom Kolokvií přijde kolem příprav památného Majálesu 1965. Jsme zvědavi: vstoupí na scénu Ginsberg, Zábrana? Binar nás však „zklame“. Nečekaně totiž zamíří zcela jinam. Student v přeplněném vestibulu majálesové fakulty vyšplhá na žebř: „Najednou jsem uviděl, jak se boční lať žebře prohýbá, … jak se dřevo odchlipuje a prská v třískách… Seděl jsem pod schodištěm… a díval se na nohu, která byla vyvrácená patou proti mým očím a z holeně trčely bílé kosti. Necítil jsem žádnou bolest… Nade mnou na schodech stál básník Míla Topinka a něco říkal…“ V mžiku se Binarovi otočil celý život. Následuje několikaleté martyrium, boschovsky surreálný rehabilitační ústav a opět smyslově bohatě a pozorně líčená atmosféra, postavy a jejich černý humor, krkolomné výjevy jakoby z odvrácené strany života. To proloženo výpisky třeba i z Marxe: „Být smyslový, znamená být trpící.“ Memoár vypovídá o nezlomné duši, jejímž věrným průvodcem je chuť na život, posedlost poezií nejen psanou, ale hlavně žitou, robustní, okouzlené, až extatické smyslové vnímání. Za emblém tu poslouží epifanie z tasovského kraje: Dychtivý uzdravený poutník leží nahý na balvanu a celým tělem „hltá žár“ léta. Binar tu dospěje k vizi řetězce klíčových chvil, jež bez ohledu na čas a místo dohromady klenou vnitřní, smyslově emocionální vesmír člověka. Nezaleží na tom, zda se tato „satori“ dějí mladíkovi kdesi u Tasova či zralému muži v pozdějším „zkušebním“ exilu na tichomořském Ua Pou; jediné podstatné je napojení na „hlavu žáru“, prapodstatnou energii a mízu života.

Výprava za vlastní senzualitou

Básně svazku jsou paralelou ke vzpomínkám. Sedmnácti- až sedmadvacetiletý poeta v nich ohledává terén slov i svého vnímání, verš za veršem se vyrovnává s vlastní senzualitou, osahává její limity, hledá pro ni jedinečný hlas. Sonduje její zdroje a nakonec i skryté hlubší významy. Binarova smyslovost bez potíží mísí dojmy přírodní s vjemy městskými a civilizačními, rozměr kosmický bez nesnází překrývá rozměrem pozemským. Vlna intimity je tu hravě vtažena do přílivu všelidskosti. Kde v jedné strofě – třeba v delší básni Krev dáví kokrháče – „hvězdně srší“ klín milenky, tam se v následující sloce volá: „ó, matko“, načež vzápětí nové zvolání zní už – „ó, přátelé“. Tok smyslových vzruchů zde nakonec vyústí v sladce hrozivé probuzení z mohutného kosmického snu, v němž se ze tmy „valí řeka jasu“.

V záplavě vypjaté senzuality se ovšem obtížně hledá záchytný bod. Sám básník se ho neustále snaží odhalit, zadržet. Zatímco pozdější memoár dýchá živostí a konkrétností, v básních naopak narazíme i na řadu přepjatých klišé, třeba v Komínech z roku 1964 (autorovi je pouhých třiadvacet) jsme jimi zprvu až zavaleni: Plamen nejvroucnější; líbeznost nahoty; bílé paže dýmu; pěna hvězdy; dlaně světla; kouř luny; prach katedrál; jas jenž perlu drsně oblí… Přesto mladický hlad a autentické okouzlení, jež jsou za verši cítit, nedovolí, aby lyrická klišé skladbu docela pohřbila. Naopak, strofu za strofou se báseň čistí a přicházejí vize čím dál svébytnější, originálně poetisticko-expresivní: žasnoucí metropole luny, pivovarský kůň slunce, dvanáct pecnů záře…

Podobné „čištění“ probíhá v celé Binarově rané poezii. Již v úvodních Žernovech najdeme vedle bujně „zkušební“ lyriky i texty docela vyzrálé, dynamicky prolamované, pohrávající si s lyrickými vzpomínkovými „citacemi“ a tlumeným smyslovým sáláním evokující „krystal dětství“ (Malá vánoční hra). Oddíl V betonové skruži (1959–61) střídá poetistické či zas až březinovské tahy s robustní konkrétností a civilním étosem, jenž shodou okolností mohl dobře konvenovat dobovému „květňáckému“ naladění: „Ze všeho nejčastěji je třeba/ napřimovat hlavu…“ V cyklu Vyprahlost (1965–66) lyrická exprese nabírá odstín naopak až mystický: „Balvany se valí jako tvář/ hrdlem řeky“. Zde autor začal definitivně zrát. Již tu nejde o senzualitu o sobě, ale jejím prostřednictvím se na povrch tlačí podstatnější, abstraktněji modelované významy. V posledních oddílech (Průsvitná pustina, Potopa) pak vzniká osobité výrazové a imaginativní žároviště, v němž se vypjaté vjemy navzájem taví s třeskutou volností a odvahou: „Průmysl svítání…“ Senzualista v sobě nalézá vizionáře.

Tyto verše nakonec světlo šedesátých let nespatřily, ač možná mnoho nezbývalo. Kdo ví, asi by se přece jen míjely s výboji tehdejší poezie, jak je známe od takového Petra Kabeše či Jiřího Pištory, případně Antonína Brouska, patřícího k okruhu tehdejších Binarových známých. Solidním svědectvím o jednom básnickém hledání však tato poezie zůstává.

Autor je básník, literární kritik a hudebník.