Čím více vody uplynulo od roku 1989, tím nejistější podoby dostává transformace takzvaného východního bloku v západní liberální kapitalismus, kterou optimisticky ohlašovaly nové porevoluční elity. Je nekonečná, plná plané rétoriky, letargie, přitom jsme si ji zvykli nahlížet černobíle, neboť cesta z policejního blbismu a salámového socialismu s ostnatým drátem na Západ byla v té době nevyhnutelná. Revoluční předěl mezi oběma epochami ale dal vzniknout jakési mezeře či prázdnotě, která přinesla nejen sociální problémy, ale i (dočasnou) kulturní či společenskou regresi. Myslitel Boris Buden dokonce prohlásil, že ta v jistém smyslu paradoxně prohloubila předchozí krizi „socialistické normalizace“.
Cosi podstatného se podařilo pojmenovat i režiséru Žilimiru Žilnikovi ve filmu Stará škola kapitalismu (Stara škola kapitalizma, 2009), uváděném na stejně tak neortodoxním festivalu v Rotterdamu (27. 1. – 7. 2. 2010). Filmařovou inspirací se staly masové protesty v krachujících továrnách Šinvoz a BEK, které se vzedmuly v srbské, jinak „autistické společnosti“, řečeno s režisérem Goranem Paskaljevičem. Pomocí vlastní metody, spojující dokumentární postupy s prvky hraného filmu, se Žilnik pokusil skromnými prostředky natočit příběh sociálního konfliktu vznikajícího v dnešní době. S autentickými protagonisty událostí zobrazil v kostce přechod od jugoslávského socialismu ke kapitalismu. Přičemž by divák měl alespoň tušit, že Titův režim kdysi zřizoval částečné samosprávy pracujících, které se podílely na chodu i řízení podniků – samozřejmě v rámci dohledu Strany.
Sociální střet ideologií
Zato dnešní dělníci z filmu jsou bez práce, peněz. Vylomí plot, aby se chopili zavřené továrny, kde dlouhá léta pracovali. Ke svému zděšení ale nacházejí prázdné místnosti, z nichž noví majitelé rozprodali stroje. Ve skříňce zbylo jen vybavení na americký fotbal. Někteří si chtějí rozebrat alespoň zdi domů na materiál, dalším se s pomocí radikálních studentů podaří unést dva místní podnikatele, ale i zprostředkovatele ruského byznysu – a začíná účtování! Vrchol filmu se kryje s okamžikem, kdy do Bělehradu zároveň přijíždí americká politická delegace, prodávající lacino svůj „americký sen“. Na tom malém dvorku u zkrachovalé továrny zahlédneme na okamžik dějiny v jejich širším kontextu, svět ponechaný divoce napospas dobrodruhům a penězům.
Předností filmu je, že se snaží hledat, co je za všemi těmi velkými slovy, ideologickými hesly, ať už vyšisovanými či jen přešitými. Paradox filmového střetu spočívá v tom, že socialismem zbídačení, očividně neschopní dělníci se domáhají práce, obživy i výrobních strojů, které noví vlastníci lehkomyslně rozprodali. Naopak ti si žijí v pohodlí vil a absurdních víkendových pikniků ve zničené přírodě, ač by potřebovali nové trhy, lepší stroje a kvalifikovanější zaměstnance. Jak prý jinak konkurovat Západu? Nezbývá jim než komicky čekat, že se o ně někdo postará – jako kdysi za socialismu. Jen se teď za spasitele vydávají lobbisté z Ruska.
Žilnikův sociální mikropohled však odráží především rozporuplnost neoliberalismu, který našel příhodnou půdu v postsocialistickém prostoru – byl tu mylně ztotožněn se završením svobody oproštěné od totality. Ukazuje, jak ve výsledku nefunguje ani oslabený stát, ani občanská společnost – vždyť policii nahrazují soukromé bezpečnostní agentury a z politiky se stal provinční boj o moc. Volný trh ovládá korupce a mafie, které fungují díky penězům, jež se do konkurence neschopného prostředí musí neustále pumpovat zvnějšku.
Nostalgici se dovolávají socialismu, který se o vás postaral, vítězové kapitalismu zase svobody. Žilnik ale dialekticky analyzuje tyto ideologické pojmy, které si už jednou osobovaly právo na řešení i výklad světa. Kdysi hledal ve svých filmech „limity“ socialismu, dnes ukazuje neoliberalismus jako parazitní systém, podrobující si konzumními dobrotami společnost východní Evropy, která se neumí proti cizí hegemonii prosadit. Jako by stačilo, když lidé přežívají a kupují věci z ciziny. Nový režim nemusí být nutně o tolik humánnější, než byl ten starý, který zavíral lidi do kriminálu a zacpával jim pusu gulášem. V každém případě sledujeme nervózní otřesy společnosti, která se jen postupně a zdráhavě učí o podobných věcech mluvit.
Autor je filmový publicista a dramaturg.