Tu báseň mi patrně vytesají na hrobku

Když jsem před nějakými šesti sedmi lety bydlel v Irsku, bylo mi v jistém ohledu irských básníků trochu líto. Ty těžké kontexty, které na nich ležely, se zdály všudypřítomné – nepřehledný zástup tradic, „hra na Kelty“, jak jste někde napsal, starý dobrý Yeats a méně dobrý starý Kavanagh, rozličná dědictví, splátky dluhů a renesance všeho druhu, irská ženská poezie, Seamus Heaney se svou severní výstrojí (obzvláště pak s rýčem) a svou Cenou, Michael Longley s Příměřím, Derek Mahon se svým „dobrá báseň je paradigmatem dobré politiky“ anebo třeba Carson s helikoptérami nad Belfastem. Justin Quinn ve svém proslulém eseji Irský rozkvět (česky Souvislosti 2/2005) tvrdí, že vy a vaši vrstevníci (David Wheatley, Vona Groarkeová, Caitríona O’Reillyová, Sinéad Morrisseyová) představujete první ryze „postnacionální“ generaci irských básníků. V podstatě chce říci, že se vám těmto kontextům podařilo uniknout. Je to opravdu tak? Pro mne jste přinejmenším generace, kterou netřeba ani trochu litovat.

Jsme vážně první postnárodní generace? Možná, ale mám za to, že tenhle přechod ještě chvíli potrvá. Zdá se mi, že jasněji to uvidíme teprve z odstupu. Politicky asi ano. Moje generace je postmaastrichtská a – což je specificky irská věc – ta po keltském tygrovi, po jehož boku jsme dospívali a z něhož jsme vyrostli. Byli jsme první generace básníků, která vyrůstala ve společnosti, kde se určitá míra prosperity měla za samozřejmou věc. Jakým způsobem to ovlivnilo naše psaní, protože bezesporu se tak stalo, bude také zřejmé až po nějakém čase. Mně osobně připadalo, že bědovat nad pokleslostí kapitalismu a bohatství, do čehož se řada básníků okamžitě pustila, byl příliš levný a předvídatelný trik. Považoval jsem za svůj úkol, když už žiju na sklonku dvacátého století v Irsku, najít nějaký potenciál pro poezii i v obrazech, kterými po nás metal náš čerstvý blahobyt. Satira byla příliš nasnadě. A vyznívala hluše.

Pokud jde o poezii, tam si s tou postnacionální generací nejsem úplně jistý. Jedním z velkých dědictví, které jsme převzali od předchozí generace, byl jejich zájem o mezinárodní kontexty. Heaney, zdá se mi, našel svůj hlas prostřednictvím Larkina, Mahon si vzal za své Jaccotteta a Pasternaka, Muldoon se snažil napodobit Raymonda Chandlera. Eavan Bolandová vzhlížela k Adrienne Richové. Loughcrew Petera Fallona má svůj předobraz v Kentucky Wendella Berryho. Jestli nás něco tato skvělá generace naučila, pak to, že nejsme dlužni nějakému irskému odkazu, že si volíme svou vlastní tradici a své vlastní předchůdce. Tedy něco, co by před nějakými dvěma generacemi bylo nemyslitelné a nevlastenecké.

Stále si pamatuji na vaše povytažené obočí, když jste uviděl, jak jsem spočítal slabiky v jedné z vašich básní, kterou jsem zrovna překládal. Zeptal jste se mne, jestli někdy dělám tyhle zatracený věci v mém vlastním psaní. Jistěže ne, ale já jsem český básník, a těm je to jedno. Ale vy jste básník anglický, pro něhož je forma, jak tvrdí Glyn Maxwell, „ozvěnou existence“, „pulsu a oběhu krve, rychlého vzedmutí plic, filigránské práce nervů, úžin kostí“ atd. atd. A navíc úplně první věc, na kterou se nad přeloženou básní ptáte, je: Rýmuje se to? Je to tedy tak, že si obvykle neměříme puls na cestě z Teska, ale on tam určitě někde je?

Pokud jsem snad zvedl obočí, nemyslím si, že jsem tím namítal něco proti formálním stránkám poezie. Ten rozhovor si nepamatuji, ale hádám, že to mohla být námitka proti použití sylabického verše v angličtině. Angličtina je jazyk založený na přízvucích. Pulsem anglické poezie je ten rytmus rovnoměrně rozházený v jambech, anapestech nebo v čemkoli, co tam chcete mít. A je konsonantní, s těžkými přízvuky, a přirozeně se poddává čistému metru. Stejně jako se přirozeně poddává písni. V jednačtyřiceti letech jsem si to pro sebe značně zjednodušil: rozdíl mezi básníky a prozaiky spočívá v tom, že my to odentrujeme dřív, než se dostaneme k okraji stránky. A každým zmáčknutím tlačítka enter stvrzujeme chórický základ vší poezie. Ať už se nám to líbí nebo ne… I nad verši básníků, kteří jinak ze zásady odmítají představu daného metra, se metrum nutně vznáší jako duch.

Sylabický verš jsem kdysi sám používal. Teď mi to přijde jako nepochopení toho, jak zní angličtina. Slova tu slouží spíš jako stavební panely než údery do bicích. Tohle teď píšu z Ameriky, kde jeden semestr učím na univerzitě. Američtí studenti ty přízvuky neslyší. Na vině je syndrom „buchty z údolí“, monotónní intonace se stoupající koncovkou, která dělá z každé věty otázku.

Ano, ten puls tam je, abych rozvinul vaši metaforu s Teskem, ale nemá smysl si s tím příliš lámat hlavu. Formalističtí básníci mi připomínají ty nešťastníky, co běhají ráno kolem s hodinkami na měření pulsu. Znáte to, chvíli běží, zastaví se, aby se podívali, běží dál, zastaví se a tak dál…

Kromě nápadně četných básní o bazénech a plavání jsou ve všech vašich sbírkách básně „on the road“, o řízení, „během řízení“. Většinou je pohání pocit nudy, únavy z „jednotvárné krajiny“, ale často také náznak malého dobrodružství, hlavně erotického. V některých verších dokonce řízení a plavání splývají. V básni Středozemě tak čteme „řítím se vzhůru/ polem kukuřice/ anebo možná ječmene/ a každou vteřinou vylétnu nad hladinu“. Píšete za volantem?

Některé věci přicházejí úplně nevědomky. Podle všeho si koušu nehty. Tedy aspoň je mám okousané. Nejsem si ale vědom, že by se to kdy dělo. Někdy ta nejlepší báseň člověka zaskočí bez přípravy. Píšete ji měsíc, než vám to vůbec dojde. V tu chvíli je skoro hotová. Moje nejoblíbenější báseň je Prsten. Pamatuji si, že jsem ji napsal v zácpě na dublinské dálnici. Než jsem dorazil do centra, ta věc už připomínala slušnou pracovní verzi. Po pravdě řečeno jsem ji ale už psal sobě navzdory nějaké týdny předtím. Než jsem sedl do auta, byla už zralá se narodit. A ta cesta mi jen dala prostor pro intenzivní soustředění, které si žádala. To je tedy ta praktická stránka věci. Rád jezdím autem sám. Nikdy si nepouštím žádnou hudbu, ani rádio. Recituji si básně. Zpívám si! A sním. Ano, zárodky básní se pravděpodobně objevují na cestě. Ale upřímně řečeno není to nic, o čem by se dalo hloubat.

V abstraktnější rovině je přesun z místa na místo, z jednoho stavu do druhého, který se při řízení odehrává, dost podobný procesu psaní básně. Naučil jsem se řídit někdy v půli práce na sbírce Seatown. Vzpomínám si, jak závratný byl tehdy ten pocit, že se dá nasednout a za hodinu být úplně někde jinde. Napsal jsem i báseň Za volantem, která se do sbírky nakonec nedostala a která se pokoušela tenhle pohyblivý způsob života oslavit. Radost z toho, že člověk dostane pozvání a jede někam číst nebo něco podobného, netkví ani tak v odjezdu a příjezdu jako spíš v přijíždění, přibližování se, ne tolik v pobytu a bytí někde a někým, ale ve stávání se někým. Jsem rád na cestě, ať je to ve spěšném vlaku někde na irském zapadákově nebo během mezipřistání na letišti v Cincinnati. Kdybych měl být upřímnější, než bych to od sebe kdy čekal, označil bych takové okamžiky za plné naděje. Jako ve slavném posledním verši básně Thoma Gunna Na cestě (který později zavrhl): „Nespočinout znamená být čím dál blíž“.

Jen jako historku mimochodem: Kdysi jsem dostal auto od jednoho japonského literárního vědce. Masazumi Toraiwa, tehdy profesor angličtiny na Univerzitě Waseda v Tokiu, seděl v mých hodinách na dublinské univerzitě v roce 1999. Když se vracel domů, nechal mi tu svou prastarou vyhrkanou fiestu. Měl jsem to auto moc rád, a když nadešel čas, dal jsem ho jinému irskému básníkovi – Tomu Frenchovi. Často si vzpomenu, co je s tou károu asi teď. Tom French, „Tygr“, jak se mu obecně v Irsku přezdívá, je dedikant Heaneyho básně Výhonky. Tygr kdysi prohlásil, že mu Heaney nabídl svou toyotu corollu, která se tak často mihne v jeho nejlepších básních. Nakonec si to Heaney rozmyslel! A přitom já bych byl pak první v pořadníku…

Ve vaší básni z devadesátých let nazvané Východ, básni, která připomíná ironický manifest, mluvíte o své nedůvěře k „vizionářské“, mystické povaze irské duše, o tom, jak mnohem bližší je vám „nenápadný“ východní okraj ostrova před „zkrabaceným pobřežím“ západu. Ať už si o té básni dnes myslíte cokoli (vaše verše z posledních let mají hodně daleko k manifestům), když čtu, co píšete v Americe a Anglii, kde nyní žijete, jako byste i tam hledal svůj „východ“. Tlumená periferní krása (jestli vůbec krása), tlumený, pobavený tón, odstup „duchem nepřítomného“ vypravěče, psaní jako komentář přes rameno. A pak najednou, v nové básni Lednové sucho: „Jak v přehradě je ve mně tolik touhy/ že každou noc dokázal bych pokrýt ledem.“ Něco se tady děje?

Jak jsem tvrdil v jednom starším rozhovoru, Východ je báseň, kterou mi patrně vytesají na hrobku. Vznikla z jakési frustrace z těch keltsko-obrozenských žvástů, které byly stále značně rozšířené v irské lyrice a které byly patrné i v reprezentaci irské krajiny v irských básních. A já žil svůj život mezi dvojdomky, čínskými bistry a dálnicemi, které se nějak do žádné irské básně nedostaly. Jenže já je tam chtěl mít. Ta báseň říká prostě, že toto je Irsko, které obýváme. Ne nějaká polomystická Narnie, kterou neustále přihřívali v Salmon Poetry a jiných podnicích. Napsal jsem to, abych trochu nadzdvihl zadky, a ono to fungovalo. Báseň si vysloužila děsivou odvetu nazvanou Volné alexandríny od děsivé básnířky Mary O’Malleyové. Ale napsal jsem to myslím také proto, abych si zjednal svůj vlastní kritický kontext. Což se podařilo. Příliš dobře, obávám se. Ta báseň mne pronásleduje.

Moře, obrazy vody jsou od té doby v mém psaní všude. Jako by moře představovalo určitou verzi erotiky. V Lednovém suchu například nedostatek vody funguje jako metafora pro nenaplněnou touhu. Ty poslední dva verše, které zmiňujete, dost silně zrcadlí, jak si teď uvědomuju, závěrečné dvojverší Frostovy básně Opuštěná místa: „Čím blíž jsem domu, tím sílí ve mně/ ta hrůza z vlastních opuštěných míst.“ Zatímco Frost tvrdí, že vnější prázdnota je brnkačka ve srovnání s nicotou uvnitř, já se tu snažím říci, že si chci uchovat všechnu touhu uvnitř, abych přežil vnější vyprahlost. Ve sbírce Fikce je báseň Vnitrozemí, v tomhle smyslu příznačná. Tady se jezero, „sladká voda“, její neslanost, stává metaforou pro cudnost. Ta báseň pak končí sérií obrazů evokujících mořské pobřeží, zarámovaných jako sen, obrazů, které jsou úmyslně postkoitální. Ano, věřím, že v imaginativní krajině novějších básní se mořská voda a sexualita začaly chovat jako synonyma.

A jestli jinde hledám krajinu svého domova? Myslím, že to dělá každý. Loni jsem jel do Hullu navštívit Davida Wheatleyho a ta neutěšená postindustriální krajina mi připadala povědomá. Nežiju v Dundalku, „dějišti“ básně Východ, už skoro deset let. Asi už se tam nikdy nevrátím. Ale pořád se mi o něm zdá, o tom jeho rádoby pobřeží! Jdu spát a ráno se vzbudím zpocený po honičce s nacisty ponurými uličkami rodného města.

Titul vaší prozaické knihy Rudá mlha: Roy Keane a fotbalová občanská válka trochu klame tělem. Kniha sice pojednává o slavném vyhazovu kapitána irského reprezentačního týmu těsně před mistrovstvím světa v roce 2002 (incident má své vlastní heslo v encyklopediích a v Dublinu podle něho vznikl muzikál) a o neuvěřitelném chaosu, do kterého to uvrhlo Irsko, ale ještě víc je, jak napovídá podtitul Fanouškův příběh, o vašem osobním vztahu k fotbalu. A skrze fotbal překvapivě o privátním životě. Co mě v ní kromě hodně poťouchlého humoru zaujalo nejvíc, jsou ty dojemné okamžiky, kdy velký rozčarovaný fanoušek pozoruje malého rozčarovaného fanouška („Tohle je jeho první mistrovství“), otec hledí na svého sedmiletého syna, jejich opatrné rozhovory, malá dramata „za konferenčním stolkem“. Dnes píšete další prozaickou knihu…

Před nějakými deseti lety by pro mne bylo nemyslitelné, že bych se pustil do prozaického textu. V Brodského knize Míň než jeden je skvělý esej o próze Mariny Cvetajevové. Mluví v něm o určité nevyhnutelnosti, kterou v sobě prozaický text skrývá pro básníka, o nevyhnutelnosti, která nemá v díle prozaika obdobu: zatímco básník se téměř vždy pustí do prózy z ekonomického nezbytí, romanopisec nikdy nebude cítit potřebu spíchnout pár sonetů, aby poplatil účty.

Rudá mlha vznikla nashromážděním několikaleté recenzní práce. Nejdřív jsem recenzoval poezii. Pak jsem pro irský rozhlas natočil dokument o kriketu. Načež mne vyzvali, abych napsal esej do antologie literárních textů o sportu. Tu knihu ztrhali v Irish Times – kromě mého kusu ovšem, ten tam dost milosrdně vypíchli – a jejich redaktor mi nabídl recenzování publikací o kriketu. Pak se z toho staly knihy o fotbalu. Byly to snadné peníze, a představovalo to mnohem víc radosti a mnohem míň „imaginativní dřiny“ než psaní o chatrně vydaných sbírkách chatrných „veršů“. Po mistrovství světa v roce 2002, dost nešťastném pro Irsko, vyšly stohy fotbalových autobiografií. Měl jsem o nich sepsat 2500 slov. Nakonec z toho vyšlo sedm tisíc nejen o těch knížkách, ale i o šílených týdnech těsně před mistrovstvím, kdy Irskem táhly pouliční pochody, Keano byl předmětem zuřivé diskuse na všech kanálech i v každém baru a psychologové se mohli strhnout, jak v novinách odpovídali na dotazy deprimovaných fanoušků…

Ano, máte pravdu, ta knížka je o tehdejších hovorech s mým synem Tommym. Ale také je obecně o mužích. Nevím, jak jsou na tom čeští muži, ale ti irští nemají dar mluvit o svých citech. Na takové věci prostě nepřijde řeč. Bavíme se o fotbale a o počasí, a máme za to, že ty ostatní věci jsou tam nějak obsažené taky. Diskuse kolem Keana neměla nic společného s fotbalem, šlo o národní identitu. Souboj dvou generací: ta starší se svou představou euforických Paddies s písní na rtu i potom, co se všechno prohrálo, a ta mladší, která si irskou identitu redefinovala pod úhlem keltského tygra, bohatství a úspěchu.

Uvědomil jsem si, že se v próze můžu dopustit věcí, které jsou v básních skoro nemožné: můžu být diskursivní a vtipný. Píšu teď „univerzitní román“ odehrávající se během amerických prezidentských voleb v roce 2004. Upřímně řečeno jsem s ním teprve začal. Přirovnal bych to k sešívání cirkusového šapitó někde ve sklepě. Pak s tím vyjdete ven, postavíte to na stožáry a najednou vidíte – samá díra.

Ale vždyť vy dokážete být vtipný i v básních. Jste možná nejvtipnější irský básník vůbec. A co je ještě zajímavější, jste patrně také nejsebeironičtější básník v dějinách irské literatury. Autoportrét v podobě mladíka „v šále OOP“ a účesem „ve stylu Flock of Seagulls“ uprostřed „romantiky“ konce studené války v básni 1985, obrázek příslušníka „středního stavu“ ve stejnojmenné básni a také podobenka stárnoucího spisovatele, který „ještě sní o bazénech“, „rád zalomí to na zadním sedadle, v odstavném pruhu“ a „oblibuje psaní ve třetí osobě“, v básni Autor těchto řádků. Je to samozřejmě složitější. Nejen že nejste stárnoucí spisovatel, ale vaše radost z psaní ve třetí osobě v sobě skrývá určitou náklonnost k neosobnosti, trvání na fikci, nezadatelném právu lhát a klamat v básních.

Díky, ale na to mám dvě rychlé odpovědi. Za prvé mne napadá řada irských básníků, kteří jsou mnohem vtipnější než já. Muldoonovy texty jsou někdy na zlomení se v pase. Básně jako MacNeiceova Dudácká muzika mají v sobě satirický osten, který mu můžu jenom závidět. A myslím si, že i Heaneyho poezie má v sobě vtip, který se často přehlíží. Vzpomínám si, že jsem jako teenager byl na jednom jeho čtení, kde přítomné dostával do kolen jednotlivými čísly své sbírky Poutní ostrov způsobem, který si dnes lze jen stěží představit.

Za druhé jsem si nikdy vtipný nepřipadal. A to zcela vážně. Můžu zodpovědně prohlásit, že za vtipného mne nikdo nepovažoval přinejmenším do doby, než jsem před deseti lety přijel do Států. Tam jsem se ovšem stal přes noc komikem. Ne že bych se nějak změnil, ale bylo to dáno tím, jak mě tam vnímali. Byl jsem pro ně takový malý irský Billy Connolly. Znáte to, jak jedno udělaný pako šťouchne do druhýho: „Hele brácho, mrkej na tohodle týpka, ten má dobrý fóry.“ A najednou jsem na sobě cítil ten absurdní tlak, nutnost předvádět se, kterému jsem na začátku hloupě podlehl, a dopadalo to mizerně. Teď už ten tlak necítím. Když se smějí, fajn. Když ne, taky dobře.

Ano, mám silný odpor k romantizování své vlastní osoby, své vlastní minulosti. A pravděpodobně to pak trochu přehnaně kompenzuju satirou. Je ale také pravda, že řadu básní, které jiní mají za vtipné, jsem s tímhle úmyslem nenapsal. Báseň Střední stav, přestože je hodně jedovatá, je ale také hodně osobní. Snažil jsem se o tón někde mezi sarkasmem a chvalozpěvem, chtěl jsem popsat život, který patří mně stejně jako komukoli jinému. Autor těchto řádků je báseň, kterou jsem psal v bolestném období svého života, kdy jsem byl, jak říkáme v Irsku, „bez sebe“ – jako bych svůj vlastní život sledoval z dálky, z poslední řady prázdného kina. Tudy se tam vkrádá fikce. Subjekt básně jsem i nejsem já sám. Je tam hodně vlastní zkušenosti, ale v povaze veškerého umění je nadsázka. „Přeháním“ sama sebe a svou zkušenost, jak jen to lze v umění.

Také si cením lží. Má to patrně co do činění s mým irským katolickým vychováním. Pamatuji si, jak jsem chodil ke zpovědi a vyznával se ze svých hříchů a jak jsem cítil tu zoufalou znuděnost kněze za mřížkou. A tak jsem si pro jeho povyražení začal hříchy vymýšlet. „Život, přátelé, je hrozná nuda“, to je slavný výrok amerického básníka Johna Berrymana. Je to tak. Rozrušení reality je rozhodně zajímavější, a pravdivější než skutečnost sama. Když dáte irskému spisovateli vybrat mezi dobrou historkou a pravdivou historkou, bezpečně si vybere tu první. A já v tom nejsem žádná výjimka.

Ale napsal jsem i básně za účelem komedie. Východ je jedna z nich. Z poslední doby pak Moderní pastorální elegie, která zesměšňuje určitý druh obligátní elegie za zesnulým básníkem: kde jsem zrovna byl, když jsme se potkali, co jsi řekl a co na to já, jak jsem měl vždycky jasno o tvé velikosti, jak ti nikdo nerozuměl líp než já, jak smutní jsme byli vespolek, když jsme se o tvém skonu dozvěděli a jak tvůj duch teď žije ve tvých básních dál atd. atd. Satira ale nemá budoucnost. Napadá mne to dvojverší z Kavanaghova Preludia: „Satira nikoho svými plody nehostí/ nic než plané šlahouny jí vyrážejí z lítosti.“