Cizí jazyk poezie

Každý den dílen Ars Poetica je věnován jinému básníkovi, kterého mají na starosti jeden nebo dva z účastníků tábora. Jaká je role lektorů a jak vypadá běžný denní program?

Denní program je otiskem lektorova ročního rozhovoru s autorem, který mu byl zadán. Věřím v čtenářskou zkušenost; lektor má za úkol celoroční čtenářské setkávání s autorem. Jeho úlohou je básníkovi naslouchat, být s ním v beznadějném sporu nebo jím být pozván do jeho světa. Mnozí lektoři si vedou deník. Jde mi také o to, aby si každý uvědomil své předporozumění, předsudky, zvláště tehdy, když nerozumí a naráží. Důležité je, aby vydržel v napětí a neučinil předčasné a snadné závěry. Někdy se stane, že lektor celé měsíce dře břichem a bradou o beton. Text hovoří svým jazykem, stejně tak svým jazykem hovoří každý člověk. Do textu je třeba vstoupit jako do textury příběhu. Po jisté době se začne vytvářet rozměr důvěry. Text začne číst čtenáře. Taková setkávání vytvoří skutečně intenzivní příběh, jejž pak lektor vtělí do svého programu.

Ráno lektor účastníkům slovem a obrazem předestře zadaného autora, jak se s ním během roku vyrovnával. Poté následuje cosi jako hra, možná by bylo lepší říci vykročení slovem do prostoru, vtělení slova do pohybu nebo pokus o rozehrání básnického prostoru. Všichni účastníci také dostávají autorskou knihu, kterou lektor ručně vyrobil a do níž zahrnul klíčové texty svého porozumění autorovi. Dvě až tři hodiny tichého volna dovolí, aby účastníci knihu rozevřeli a četli. Po třetí hodině odpoledne na četbu naváže prolnutí textu s některou výtvarnou technikou. Večer je pak věnován jednomu ze vzácných hostů.

Kdo jsou obvykle účastníci Ars poetiky, tedy ti, kdo zůstávají v Ježkově celých deset dnů?

Vždy mi šlo o to, abychom nebyli uzavřená komunita. Nevede mě k tomu ani tak nějaké antiintelektualistické přesvědčení jako spíše důvěra v to, že umění je svébytný jazyk, schopný vyslovit, co jiné jazyky neumějí a nemohou. A jako každý jiný jazyk se ho musíme nejprve naučit číst. Jde jen o ochotu se mu vystavit. Jsem přesvědčený, že umění je jazyk univerzální a tudíž komunikovatelný téměř každému. Mezi účastníky tak máme velmi často vedle studentů vysokých škol i úplné nečtenáře. Vedle středoškoláků se tu procházejí zralé ženy a zralí muži. Věkově jsme roztaženi mezi patnácti a pětašedesáti lety. Objevují se tu básníci, knihkupec, bohemisté, komparatistka, divadelníci, výtvarníci i muzikanti, ale také tesař, zaměstnankyně ČEZu, informatici…

Výčet vašich večerních hostí je ohromující, básníci, filosofové, kunsthistorici, vědci, fotografové, hudebníci… Mám za to, že proslulost Ars poetiky je už taková, že být pozván je vcelku prestižní záležitost. Jenže Ars poetica není pražské Café Fra, je to pozvánka k diskusi na pařezu mezi stromy nebo v táborové ubikaci. Přesto z Ježkova hosté odjíždějí s tím, že by se sem chtěli vrátit, a někteří se i vracejí…

Nevím, jak to s tou prestiží je. Jsem trochu na rozpacích. Vždy se hodně stydím, že hostům nemohu zaplatit. Na druhou stranu s sebou naši hosté přivážejí cosi ze starodávného nadšení pro věc. Není o tom třeba dlouze hovořit, ale jejich věrohodnost je natolik čitelná, že setkání s nimi má mnohdy až iniciační charakter. Mnozí účastníci si pak takové setkání nesou jako skutečnou světlinu. Omlouvám se za toho Heideggera, ale myslím, že je to velmi pěkný a vypovídající básnický obrat.

Hosty zveme jen takové, jejichž dílo dlouhodobě sleduji, jejichž texty jsem přečetl, kterým důvěřuji. V drtivé většině jsou atmosférou Ars poetiky polapeni a výsledkem je pak velmi přátelská, otevřená a osobní beseda. Velmi si přeji, aby naši hosté hovořili o tom, na čem jim opravdu záleží, o čem třeba nemají často příležitost promluvit. Zdá se mi, že se to daří. Myslím, že to vzácné, čeho si tak cení, je jakési communio cordis. Záměrně používám latinské slovo pro společenství, protože je v něm současně čitelný i rozměr přijímání­-pronikání srdcí.

Kdo jsou letošní „básníci dne“ a kdo vaši večerní hosté?

Básníky dne jsou letos Milada Součková, Bohumila Grögerová, Josef Kainar, Věroslav Mertl, Ivan Jelínek a Karel Křepelka. Jako hosty jsme pozvali Vladimíra Suchánka, který se dlouhodobě zabývá studiem duchovních aspektů filmového umění, literárního historika Jaroslava Meda, kterému osobně za mnohé dlužím; z mladších přijede básník Jaromír Typlt, dále pak velká osobnost české fotografie Josef Moucha, za muzikanty dorazí Vladimír Mišík, za malíře Jiří Štourač. Radost mám také z příjezdu nakladatele Daniela Podhradského, který stojí za vynikajícím nakladatelstvím Dauphin. Nakonec ještě básník a literární historik Petr Hruška se zpěvačkou a skladatelkou Yvettou Ellerovou a spolu s nimi básník Zdeněk Volf.

Říkal jste mi, že často mají účastníci večer spíš chuť zajít do hospody než na autorské čtení, besedu, koncert, který je zrovna na programu, ale pak jsou moc rádi, že zůstali…

Ano, neumím to dobře pojmenovat, trochu to možná souvisí s životním stylem doby, v níž žijeme. Je stále těžší někoho skutečně oslovit, je stále těžší vytvářet jakékoliv společné dílo, je velmi obtížné budovat vztahy a nést za ně zodpovědnost. Snadnost a bezprostřední užitek otupují naši schopnost rozumět smyslu úsilí. Obohacování jsme až příliš spojili s věcmi a se zábavou. Přestali jsme se těšit na něco nového, neznámého, ztrácíme chuť poznávat, objevovat, máme rádi jistoty, věci známé, zabalené polotovary, které stačí jen přihřát. A tak se nám také opravdu stane, že standard zvyku převáží nabídku nezvyklého. Zajímavé na tom je, že to nezvyklé nás nakonec okouzlí, promění, naplní, ale my mu zítra zase nebudeme chtít dopředu uvěřit, protože jsme až příliš naučení na různá schémata. Jsem moc rád, že všichni lektoři mají odvahu v účastnících probouzet zvědavost, zájem, chuť. Bez toho bychom asi opravdu skončili v té hospodě.