Arabesky z babyboxu

Zpěvák a skladatel Oldřich Janota (nar. 1949) má na svém webu (oldrichjanota.com) kromě obvyklých sekcí jako „diskografie“ nebo „obchod“ i oddíl s názvem „babybox“. Kliknutím tu najedeme na Janotovy „odložené“ prozaické texty. Z podobných nedávno sestavil celou knihu s titulem Neslyšící děti. Babybox – volba toho pojmu odráží dva Janotovy podstatné rysy. Jednak jeho neodbytnou ironii, k níž ho svádí pronikavé vidění. Zároveň ale i soucit, šestý smysl pro bolestné a trapné uzliny tohoto světa, leckdy skryté na nečekaných místech, v zdánlivě zanedbatelných detailech. Třeba právě babybox – jaká vymoženost! Hle, jak se dokážeme postarat. Vpravdě však tohle zařízení vypovídá víc o naší smutné tragičnosti. I z odloženého života nakonec uděláme instituci.

Křehce, ale pevnou rukou

Odložený život: umíme ho nakrmit, zahřát, odokumentovat, vrátit „do života“. Umíme všechno. Jen odloženosti samé se neumíme zbavit. Osiřelost, mimokolejnost vane i ze světa Janotových textů. Jde o zprávy z koncertních štrapácí, jež písničkář s kytarou na rameni podniká po Čechách a Moravě. Navštěvuje čajovny, blázince, fary i školní auly. Jezdí, jak se dá, vlakem, nacpanou dodávkou, autem tajemné Miss Esterházy, vozidlem s jogínskou obsluhou, posledním místním spojem. Výjimečně se umělec, jak zpěvák sám sobě „pro pořádek“ říká, octne třeba na schodech České národní banky nebo si „střihne“ reklamní klip. V komerčních situacích je sice patřičně nesvůj, dík svému nadhledu však nemá potíž proplouvat i jimi jako chaotická ryba v chaotické vodě. Ne, o tragiku srovnatelnou s něčím takovým, jako je maminka u babyboxu, v knížce nejde. Janotovy světy jsou naopak často úsměvně vyšinuté, škádlivě bizarní. Přesto je tu pod drze svéprávnou slupkou svět odhalován v křehké nevědomosti, sirobě, rozpojenosti. Svět odložený stranou dřív, než se stačil rozkoukat, dostat jméno, volně si zakřičet.

Nechybějí pasáže až apokalyptické: „Autobus z Bohnic vyvrhává svůj rozšrotovaný obsah lidských jitrnic do nic pod betonový strop pražské magistrály… Mezi nebem a zemí sviští stovky kříženců, heterosexuální směs plechu a lidských těl. Hvězdy na obloze nejsou vidět skrz hustý les halogenových zářivek… všude mraky oslepujícího světla, ale nikde se nedá nahmátnout vypínač.“ Svět v prolukách svých „nic“ tápe po ztracené jemnosti a vzácnosti. Janota dokáže prosté postřehy hned převádět v nenápadná, podivuhodná proroctví. „Možná by opravdu stačilo večer ve městech víc zhasínat, aby se život vracel k původním rozměrům.“ Nejsmutnější na tomto konci světa je právě vědomí, jak málo by stačilo…

Janotovy světy však nejsou jen odložené, někdy jsou zkrátka docela mimoběžné. Za světem ještě jiné světy plují svou cestou a Janota je umí úžasně vyhmátnout. Křehce, ale pevnou rukou, jemně, vtipně, vylehčeně, aniž se ovšem připraví o spirituální hloubku. Chápeme: hloubka se pojí právě s něhou vtipu, hlubší vědomí a vidění jsou nakonec z principu snadná věc. Mimoběžné je stádo sobů, jež s pohádkovou samozřejmostí zakotví u mateřské školky na Jarově. Mimoběžní jsou chovanci ústavů, kam umělec zajíždí hrát své mimoběžné koncerty. Mimoběžné jsou víly z čajoven, pořadatelé chimérických akcí a koneckonců i modelky z mafiózního klipu, k němuž se umělec připletl. Celý velký svět, naoko tak sebevědomý, je prostoupen podvratnou mimoběžností: „Zadní schodiště České národní banky je pohádkově široké, Popelky by tam mohly o půlnoci utíkat z plesu po stovkách.“

Janota má nádherný talent dívat se na věci z úplně jiné strany. A pohled odjinud má zázračnou vlastnost ve věcech odhalovat jejich pravou, vychýlenou podstatu. „Znělo to neotřele a srozumitelně,“ zazní v úžasné tragigrotesce Aby nám udrželi moc, v níž umělec spolu s Petrem Lutkou, dalším věrným mimoběžcem, koncertuje pro chovance beřkovické léčebny. Text nabízí pohled nejen z překvapivého, ale též z nejzapomenutějšího úhlu; nakonec se nám až uleví, když právě chudáci chovanci převezmou vládu nad realitou, jako by se na všeobecnou bezradnost těch „normálních“ už nemohli dívat.

Popsat drátěný plot je obtížné

Co je to vlastně za žánr, který Janota provozuje? Jeho texty nechtějí být povídkami, nemají povídkový tah, stylistická distance od předmětu vyprávění je tu stále přítomná. Arabesky – to už sedí líp. Texty jsou vskutku hravě zdobné, girlandovitě rozhazované do prostoru. Jenže zároveň jim nechybí závažnost a často docela robustní reálné ukotvení. Ze všeho nejvíc jde snad opravdu o poetické fejetony, jež v sobě mají onu přesnou špetku perlivé sdílnosti, již fejeton potřebuje, jemně vyváženou hru nadsázky a smyslu pro realitu. A také kus pokory. Ač nápadité a propracované místy až závratně, přesto jako by nebyly psány pro věčnost, ale koření v dané chvíli a berou na sebe její prchavost. Sebevědomému, sebestřednému světu se tu kontruje pohledem „zpod čáry“ a „in margine“. Janota je ovšem autor zcela originální, tvoří si vlastní pravidla, s lehkostí skáče od parodie k pohádce či načechranému snu. Jsou-li tohle „fejetony“, pak se pro ně teprve musejí vymyslet noviny…

Janota volně zachází i se způsobem vyjádření, s větami a slovy. Užije neotřelý výraz („prooral“ se davem k mikrofonu), situaci či postavu vystihne podivuhodným příměrem („má aristokraticky šišatou hlavu, jako by se v minulém životě příliš zhlížel v zrcadle“). Suverénně, zároveň hravě a bez patosu formuluje silné psychologické či společenské postřehy, neutápí se však v jejich důsažnosti, naopak je vzápětí rozmetá třeba divokou civilizační burleskou. I v jejím třeštění však s úžasem rozeznáme přiléhavý „překlad“ běžného denního šílenství: „Únik Sanorinu do Labe přispívá naopak k tomu, že zelí na běžném okolním zahrádkářském podělku nesmrká tak často, jako běžně nachlazené hlávky…“

Poučený autor ví, že někdy je nejtrefnější protimluv či paradox: „Oba mají kratičký sestřih a jsou si zvláštně něčím podobní i nepodobní.“ Jinde utrousí potměšilý kóan: „Popsat drátěný plot je obtížné.“ To je to: všichni známe drátěný plot. Ale popsat ho! Tak jako (zdánlivě) běžné jevy Janota rozrušuje i materii lidských hovorů, jež nechá růst do půvabně mimochodných větných drúz. Jenže takhle divně se spolu lidé „domlouvají“! A zachce-li se autorovi, rozloží i sama slova na skryté pračinitele. Pohraje si s chybou, překlepem, přeslechem. Vždyť právě skrytý kaz je někdy klíčem k utajené vesmírné rovnováze.

Zahrada vzadu za kostelem

Janota líčí své postavy s elánem až panoptikálním; dík podivným detailům vnímáme jedinečný pel, jenž na lidech ulpívá a činí je vzácnými. Čteme tu o „normálních“ lidech, kteří přesto nějak propadli sítí sebevědomě vypiglované společnosti. Právě oni však mnohdy tvoří autentickou kulturu, ne tu, co se hrne z televizí, ale každodenní kulturu malých měst, drobného denního dění, kulturu nejen pro zdravé a dravé, ale též pro slabé, malé, postižené či pro ty, kdo jsou ochotni žít jinak a skutečně naslouchat. „Proč nikdo neslyší…? Protože naslouchat někomu znamená pro dnešního asertivního člověka prohru.“

Kromě figurek však knížkou proplouvá ještě umělec sám. Původně folkový bard, jemuž na rtech visely tisíce lidí, dnes, kdy vládne konzumní „bardo“, spíš odložený šaman, exot, málem klaun. Moc toho o sobě neřekne, a když, tak nepřímo. Občas rád sám sebe shodí, dokonce ho to posiluje. Přizná­-li Miss Esterházy, že jí koncert připadal strašný, zní to nakonec až svůdně. A zdrcující kritika z úst mnicha je pobídkou k dalšímu vážení slov a posléze k něžně ironickému autoportrétu umělce, zpívajícího „prázdná slova“ k potěše akvarijních rybek. Z nejlepších míst knihy však vytušíme, že i umělec je na cestě, není si jist, je unaven, chce už být u sebe. „Včera jsem byl se podívat v sázavském klášteře, mají tam vzadu krásnou zahradu… Měl jsem pocit, že vlastně tam odsuď už nikam nechci…“ Poznání bez přívlastků a přívěšků, poznání co pouhé vědomí zahrady, kde jsme odloženi k „božímu“ vyzvednutí.

Autor je básník, literární kritik a hudebník.