Čtrnáctý Ost-ra-var

Divadelní festival Ost-ra-var má v početné plejádě domácích divadelních akcí zvláštní postavení. Ostraváci přišli s nápadem pořádat přehlídku sestavenou výhradně z místních inscenací za uplynulý rok a zvát na ni studenty a pedagogy všech českých divadelních škol (a také bratislavské VŠMU). Z reklamního hlediska je taková sebeprezentace k nezaplacení: za čtrnáct let si vychovali celou generaci oddaných a dobře informovaných příznivců. Stejně podstatné je ale samozřejmě i to, že do Ostravy je za čím jezdit – čtveřice personálně provázaných místních scén se zasloužila nejen o zrod svébytného fenoménu „ostravského divadla“, ale i o to, že se dnešní divadelní Ostrava může důstojně poměřovat i s Prahou a Brnem.

Tolik obecná chvála. A jak vypadal čtrnáctý ročník konkrétně? Nutno bohužel konstatovat, že to nebyla žádná velká sláva; pamětníci se „mimo mikrofon“ shodovali na tom, že letošní Ost-ra-var patřil za poslední léta mezi ty nejslabší. Divadlo loutek přišlo s dvojicí velmi průměrných inscenací a poněkud z formy se zdála být i Aréna, která příliš nedostála občas slýchané charakteristice „ostravský Činoherák“. Národní divadlo moravskoslezské zas vede vyčerpávající boj s vlastními rozměry a s nutností nasazovat provozní tituly pro „normální“ diváky; ty před festivalově divadelnickým publikem obvykle vyznívají poněkud rozpačitě. Nejživěji letos působilo Divadlo Petra Bezruče – především zásluhou dvojice kontroverzně přijatých inscenací hostujícího režiséra Jana Mikuláška.

Mikuláškova Ostrava

Letošní Ost-ra-var Janu Mikuláškovi tak trochu patřil. Oidipus (Národní divadlo moravskoslezské), nejabstraktnější a nejvýtvarnější z jeho tří festivalových režií, sklidil bouřlivé ovace a jako jediná inscenace se dočkal téměř výhradně pozitivních ohlasů (tradiční diskuse, početně navštěvované a leckdy docela bouřlivé, jsou vzhledem ke složení publika významným bodem programu). Nikoli náhodou. Jan Mikulášek si společně se svým dvorním výtvarníkem Markem Cpinem vypracoval styl, který by bylo možné (zcela bez ironie) označit za modernistický akademismus – elegantní a efektní, se spoustou výtvarných metafor; jenže občas trochu samoúčelný a zahleděný do sebe. Oidipus však je hra, ve které se mohou naplno projevit přednosti takového pojetí: operně rozlehlé jeviště Divadla Antonína Dvořáka se proměnilo ve fascinující svět, strohý, geometricky pravidelný a neúprosný, přitom ale chladně krásný. Od něj se odrážela osobní tragédie hrdiny, jenž se pyšně a naivně domníval, že zvítězil nad svým osudem. Mikulášek se navíc mohl opřít o vynikající a srozuměný herecký výkon – Jan Hájek dokázal v titulní roli udržet monumentalitu postavy, velkolepé i ve svém pádu, aniž by ji přitom zbavil lidského rozměru.

Rizika Mikuláškova pojetí naopak ukázala Divoká kachna, první z jeho dvou inscenací v Divadle Petra Bezruče. Rozehrát Ibsenovu tezovitou antimoralitu jako přepjatou grotesku není nijak zvlášť originální nápad – a pokud je do grotesky celá hra pouze „přeložena“, působí to dost mechanicky a únavně. Úplně jinak se Mikulášek vypořádal s Orwellovým románem 1984 – a vyšel z toho nejkontroverznější titul celého Ost-ra-varu (a také vítěz diváckého hlasování). Zde si dovolím polemizovat.

Nejslavnější „protitotalitní“ román celé světové literatury je totiž dílo poněkud zrádné. Orwell dokázal vystihnout řadu podstatných rysů agresivní totality stalinského typu a převést je do podoby geniálně jednoduchých zkratek – děs budící Ministerstvo Lásky budiž příkladem. Orwellovy vzorce do značné míry platí i pro jiné totalitní režimy, ale už mnohem méně pro diktatury (což zdaleka není totéž, zde bychom měli – poučeni Hannah Arendtovou – důsledně rozlišovat); o nejrůznějších „omezeně demokratických“ režimech ani nemluvě. Jenže Orwellova proslulost a aforistická údernost svádí ke zkratkovitému přesazování těchto vzorců do souvislostí, v nichž podstatu věci spíše zamlžují, než odhalují (v Ostravě to při diskusi hezky předvedl Vladimír Just, jenž přišel s názorovou floskulí „slovní zásoba se zmenšuje – politici nám vnucují svůj newspeak“). Úzce to souvisí s bezručovskou inscenací: ta se tomuto nebezpečí vyhýbá a zároveň si o ně zcela dobrovolně rozbíjí hlavu.

Mikulášek se ku prospěchu věci soustředí především na „osobní“ jádro románu: drtivá totalita prostředí je předvedena prostřednictvím několika výmluvných výstupů a umocněna ironickým zarámováním dění do idiotsky optimistického, bavičsko-tělocvičného rámce. Do centra pozornosti se díky tomu dostává vzdorovitá láska Winstona Smithe a Julie, která nevyhnutelně musí být i životu nebezpečnou protirežimní vzpourou ve jménu touhy po zcela elementární osobní svobodě. Přirozeným vyvrcholením inscenace je tudíž protiúder režimu, který dokáže oba milence donutit k vzájemné zradě, připravit je tak o základní sebeúctu a zařadit je zpátky do poslušného a apatického stáda. Až potud je inscenace velmi solidním dílem; navzdory tomu, že zpočátku logicky běžící příběh začíná v poslední třetině působit hodně proklamativně (což je ale slabina i románu jako takového).

Inscenátoři se však rozhodli dodat svému dílu rovněž aktuální přesah – a učinili tak způsobem velmi nešťastným. Do Orwella totiž postupně začali vkládat rádoby orwellovské prvky „ze skutečného světa“. Začne to vcelku nenápadně projekcí ankety na téma Co pro vás znamenal minulý režim (s obligátně pitomými odpověďmi, samozřejmě) a potom bez ladu a skladu následují odkazy na současné i minulé diktátory či alespoň málo demokratické politiky a do toho všeho se pro jistotu ještě přimíchá Abu Ghraib a citace rezoluce proti mučení. Výsledkem je přesně ten druh zkratkovité, líbivě angažované triviality, na který publikum tak rádo slyší; umožňuje „vyvážený“ morální odsudek a neotravuje s komplikovanými úvahami, jako třeba v čem že je rozdíl mezi Stalinem a Putinem nebo mezi totalitou a nepěknými výstřelky boje proti terorismu. Anebo v čem byl a v čem nebyl orwellovský náš malý normalizační totáč. V každém případě to spolehlivě zabírá, Orwell-Neorwell. Bohužel.

Aréna nejede

Zatímco Bezruči byli sporní a kontroverzní, musím se přiznat, že v Aréně jsem na všech třech letošních představeních bojoval se spánkem. Repertoárové novinky přitom působí na pohled docela lákavě. Hamlet, šitý na míru Michalu Čapkovi, a dva dramaturgicky pozoruhodné tituly: slavná, ale téměř neuváděná Strindbergova Hra snů a lokálně ostravská Brenpartija. Společným jmenovatelem byl důraz na nenápadně režírované, interpretačně neokázalé herecké divadlo. A společným problémem herectví, které – ponechané režií tak trochu na holičkách – tento styl nedokázalo utáhnout.

Nejvýraznější to bylo ve Hře snů, v níž hostující Jiří Nekvasil de facto nechal herce komplikovaný a nespojitý text pouze odmluvit – což na snovou inscenaci jednoduše nestačilo. V Hamletovi sice Michal Čapka dokázal vyvolat dojem energického „kluka odvedle“ (především v první polovině), obklopovalo jej však až příliš mnoho herecké i interpretační rutiny, která se občas dostávala až na hranici nechtěné komičnosti. Nejživěji tak nakonec vyzněla Klimszova Brenpartija, která líčí komunitu meziválečných bezdomovců, přežívajících na ostravských uhelných haldách coby svérázný „stát“ s vlastními rituály a pravidly. Zde nejvíc vadilo až příliš malebné (a po herecké stránce poněkud figurkářské) pojetí, navazující na tradičně oblíbené líčení společenských outsiderů coby sympatických postaviček, stojících v „přírodně svobodné“ opozici vůči úzkoprsosti a zištnosti spořádaného světa. V těchto intencích Brenpartija nabízí příběh v jádru tragický, servírovaný však na hořkosladko. Spořádaný svět v hledišti se ke své dávce dojetí dostane docela lacino.

Ještě jeden, prosím

Současně s úvodním tvrzením o slabším ročníku je nutné na závěr zdůraznit, že Ost-ra-var může sloužit jako šťastný příklad festivalu, jehož úroveň a smysl nejsou vyčerpány pouhým součtem odehraných inscenací. Stejně důležitá je atmosféra „nabitá divadlem“. Důkazem jsou emoce, které dokázal vzbuzovat festivalový zpravodaj (v dvojí nezávislé podobě, tištěné a obrazové). Předmětem kontroverzí se stala především jeho papírová polovina. Za sebe mohu v této souvislosti dodat, že i když zdaleka ne všechny přípěvky vzbuzovaly nadšení, jako celek letošní zpravodaj odrážel a přihříval atmosféru způsobem sice poněkud neurvalým, leč sympatickým; zdá se mi to být lepší, než kdyby se redakce pokoušela (nejspíš marně) dát dohromady tiskovinu vyváženou a solidní.

A ještě jedna úplně osobní poznámka. Zní to sice jako sentimentální klišé, ale něco na tom bude: Ost-ra-var je akce, jejíž návykový ráz je zřejmý. Pokud mi to příští rok koncem února nevyjde, bude mě to mrzet mnohem víc než loni.

Autor je divadelní kritik.