Joanna Newsom: Nestydět se za údiv

„V dětství nám otec zakazoval televizi,“ svěřila se kalifornská zpěvačka, skladatelka a harfistka Joanna Newsom v jednom z rozhovorů k propagaci jejího aktuálního trojalba Have One One Me, „a neposlouchali jsme ani rádio. Neznala jsem žádnou pop music.“ A přestože je nemožné dělat hudbu naprosto bez odkazů (protože každý člověk má paměť, která v jeho hudbě rezonuje), možná právě spartánské dětství, stimulující fantazii, je jedním z vysvětlení, jak mohla v roce 2010 vzniknout hudba natolik vytržená z historických kontextů a neukotvená v prostoru. Hudba Joanny Newsom je naplněním výroku, že „poslední dekádu v hudbě vystihuje to, že ji nic nevystihuje dostatečně“.

Devendru jsem dva roky neviděla

Osmadvacetiletá Joanna Newsom svoji nezařaditelnost dokázala už na svém čtyři roky starém albu Ys, které na ploše pěti alb soustředilo horečnatě asociační skladby prosáklé hutnými smyčcovými aranžemi Van Dykea Parkse a podepřené komplexní hrou na zpěvaččin ikonický nástroj – harfu. Aktuálním počinem, více než dvouhodinovým trojalbem Have One On Me, se zpěvačka natolik vymezuje, že ji nelze přiřadit ke konkrétnímu hudebnímu proudu – nejlogičtější je postavit její hudbu po bok tvorby lidí, kteří mají vlastní názor, dělají věci po svém, lidí, na nichž je na první pohled vidět, že toho vědí víc než vy – a jsou ochotni vám ukázat alespoň část světů, které si vysochali ve svých hlavách. Sami si určete, kdo to pro vás je.

Zpočátku možná bylo jednoduché přiřadit Joannu Newsom k avantgardně-folkovému hnutí New Weird America – už proto, že se znala s nejviditelnější postavou této scény, tedy se zpěvákem a kytaristou Devendrou Banhartem. „Devendru jsem dva roky neviděla,“ lakonicky přiznává zpěvačka a definitivně se tak vyřazuje z proudu antifolkařů, pro které je hudba jenom vhodnou záminkou k nošení zvířecích masek. „Seznámila jsem se s ním jen proto, že byl nejlepším kamarádem mého tehdejšího přítele. Nikdy jsem nebyla součástí nějaké scény.“

I kdyby součástí byla, pravověrní hippies by ji jistě dávno z komunity vykázali – batikované nátělníky vyměnila za kolekci od Armaniho, se kterou neváhá pózovat pro módní magazíny. Po prodělané nemoci hlasivek se ztratil její pisklavý hlas, kvůli kterému její starší tvorbu spousta lidí vůbec nepřijala. A ze všech sil bojuje proti mediální image křehké elfky, která se tak snadno nabízí. „Lidé se mě stále snaží přesvědčit, že do tohoto světa nepatřím, což rozhodně není pravda.“

Pryč jsou doby, kdy Joanna Newsom strávila tři dny v půstu u řeky (jak to popisuje ve skladbě Emily z alba Ys), přesto je ale pořád schopná tvrdit, že každá její deska náleží jednomu elementu – ta předchozí Vodě, současná prý Zemi. A nezní to nijak esotericky, jenom jako pozůstatek sympaticky naivního pohledu na svět, který zpěvačka z třítisícového kalifornského městečka Nevada City musí mít.

Už dávno zpívá

Největší zbraní proti mýtu křehké víly je ale aktuální deska – nekompromisní trojalbum Have One On Me (osmnáct skladeb, jejichž průměrná délka je kolem sedmi minut) je největším důkazem toho, že Joanna Newsom z roku 2010 má s dvacetiletou písníčkářkou z debutu The Milk-Eyed Mender společný jen přístup – výsledek je dávno úplně jiný.

Naprosto nevychází vstříc publiku a znovu nastoluje otázku, jak dnešního posluchače ovlivňují distribuční kanály, kterými k němu hudba přichází. Have One On Me nemá cenu poslouchat po cestě do práce – přestože není konceptuální v onom artrockovém smyslu slova, přece jenom jeho podstata vynikne při soustředěném a dlouhém poslechu, jako když si člověk pořád dokola opakuje jedno slovo, až se úplně vytratí jeho smysl a zbude jenom zvuk. Opona kolem Have One On Me se zřítí až v momentu, kdy za sebou budete mít poslední skladbu a ta první už vám bude připadat jako z jiné epochy.

Po skvěle hodnoceném albu Ys se Joanna Newsom na Have One On Me vrací k jednoduššímu přístupu – v několika málo skladbách (Good Intentions Paving Company nebo Kingfisher) zazní perkuse, housle, flétny, klávesy, v nejlepší skladbě desky Go Long se zpěvaččina harfa symbolicky proplétá s africkou korou, vesměs jsou ale skladby postavené jenom na dvou základech – hlasu a harfě. Stejně tak se zjednodušily texty, které teď už postrádají asociační poetické smrště volně řetězených slov – pořád je ale zpěvačka schopna vytvořit si vlastní svět, který ale nepostrádá pravidla. Jenom jsou ta pravidla jiná, než jsme zvyklí. „Směřuju pořád ke stejné pravdě, jenom tentokrát o něco přímější cestou.“

Have One On Me je natolik svébytná nahrávka, že nejvíce času vám zabere přemýšlení nad tím, kde se v takhle mladé autorce vzalo tolik invence, inspirace, kde posbírala takové množství příběhů a hudebních nápadů na patrně první trojalbum na světě, ve kterém není jediná méněcenná vycpávka.

Divit se není v současnosti příliš populární, hudba je jenom zábava, která vám odvede myšlenky od každodenních starostí. Have One On Me má ale schopnost udělat z člověka malé dítě, pro které je všechno nové a které se divit nestydí, protože je to pro něj přirozená reakce. V posledních letech posluchači často hořekují nad tím, že se z hudby vytratily velké osobnosti, scéna je roztříštěná a chybí silný hlas, který by nade všechny vystupoval a byl pro naši dobu určující. Lidé chtějí nového Dylana; kvůli hlasitému vykřikování o krizi hudby ale neslyší, že někde v Kalifornii už dávno hraje a zpívá.

Autor je hudební publicista.