Kinematografie podle Francie

Ať se nám to líbí anebo ne, Evropská unie je dnes prostorem kulturní soutěže, v níž se střetávají jednotlivé státní celky či národnosti. A ti, kdo se snaží, mají úspěch. Samotné peníze jistě nezaručí napsání dobré knihy či natočení kvalitního filmu. Přesto v podmínkách globální záplavy hollywoodských hitů a televizních seriálů je třeba domácí tvorbu bránit, a to nikoliv z pozice národního státu či „uzavřené“ národní kultury. Jde o uchování mnohosti filmu a jeho svědectví o světě, který se nestává jen „formátem“ globální estetiky, jednoho jazyka, navíc vycházejícího z amerických mýtů a pohádek. Kino nás více než kdykoliv jindy informuje, jak se žije na druhé straně Země, a utváří naši představu o historii. Naopak kinematografii bez ochrany hrozí na volném trhu pád do provinční, upachtěné komerce, která opisuje od cizích vzorů a ze stránek národního folkloru. Příkladem, jak takový štědře dotovaný systém funguje – a kolik stojí –, je francouzská kinematografie. Vždyť jen v roce 2008 přišlo na domácí produkci 20 milionů Francouzů a její podíl na trhu ve Francii činil 46 procent. A to mluvíme o produkci, jejíž celovečerní, dokumentární, animované filmy jsou oceňovány všude po světě.

Před rokem byla z řad profesionálů ustanovena Skupina třinácti, která analyzovala slabiny fungování filmového ústřední CNC – Centre national du cinéma. Z jejich debat vznikla kniha doporučení, jež iniciovala řadu změn. Mimochodem, do jejího čela byla jmenována režisérka Pascale Ferranová, která je příkladem neúspěchu (!) francouzské podpory filmu: ačkoliv její Lady Chatterleyová (Francie, 2006) byla vysoce ceněna kritikou i odměněna mnoha Césary, zkrachoval na ní producent, zatímco film se téměř nedostal do kin. O vyšší úrovni francouzské kulturní politiky svědčí fakt, že právě takové osobnosti svěřili podobnou roli.

Základní principy podpory

Systém francouzské kinematografie je poměrně složitý, na druhé straně je celý „dispozitiv“, pohánějící tamní film, orientován podle jednoduchých pravidel. Státní zasahování do kultury má ve Francii sloužit ochraně umělecké rozmanitosti, ale i zdravého průmyslu. Největší překážkou zůstává nejen hollywoodský moloch, ale i zvyšování nákladů na výrobu, což odsouvá umělecké režiséry na okraj. Ještě v roce 1995 mohl Patrice Chéreau natočit velkofilm Královna Margot (Francie, 1994); dnes by na něj nedostal peníze. Žijeme v době, která zavedla cenzuru především finanční.

Silnou stránku francouzského systému tvoří přesně cílené podpůrné granty, na jejichž tvorbě se podílejí všichni hráči na trhu. Peníze do kinematografie dává ministerstvo, ale i regiony. Progresivní příspěvky se vybírají od televizí, z DVD či kinodistribuce. Lze říct, že čím více lidí chodí na americké bijáky, tím větší balík se rozděluje na domácí produkce. Přitom instituce CNC nevydává peníze jen na realizaci filmů, ale podporuje i další oblasti kinematografie – od psaní scénáře přes distribuci až po kinaře. Platí, že grantový systém je rozdělen do více fondů, z nichž některé udělují příspěvky automaticky na základě předchozích výsledků uchazečů, ať distribučních či uměleckých. Zvláštností francouzského systému je časování různých podpor, které mohou chodit i po skončení natáčení. Takzvaná Cena kvality je vázaná na umělecky úspěšné projekty, které si nevedly v distribuci. Naopak překvapivě komerčně úspěšný film může o některé peníze přijít! Jinými slovy, namísto dvou tří stereotypních grantových komisí, které rozhodují arbitrárně o realizaci či nerealizaci námětu anebo rozdají všem trošku, se zapojuje celá řada doplňujících se organismů. Podmínkou je, že granty nesmějí zaplatit celý projekt, ale optimálně do 50 procent rozpočtu. Peníze představují podporu, jsou povzbuzením autorům k hledání dalších zdrojů, nikoliv finančním řešením filmu. Slabinou systému jsou projekty, které nelze jednoduše škatulkovat do známých kategorií a pohybují se na hraně různých žánrů, anebo jsou zaštítěny dosud neznámými osobnostmi či společnostmi. Ačkoliv je CNC relativně štědrou organizací, nelze považovat za automatické, že bude přispívat na každý film.

Financování filmu

Uveďme si malý příklad francouzského systému. Etablovaný autor uměleckého díla může usilovat u CNC hned o tři odstupňované granty na samotný vývoj projektu. Podpora na psaní scénáře dosahuje výše 7 tisíc eur. Pokud ji získá, žádá dalších 15 tisíc eur na rozpracování záměru, osobní prezentaci atd. Nakonec ve vzduchu visí ještě 50 tisíc eur (se stropem 80 tisíc), které může dostat do začátku společnost, jež se zhostí realizace filmu.

Na podporu původní filmové hudby slouží grant o 8 tisících eur, zvláštní fond oceňuje použití nových technologií a inovativních postupů. Podpora produkčním společnostem na přípravu natáčení se může vyšplhat až na 230 tisíc eur (u celovečerní animace 320 tisíc eur). Sem spadají výdaje na získávání audiovizuálních práv, pronájem lokací či najímání štábu. Producent může žádat CNC o tzv. navýšení investic na natáčení, které podléhá přesně definovaným podmínkám. Podle nich je projekt ohodnocen na stupnici 0–100 bodů, které nakonec rozhodují o výši další částky. Druhá splátka je však vyplácená až opožděně – s přihlédnutím k návštěvnosti filmů či umělecké hodnotě.

Francouzský systém řeší i „tax shelter“, tedy úlevy na daních pro ty, kdo investují do filmu. Zvláštní fond Sofica redistribuuje shromážděné prostředky, které si jejich přispěvatelé odepisují z daní. Peníze pak plynou vcelku rovnoměrně na podporu většiny filmů.

Slabý článek řetězce

Jak konstatovala Skupina třinácti, největší slabinou zůstává distribuce. Souvisí to už s nákladným marketingem komerčních filmů, jemuž lze stěží konkurovat. Navíc strategie typu block-bookingu (prodej hitů v balíku dalších titulů) či rozsáhlé předkupování atraktivních titulů vytlačuje uměleckou produkci na okraj a nezávislé distributory z trhu. Právě ti jsou nejvíce ohroženým stavem filmového řetězce a na rozdíl od ostatních riskují vlastní peníze! Jinými slovy, distribuci ovládá vztah síly, nikoliv ochrana rozmanitosti. Řada menšinových filmů z francouzské produkce běží sotva v několika kinech v Paříži, v Lyonu a na festivalech. Říká se, že kdyby se dnes objevila znovu generace nové vlny, těžko by se mohla stejným způsobem proslavit. Dost možná by se nedostala svými prvními filmy ani do kina.

Neopominutelným úskalím systému jsou také nucená manželství s televizemi, které vstupují do filmových koprodukcí anebo si zajišťují předkup práv na vysílání. Problém spočívá v tom, že štědře participují na něčem, o co nemají zájem. Blokují si filmy, ačkoliv je nevysílají v dobrých časech. Snaží se zasahovat do dramaturgických či technických otázek natáčení.

Cílem nových opatření je stabilizovat pozici nezávislých distributorů a zajistit férový přístup k filmům, který by nebyl ovlivněn „kartelovými dohodami“ největších hráčů. Novinkou je například systém kvót, který umožňuje udílet podporu privilegovanému distributorovi, jenž uvádí ročně určité množství kvalitních filmů. Jak to bude dále fungovat, se uvidí. Nicméně skupina třinácti navrhuje idealisticky se zbavit hierarchie filmových profesí. Producent, režisér, scenárista, nákupčí, distributor či kinař by měli začít spolupracovat. Například i filmař by se měl napříště starat o to, jak bude distribuovaný jeho film!

V praxi se už uplatňuje jednoduchá finanční injekce například na distribuci filmů pro děti a mládež. Francouzští distributoři dostávají automatickou podporu i z prostředků vybraných v rámci „daně“ z prodaného lístku do kina. Zajímavější částka jde však z podpory televize Canal+, která může distributorovi přinést u jednoho titulu až 122 000 eur a tvořit něco málo přes polovinu distribučních nákladů na propagaci, výrobu titulků atd. Problém distribuční podpory spočívá v tom, že je strašně drahá, navíc neřeší příčinu, ale až následek. Soupeří s marketingem a dalšími nástroji komerčního filmu a pomáhá především „umělecky se tvářícím snímkům“ z mainstreamu a mid-cultům, zatímco těm skutečně potřebným nepomáhá.

A co kinaři

Posledním podporovaným aktérem francouzského filmu jsou kinaři, kteří provozují zařízení s uměleckým programem. Nejefektivnějším nástrojem „kvality“ je zařazení kina do kategorie „art et essai“ za dlouhodobé uvádění kvalitního repertoáru, krátké metráže či animované tvorby pro děti. Obvykle se spočítá, kolik promítá kino ročně distribučních titulů označených statutem kvality – programu „art et essai“ i jak pracuje s mladým publikem či programovými cykly. Mimochodem, ročně získá asi 67 francouzských filmů toto doporučení art-filmu, z amerických filmů pouze asi 25 procent. Při ocenění kina se zohledňuje také geografické umístění a počet obyvatel v místě – jinými slovy kritéria v Paříži jsou mnohem přísnější než třeba v Pyrenejích. Ve spolupráci s Agenturou pro regionální rozvoj filmu se snaží napomáhat rozvoji kinařské sítě, aby žádný divák nemusel cestovat za filmem dále než do 20 km. Ve Francii je asi pět a půl tisíce kin, jedno sedadlo vyjde na 50 obyvatel.

Další peníze přináší kinařům například asociace L’IFCIC, která nahradila podobný fond v CNC. Jejich prostředky slouží na opravu či modernizaci kina, rozvojové projekty či práci s mládeží. Zajímavou formou je také podpora na půjčku – pokud si provozovatel kina bere úvěr, může až do jeho poloviny ručit garancí od L’IFCIC. Nemilou zprávou je, že řada současných kinařů upadá do finančních problémů souvisejících nejen s ekonomickou krizí – a to v okamžiku, kdy se musí kina digitalizovat. CNC odhaduje, že do pěti let zmizí 35mm kopie z francouzských kin. Nakonec především záleží na tom, jestli se lidé budou ještě sami zajímat o tuto podobu kinematografie, anebo ne.

Autor je filmový dramaturg a publicista.