Voccek

Hrdina této knihy je téměř neuchopitelný – při hledání vlastního „já“ se někdy rozpadá do několika osob, jindy v sobě spojuje celé skupiny nejrůznějších osobností a jindy prostě mizí v houštinách nekonečných reflexí. Příběh jeho života a lásky je podán ve fragmentech snů a přání; celá tato kniha je, koneckonců, jeden velký sen, občas děsivý, občas veselý, občas smutný.

(autorova „předmluva“)

Návrat bolesti

Bolest se vrátila v noci. „Znovu,“ pomyslel si s rozčarováním. „A znovu a znovu a znovu.“ Znovu, tudíž utrpení potrvá do rána. A to je neznámo jak dlouho. Od chvíle, kdy čas ztratil svůj jednoznačný rozměr, stala se nejasnost čekání zvykem. Pokud si ovšem lze na takovou neutěšenost zvyknout. „Znovu a znovu a znovu,“ znovu a znovu si opakoval.

Nejlepší bylo ležet bez hnutí, ale nehybnost začínala být také nesnesitelná, navíc cítil, že dříve nebo později bude muset vstát kvůli malé potřebě. Dříve nebo později. Copak může být něco takového – dříve nebo později? „Pokud vstanu teď, bude to dříve, nebo později, ha?“ Sklouzl z postele, zároveň se snažil nezvedat hlavu a tak, napůl sehnutý, směřoval na záchod. Místo obvyklých čtyř musel udělat osm kroků. Každý z nich způsoboval další záchvěv bolesti. „Už je načase využít práva dělat pod sebe,“ pomyslel si. „Znovu a znovu. Jak příjemné to musí být – vypouštět pomalu tekutinu – v kteroukoli dobu. V kteroukoli pro vás vhodnou dobu. Cítíte se dobře dokonce i během kritických dnů! Buďte svobodní! Jako nebeští ptáci! Využijte svého práva, toho největšího výdobytku demokracie!“

Díval se, jak v zákrutech bílé mušle mizí teplý potok, a najednou ucítil, že zároveň s močí z něj dost možná vyteče i vědomí. „To je ono! Ano!“ souhlasil nadšeně, „zákon spojených nádob.“ Nicméně pokus uvědomit si svůj mozek spojený takto se světovou kanalizační sítí se nepovedl: omdlel.

Vědomí se vrátilo po nějaké době – ne „později“ a ne „zanedlouho“ a ne za několik minut, nýbrž za neznámo jaké množství či uplynutí toho vašeho-našeho času – a on si uvědomil, že klečí, opřený hlavou o mušli, a to není zrovna nejlepší póza pro pána vesmíru. „Svinstvo,“ pomyslel si. „Takové svinstvo! Vždycky je třeba se vracet. A vaše-naše vědomí je svinstvo a svinstvo je vždy se probouzet ze sna a vynořovat se z nebytí a vypadávat z ničeho. Pojď, vrať se zpátky. Je tam, moje milá vlast, můj malinký příbytek, moje hacienda, zahrádka moje, číslo popisné. Dítě, sestro moje, pojedeme do míst, kde budeme jen spolu. Tam nic není. Tam ani smrti není. Je to nedaleko, někde tady za Karpaty. Není radosti, není bolesti, není dne a není noci… Nuže?“ Ale návrat se zdál být neodvratitelný. A návrat znamenal jedině bolest. Nyní pouze toto. Bolest mu teď nahradila veškerý svět. Celý svět byl bolestí – zaposlouchal se – a nebyl to zrovna její nejlepší druh.

Velká voda

O velké vodě vyprávěl Ten málokdy a nerad. Ale jelikož to musel dělat často, mnohem častěji, než by chtěl, vypracoval si jistý plán vyprávění, od něhož se nikdy neodchyloval.

Začínal zpravidla popisem brjuchovycké krajiny – velice podobné té, která existuje ve skutečnosti, ale přece jen trochu jiné, podobně jako na reklamním plakátu vyretušované, výraznější a koneckonců zářivější. Na těch snímcích bývá vždy jakýsi specifický, s profesionální proradností zachycený úhel pohledu, a když se silou zapomenutých a vytěsněných přání dostaneš do těch krajů doopravdy, na żywo, live, nikdy je nemůžeš spatřit tak, jak je zobrazil fotograf. Chodíš rozladěný a trochu posmutnělý, že jsi znovu sedl na lep zakonzervovaně pestré vábničce reklamy, a abys alespoň nějak vykompenzoval ztráty, snažíš se najít to místo, ten pahrbek nebo dokonce strom, z kterého by realita nabývala potřebného vzhledu…

…

Velká voda ho zastihla na lesním návrší, které klesá přímo k sousedovic domu. Zdálky se dalo dokonce nahlédnout do našich oken a Ten se dušoval, že prý viděl ještě živého dědu. Níž (takže výš) vynášela sousedka z domu majetek a sháněla dobytek.

…

Proto bylo zapotřebí náležitě se připravit.

Nepouštěje se stromu, pokusil se posunout vrstvu hlíny nohou. Povedlo se to překvapivě snadno – možná proto, že jeho úsilí napomohla neustávající činnost chlapce, který dole pokračoval v zábavě. Tentokrát byla masa zeminy tak značná, že děcko zasypala téměř po prsa a štěně dokonce úplně zmizelo pod závalem. Ubohý ničema začal horečnatě hrabat kolem dokola, snažil se co možná nejrychleji dostat ven a zachránit vlče, ale Ten mu to nedovolil udělat. Znovu zatlačil nohou, ještě jeden masiv hlíny se sesunul a nyní zůstala trčet na povrchu jen chlapcova hlava. Malý zavřeštěl a ohýbaje celé tělo (nakolik to bylo možné a viditelné) se pokoušel vyškrábat nahoru. Času bylo málo. Ten ucítil, že strom ztrácí stabilitu a jen-jen spadnout (rozložité kořeny už byly úplně holé), stále se ještě držel kmene, poskočil a ze všech sil udeřil oběma nohama do země. Celá hrouda se vahou – určitě přes deset tun – odloupla od stěny, začala se rozsypávat a klouzat dolů. Nechávala po sobě plochý a tím pádem i hladký sráz, ze kterého jen tu a tam vyčuhovaly polámané větve, a svou hmotou odsouvala pryč koryto říčky. Říčka – jako by vycítila moc a sílu tvrdosti – začala vzdychat, vysychat a umlkat. Nic už neukazovalo na přítomnost chlapce a vlčete, ačkoli tou dobou se oba zřejmě teprve začínali zadýchávat, ani ne tak z nedostatku vzduchu jako spíš kvůli příšerné klaustrofobii a uvědomění si svého nelítostně zpomaleného konce.

A Tenovi nezbývalo nic jiného než se odrazit od zmíněné borovice, která se už skláněla, skočit s nečekanou grácií do strany a, nejdřív vestoje a potom na všech čtyřech, boře se lokty a koleny, uskutečnit spásný svůj sjezd.

Vocckův příběh

Nuže, teď, když je roztaženo vše včetně záclon, je potřeba s tím vším něco udělat. Se sebou. Se vzpomínkami na A. a s Vocckem.

V denním světle blednou detaily tvého padání, ale zřetelněji se rýsují povinnosti. A tak, s uvědoměním si nevyhnutelnosti odpovídat za svá slova – ohó! a s jakým uvědoměním! – se pouštíš do vykreslení Vocckova osudu, jenž ho nakonec dovedl do bílé místnosti se zamřížovaným okénkem, postelí atp., místnosti, ve které každý bezpochyby rozpozná pokoj blázince.

Asi rok nebo rok a půl předtím, po návratu z další služební cesty, kterých se tak bál (do značné míry kvůli existenciálnímu strachu z nádraží a ještě více proto, že jemu-tobě-mně se žádným způsobem nedařilo zvyknout si na tu podmíněnost: vsedě zavřený v kovové truhle – a čím jiným než kovovými kobkami jsou všechny ty vagony, komfortní salony letadel, aut a lodí –, takže, vsedě v kovové truhle spolu s jinými nevolníky dělat, že je jako všechno v pořádku, všechno je normální a ty si prostě jen tak cestuješ…), takže když se vrátil ze služební cesty, Voccek učinil toto: odpojil telefon, přeřezal dráty rádia, vyhodil anténu a televizor, nanosil do garáže všechny knížky, radiopřijímač, magnetofon, gramofon, kazety, desky atd. (garáž byla prázdná jako jedna z místností zděděného majestátu) a nakonec zavřel ve sklepě vlastního domu manželku a syna.

…

Obzvláště na frak dostávala takzvaná radost života, kterou za takzvanou označoval sám Voccek. „A ta vaše propagovaná takzvaná radost života,“ říkal, „typu léto na Havaji, večer na Broadwayi, skateboard na Floridě, surfing na Bahamách, festival v Cannes, víkend v Disneylandu… co tak ještě? lyžování v Karpatech, láska v Paříži, bordely v Amsterdamu, pivo v Bavorsku, hokej v Kanadě, reggae na Jamajce, rulety v Monte Carlu, mrakodrapy v New Yorku, doutníky na Kubě, válka v Jugoslávii, zlato na Aljašce, lov v Africe, emigranti na Brighton Beach, teroristi v Palestině, nirvána v Indii, ropa v Emirátech, umění na Montmartru, Gauguin na Tahiti, rock ve Woodstocku, harakiri v Kjótu, karneval v Brazílii, uzdravení v Lurdech, Gioconda v Louvru, smrt v Benátkách, bazar v Černovicích, korupce ve Vládě, korida v Toledu, zázrak v Miláně, hrůza v Podnebesí, papež ve Vatikánu, věž v Babylónu, bomba v Hirošimě, rumba na Barbadosu, karavana v Poušti, královna v Anglii, sauna ve Finsku, lenin v Mauzoleu, stíny v Ráji, sarkofág v Černobylu, kankán v Moulin Rouge, prase v Žitě, holub na Střeše, vrabec v Hrsti, lucy on the Sky, ostrovy v Oceánu, alenka za Zrcadlem, foot on the Hill, pravda ve Víně, pohyblivý svátek – to všechno je neřest, chaos a sodomie. Je, či není?“ Po přednesení této pošetile oslnivé improvizace Voccek slavnostně oznamoval, že radost, to je stav, ke kterému je ti dovoleno se přiblížit, teprve až poznáš strach, pokoru, pokání a zoufalství. Zde se znovu nespokojeně zastavoval, neboť si ve svých vlastních slovech uvědomoval jakýsi nepříjemný odstín sektářství, a aby to alespoň nějak zakryl, pouštěl se do horečnatého přesvědčování spolubesedníka, že je potřeba zakázat tisk („No a co je na tom, že pracuju v novinách?!“), televizní vysílání, počítačové sítě, ustanovit přísné kvóty na jakoukoli informaci, zavést celosvětový systém informačních daní a nelítostnou cenzuru a, co je nejdůležitější, uzavřít všechny státní hranice. („A potom se modlit, modlit, modlit – jak, za co? – za spásu duše.“) Samozřejmě málokdo vydržel podobné plácání až do konce.

Ale Voccek nezabíjel propitými a prožvaněnými večery jen tak jednoduše čas. Jeho koktavostí nakažená řeč se postupně zdokonalovala, stylisticky vybrušovala, nabývala znaků obraznosti, obrůstala květnatými metaforami a šťavnatými detaily. Už ji znal skoro nazpaměť a tím, že si efekt té či oné novinky ověřoval na pokusných subjektech, zcela zřetelně dopilovával svou verbální konstrukci, která se v jeho fantazii začínala podobat architektonickému fantomu – úzké podpěry z obou stran, vítězný oblouk nahoře a prázdnota uvnitř.

Voccek se totiž připravoval na daleko ambicióznější misi než obrácení místních opilců.

Chystal se, jen co se text poslání začne podobat ne ideálu, ale té fantaskní architektonicky obloukové dovršenosti, vyjít na hlavní náměstí (po osvobození rodiny ze sklepa), vydrápat se na zadek koně jezdecké sochy Marka Aurelia a pronést svůj poslední projev, proroctví, Vocckovo prohlášení.

A potom, tak jako tak nevyslyšený, možná vysmívaný, možná ignorovaný, sestoupit dolů (tedy na zem), polít se benzínem a zakončit svůj život v hříšném ohni autodafé.

Takže včasný zásah městské policie zachránil hned tři životy. Podle vlády, to se rozumí, šlo o nezákonné uvěznění rodiny ve sklepě, podle Voccka to byl jediný možný pokus o záchranu syna a manželky před hrozbou rozkladného, zlého, chtivého světa, a přestože přesvědčivost tohoto prohlášení dnes zkoumají psychiatři, dá se říci, že je miloval – syna i manželku. Miloval syna. Miloval manželku.

Ale, jak by řekl oblíbený großmeister, „jeho srdce patřilo jiné ženě“.

Šeol

Toho léta ho znenadání napadlo napsat knihu. Stalo se to, když si představil sebe jako něčí postavu – byť třeba i svou vlastní! –, protože to z něho snímalo nutnost dodržovat jakési obecně přijaté zákony a předpisy, mohl pohrdat kompozicí, syžetem, lexikem, nemusel myslet na čtenáře, na celek. Nuže, autoři líčí život postav zpravidla fragmentárně, leckdy vystačí pár náznaků, čárek. Nejčastěji místo toho, aby se psalo něco doopravdy, autor jednoduše převypráví svůj záměr, přičemž věnuje postavě všechny možné i nemožné copyrighty.

A tak si on, sám-sobě-ten, sám-sobě-autor, sám-sobě-postava, usmyslel zkonstruovat takový text (nebo o něm aspoň pohovořit), který by byl natolik hermetický a uzavřený, nakolik by byl symetrický a sebezničující. Přesněji řečeno, šlo by o dva texty, nebo dvě části jednoho, jež by se navzájem popíraly. Každá z nich by mohla něco tvrdit, znamenat, vypravovat a ono „něco“ by bylo zruinováno, zničeno tou druhou. Chomskyj by je možná nazval vzájemně apofatickými (pravděpodobně ironicky). Velký slepý Jorge by nepochybně začal hovořit o dvou zrcadlech, jež jsou zahleděná v nekonečnou řadu vzájemných odrazů. Ljubanskyj by pomyslel na svit a šero, tělo a ducha, na chorál a šlágr, na chléb a víno, vinu a trest, na ano i ne, na jing a jang, na stín a den, na noc a meč a mnoho dalšího, na květ a tlení, na med a pelyněk, na prostor a čas, na každého z nás, na věže i mlže, bůžky a bezdomovce, na sen a zapomnění, bytí a nebytí, na peklo a ráj, na rave a na drive, na kajf a zlom, na velké v malém, na ticho i zpěv, na milost i hněv, na moře a souš, na mokré a suché, na erós a smrt, na to i na ono, na pláč a smích, na svatost i hřích, opulentní i postní, prostorné i těsné, na jazz a na rock, vždyť je přece prorok.

Ale Ten už dávno nic nečetl, neznal Chomského ani Ljubanského a na Borgese dávno zapomněl, nevzpomínal si dokonce ani na existenci důvtipné povídky krasavice Solange Marriot (Solánž Miriam) „Rien du tout, ou la conséquence“, ve které se podobný záměr málem podařilo zrealizovat.

Málem, ale ne úplně.

Ten našel způsob, jak anihilovat doslova všechny aspekty textu, jak spojit nádherné s obludným, jak přetvořit majestátní ve směšné, jak obrátit tragédii v anekdotu. Ale ani tragédie, ani anekdota by nebyly definitivní. Mizely by, sotva by se dotkla jedna druhé, jako mizí elektrické náboje, když se setká plus a minus. Ten přišel na to, jak zbavit syžetové postupy syžetovosti, jak zpochybnit jakýkoli děj, tvrzení nebo fakt. Nic nesmělo být úplně jasné. Věděl, jak učinit postavy neuchopitelnými – žádná z nich neměla právo být stálou, určitou, živou, čas od času by se každá rozpadala do několika nebo se přeměňovala v někoho jiného. Dokonce sám protagonista by koneckonců mizel v houštině samoúčelného blekotání.

Ale i to bylo ctižádostivému debutantovi málo. Ten si usmyslel podobnými trestuhodnými manipulacemi odstranit nejprve autora, jehož postava se tají jako neviditelný stín za každou stránkou každé knížky, a potom se pustit do likvidace samotného jazyka. Uvědomoval si, že ho lze ničit jen prostředky toho samého jazyka, ale to ho nelekalo, naopak – obrovské potěšení mu přinášela představa, jak jazyk, to nenávistné monstrum, poté, co požere všechny, začne požírat sám sebe, bude se obracet naruby jako rukavička, mimovolně bude propouštět sotva pohlcené zajatce a znovu začne všechno od počátku a znovu bude likvidovat všechny, aby se nakonec dobral k sobě. Ten věděl, že zvítězit v této válce je nemožné, ale měl pocit, že je to ta největší pomsta, jaké je vůbec člověk schopný.

Z ukrajinského originálu Voccek (Lileja-NV, Ivano-Frankivsk 1997) přeložila Petra Grycová.

Voccek na cestách k vlastním(u) já

Petra Grycová

Jurij Izdryk označuje své romány za palimpsesty a jeho dílo je řazeno k postmoderní literatuře. Už Voccek je protkán bezpočtem odkazů na tvorbu jiných autorů, současníků ukrajinských a světových klasiků, na biblické texty, ale i kulturní fenomény a evropské filosofické proudy. Jména a myšlenky v jeho podání nabývají groteskní podoby, což odpovídá atmosféře textu, který – místy explicitně, jindy méně – napovídá, že se po celou dobu jedná o prostředí blázince.

Vojckové

Ústředním tématem a leitmotivem románu je komplikované hledání vlastního já. Hlavní postavu je v její střípkovitosti a nejasnosti leckdy těžké vystopovat. Jedinými jasnými vodítky jsou jednoznačný název a krátká kapitola o Vocckově životě, z níž uvádíme ukázku. Izdrykův Voccek má své předchůdce, z nichž autor nepochybně vycházel. První z nich byla skutečná osoba, Johann Christian Woyzeck, který žil v letech 1780–1824 v německém Lipsku. V roce 1821 ze žárlivosti ubodal svou milenku, za což byl roku 1824 popraven. Podle lékařského posudku Woyzeck vykazoval příznaky schizofrenie, deprese a depersonalisace. Jeho příběh se stal inspirací pro nadlouho nepovšimnutý dramatický fragment německého spisovatele a lékaře Georga Büchnera (1813–1836) Woyzeck. Roku 1914 zhlédl hru rakouský hudební skladatel Alban Berg (1885–1935) a zkomponoval operu Wozzeck. Drama i opera byly ve své době velmi kontroverzními díly a nejinak je tomu i v moderní ukrajinské podobě.

Izdryk Vocckův původní příběh značně pozměnil. Jeho Voccek se nestane vrahem a motivem k jeho (zlo)činu není snaha ublížit, ale naopak láska a touha chránit své blízké. Není to člověk zlý, spíš trpící, mimo jiné nešťastnou, „opožděnou první láskou“ k tajemné A., jež zůstává v knize neodhalena, ačkoli se o jejím životě dozvíme téměř všechno. Toto vypravěč prozrazuje až ve druhé části knihy, nazvané Den, naše ukázka však pochází z části první, Noc, jež začíná popisem zoufalé bolesti.

Falešný jazyk

Svět Izdrykova Voccka je plný utrpení a strachu. Hrdina se zoufale snaží porozumět sám sobě, pomocí podrobných, ale neúčinných analýz rozkládá své já na nejmenší částečky, až sám sebe zcela ztrácí a utíká se do světa snů. V nich je Voccek nejdůležitější osobou, hlavním hrdinou, středem (svého) světa. Vládne svým postavám, může s nimi libovolně manipulovat, členit je, přesazovat po skupinách do jednoho těla, stávat se jejich součástí; může nerespektovat jejich individualitu, tělesnost (či jednotu duše a těla) a dokonce je beztrestně zabíjet. Také čas a prostor se tam chovají jinak než ve skutečnosti.

Rozpad hrdinova já umocňuje narušení tradičních rolí (vypravěče, čtenáře, hlavní postavy). Část románu je psána v ich-formě, v další jsme oslovováni „ty“, jinde pak se objevuje on nebo Ten. Autor si s oblibou pohrává se čtenářem (nebo ho dokonce mystifikuje) i jinak, pomocí jazyka. Kniha hýří jazykovými hříčkami, originálními synonymickými řadami, autor využívá dvojznačnosti syntaxe, akustiky, rýmu, grafické podoby slov, jmen, homonymie. Jazyková hra je duší a páteří románu. (Izdryk)-Ten-Voccek považuje jazyk za svého největšího, nepřekonatelného a lstivého nepřítele, který mu – i ve své nedokonalosti a vyprázdněnosti – vládne. Izdryk dokazuje nedokonalost (faleš) našeho jazyka, a tím nedokonalost a iluzornost našeho vnímání. Jen plný (božský) jazyk by mohl zachytit svět v jeho úplnosti, takto nám zůstává pouze fragmentárnost a miliardy různých pohledů.

Tento výstup vznikl za podpory Univerzity Karlovy v Praze – Filozofické fakulty z prostředků specifického výzkumu na rok 2009, č. projektu 224108.