Perverze

Tak tedy, v momentě, kdy bylo mumlání, abych tak řekl, nejsilnější, se objevili mnou už zmiňovaní roháči; pochopil jsem, že to jsou kněží nebo něco na ten způsob. Ten hlavní z nich pozvedl hlavu z koberečku a celý se až zachvěl, když uviděl, co nesou: bylo to akvárium, velikánské jako necky, bez rostlin, bez mušlí, bez kamenů v písku, jen s vodou a ohromnou živou rybou, byl to snad i kapr nebo sumec, nebo cejn, nebo bílý amur anebo možná štika, a tak, zároveň s vyšplouchnutím áchů veškeré přítomné chátry, mrští tím akvá­riem o podlahu (tady zařazuje režisér zpomalený záběr), akvárium padá dlouho a dlouho, a stejně dlouho se i rozbíjí, vychlístávají při tom zelené proudy (ale ve mně všechno vysychá), je to strašlivé, protože kněží nastavují proudům vody své tmavé jazyky, ve mně jako by se něco řítilo, vidím, jak sebou zoufale hází ryba na koberečku uprostřed skleněných střepů akvária, vidím, jak Nejvyšší vytahuje zpoza opasku tesák ostrý jako břitva, a už vím, co přijde dál, nohy se pode mnou podlamují, už nejsou z vosku, ale z vaty, už nejsou dokonce ani z vaty, jsou ze vzduchu, první rána tesákem – a ryba byla probodnutá naskrz, ale stále se ještě mrská (padám z nohou na zem), druhá rána – všichni volají „áách“, ryba má odříznuté žábry, ale ještě sebou hází (já už nedýchám, vzduch ze mě uniká jak z proříznutého míče), třetí rána – všichni křičí – „óóch“, přímo do rybího srdce, ještě sebou trochu cuká a utichá, a já: konec tma dno nula hotovo ani škrt.

Probral jsem se až dneska, před rakouskou hranicí. Policie našla ne mne, ale moje tělo v noci ze středy na čtvrtek, odhadem asi ve tři, pod Kennedyho mostem nedaleko Englische Garten, ležel jsem hlavou na západ, jak se sluší na správného umrlce. Přivedli mě do polovědomí, ale v podstatě jsem nikomu nedokázal nic vysvětlit. Bolelo mě všechno, co mám, bylo mi zle, chtělo se mi zvracet, zvonilo mi v uších, usnout jsem ale nemohl, někdo mě chtěl varovat, dát mi znamení.

Na policii mě nechali do deseti hodin ráno, dokud se neobjevil ten zázraky činící pár – on a ona, Áda a Riesenbock, neznal jsem je a ani nikdy neviděl, ale oni policii vysvětlili, že já jsem ten slavný Erz – Herz – Perc a že na mě, jak se ukazuje, v Benátkách všichni čekají, šílí beze mne, všichni se beze mne v těch Benátkách prostě už můžou potentočkovat a celé Benátky skandují „Per – fe – ckyj! Per – fe – ckyj!“ – tak moc si na mě v těch Benátkách chtějí sáhnout; Áda a Riesenbock jim nacpali nějaký navoněný šustivý dokumenty na modrých a růžových formulářích s okřídleným lvem, obtočeným, jako Laokoon, hadama;

zaručili se za mě a odvezli mě k sobě do Possenhofenu, nakvartýrovali do svojí vily, doktor do mě narval spousty sajrajtů na spaní – díky čemuž jse m na jejich manželské posteli prochrápal zbytek dne a celou noc až do rána a mezitím oni, Áda a Riesenbock, vyřizovali moje záležitosti, zajeli mi pro vízum na italské velvyslanectví, vybrali mi nové brýle, nakoupili různé maličkosti na cestu a telefonovali s někým až hluboko do noci, něco vysvětlovali, někoho přesvědčovali, zatímco jsem spal (nespal) na jejich široké posteli, plné drobků, rozžhavených hřebíků a ořechových skořápek.

Benátky

1. března 1993

Velmictěný Pane Perfekcyj!

Náš společný známý a dobrý přítel, psychiatr Frank Popel (Lozanna, Švýcarsko), Vás zarekomendoval jako potenciální jednotku z Ukranie pro účast na meziránodním semináři kulturně-dechových činitelů, který organizuje naše Nadace „La Morte di Venezia“ spolu s dalšími intelektuálními, komerčními i sakrálními okruhy. Téma semináře: „Post karnevalová nesmyslnost světa: co je na obzoru?“

V případě, že hotový jste ukázat Váší zainteresovanost na výše zmíněném semináře, prosíme láskavě, dostavte se nejpozději 5. března t. r. do Benátek a vystupte s Příspěvkem na jedno z níže uvedených témat (obsah Vášeho referátu nemusí překročit 7–8 stran počítačkového strojopisu). Mohlo by to být téma smrti v ukranijské kůltuře. Nebo též téma lásky, erotičnosti i tanatičnosti, ale v dotyku s problematikou Orientální Evropy, nebo vůbec o nesmyslnosti světa. Může to být Váš pohled do feminismu a maskulinismu. Nebo do postkomunismu. Nebo to také může být příklad nové analýzy procesů, jaké se poslední době projevily ve Váší zemi, jako například kasina nebo noční kluby. A také hledání podstaty ukranijské mentálity na pozadí jiných, známých ve světě. Může to být rovněž jistý magický nebo i demiurgický nebo dokonce chirurgický akt, jaký svědčil by o nesmyslnosti současného světa. Také to může být cokoli, co ráčte navrhnout Vy, přemilý pane Perfekcyj. Pokud např. by se Vám chtělo vyprávět o ukranijských jádrových zbraních, to bylo by báječné. Anebo pokud byste něco pověděl o Dostojevském, Gorkách, Bulgakovi, Sacharovi i dalších Vášich spisovatelích – to bude OK. Stejně jako Váše rozmýšlení o směrech a školách v ukranijském krásném umění nebo i politice, jako např. nacionalismus. A konec konců, velmi by nás zainteresovalo poslechnutí si Vášeho příspěvku o letošní epidemii cholery na Ukranii.  

Váší stálou průvodkyní a pomožnicí bude milá paní Áda Cytryna, kolaborantka naší nadace, přes tělo které Vám dodáváme toto pozvání. Organizátoři na sebe přebírají všechny Váše výdaje, zabezpečují hotel, povlečení, každodenní dietu, degustace, hygieny a medicínskou sanitárnost. Ba víc – garantujeme Vám za Váš referát ocenění v sumě 1 mil. italských lir.

Pane Perfekcyj, s netrpěním čekám na Vás. A jak se praví ve Váší vlasti – Vítáte!              

Nekonečnostně Váši

Dr Leonardo di Boudavesella

prezident Nadace „La morte di Venezia“

Amerigo Dappertutto

výkonný sekretář nadace    

POSTKARNEVALOVÁ NESMYSLNOST SVĚTA: CO JE NA OBZORU?

Příloha pro zvané hosty

Žijeme dnes ve znamení smutného slova „po“. Věrni své přirozenosti a technologii, nechceme si uvědomit, že to je pravděpodobně  k o n e c,  což vyplývá ze všech okolních znamení, znaků a aluzí. Krok za krokem jsme více a více pohlcováni velkou nesmyslností opakování a sebeopakování. A dokonce ani neuvěřitelné proměny, které v poslední době změnily podobu skutečnosti, nedospěly ke kýženému přelomu. Nejoriginálnější z myšlenek, které vygeneroval bezduchý duch naší doby (promiňte prosím tuto neveselou slovní hříčku), myšlenka absolutní neoriginality všeho, je mrtvolná a majestátní. Citát, koláž a dekonstrukce nahradily něco staršího, více prvotního, opravdového. Nahradily už napořád?

Směřují věci k duchovní smrti? Je šance na rozvoj? Očekává se od nás něco naprosto obyčejného – jako návrat k Bohu, kupříkladu? Nebo k nějakému Jinému? Náš koráb musí mít na obzoru pevný bod. Odkud ho máme vzít? Stojí za to se dožít začátku dalšího tisíciletí?

My v Benátkách se přikláníme k názoru, že došlo k úpadku karnevalu. Vidíme to. Téměř nikdo jiný si toho nevšiml – karneval tady přece máme, organizuje se každý rok, několikrát, z různých důvodů, s ohni i maskami, s vínem i tanci. Karneval existuje, řekne každý z těch, kdo si ještě (nebo už) nevšímá, a takových je bezpočet. Karnevalů se organizuje pořád víc, karneval je všudypřítomný a neustálý, řeknou vám ještě další, kteří poslouchají našeptávače zla.

Ale je to tak doopravdy? Je měřitelný jen množstvím jídla a pití? Nebo neuvěřitelnými davy turistů, Japonců, hotelových služeb, zábav, finančním obratem a náklady na pyrotechniku? Co když už je karneval pouhým strojem, mašinérií, chladnokrevným průmyslem, společenským konzumem, permanentním cizopasnictvím? Co když je to past?           

Zdá se, že spolu s karnevalem ztrácíme sebe samy. Jsme ještě schopni lásky, smíchu, pláče? Jsme dostatečně živí na to, abychom žili? Toť problém, který tu stojí!

Zveme vás do Benátek, města na vodě, města-korábu, města-přízraku, první týden po ukončení tradičního Velkého Svátku. Právě tehdy, když utichnou poslední, až k bolesti propité flámy, odezní orchestry a sbory, z balkónů a kostelních bran sletí poslední papíroví hadi, zmizí legiony světových pobudů i přijedších ouřadů (z jakéhosi důvodu dnes se už od sebe nijak nelišících – jaký to příznak doby!), tehdy, v klidu a přesnosti, v krátkodobé pauze velkopostního pohroužení a soustředění, se společně zamyslíme, ponořeni do benediktinského ticha San Giorgio Maggiore, nad námi, nad uplynuvším Karnevalem, nad šancemi a možnostmi, nad odporem kladeným nesmyslnosti, nad nesmyslností odporu.

Naše setkání zřejmě nezachrání svět, zřejmě nezachrání Karneval, nezachrání ani Benátky, nezachrání ani nás. Ale my se shromáždíme – právě teď a právě tady, na místě přeplněném ozvěnami a citáty, uprostřed onoho Velkého Citátu, vtělení našeho konečného „po“.

Se srdečnými pozdravy od Svatého Marka a jeho okřídleného lva – Leonardo di Casallegra        

(3)

srbms-pq

Hlášení Ády Cytryny Monsignorovi do rukou a na vědomí:

1. Dosavadní pobyt Respondenta v Mnichově se zatím nevyznačoval ničím neobvyklým.

2. Respondenta se nám podařilo s Doktorem nalézt teprve ve čtvrtek, 4. března An­no 1993, okolo desáté hodiny dopoledne, na policejním okrsku č. 305, kam se Respondent dostal v noci z 3-tího na 4-tého března na smrt opilý a v bezvědomí.

3. Celý další den, 4. března a rovněž noc ze 4-tého na 5-tého března Respondent prospal tvrdým spánkem ve vile „Meluzína“, blízko Possenhofenu, kde ho Doktor položil do postele a stimuloval jeho spánek riskantní dávkou přírodních i jiných halucinogenů (morphini hydrochloridum, scopolamini hydrobromium, aconitum, solanum, etc. ibid.).

4. 5. března, okolo deváté hodiny ranní, jsme spolu s Respondentem vyjeli do Benátek univerzálním automobilem čtvrté generace řady „Manticore“.

5. Prakticky až na samu rakouskou hranici Respondent neprojevoval žádný zájem o okolní situaci.

6. Respondent přišel k sobě až na území Rakouska, kde trochu ožil, nazýval sám sebe „historickým poddaným tohoto státu“, na kterémžto základě začal vyžadovat „pár loků alkoholu“. Dostal je ode mne (bílý rum „Bakkardi“ – skleničku, potom druhou).

7. Poblíž Innsbrucku Respondent ožil ještě znatelněji, žádal, abychom zastavili a dokonce abychom sjeli z dálnice, vrátili se do města, kde má, údajně, známého lékárníka, kterého musí navštívit. Zjistit totožnost zmiňovaného lékárníka, stejně jako zda zmiňovaný subjekt vůbec existuje, se zatím nepodařilo.       

8. Na rakousko-italské hranici (Brennerský průsmyk) projevil krátkodobé znepokojení, vlastní všem jeho krajanům při přechodu hranic: zda jsou jeho cestovní doklady v pořádku a jestli ho pustí do Itálie. Ironický přístup celníků však rozehnal všechny jeho obavy.

9. Na území Alto Adige Respondent ožil ještě víc a houževnatě opakoval požadavek týkající se „dvou tří loků“, které nakonec dostal (brandy „Chantre“, placatka).

10. Téměř celou cestu do Bressanone rozveselený Respondent vyprávěl o známém baronovi, který má vlastní zámek kdesi nedaleko, v Jižním Tyrolsku.

11. Zvláštní charakterické údaje o baronovi (k prošetření pro čtvrtou kancelář informačního oddělení): relativně mladého věku, bojovný – donedávna vedl dlouhé ozbrojené konflikty proti biskupovi, který s ním sousedí; dobře střílí z kuše; ženatý; jeho manželka je mladá přitažlivá Portugalka, momentálně ji drží pod zámkem ve věži své rezidence; následkem bodnutí neznámým hmyzem během minulého léta se baron v posledním čase nachází ve stavu letargie.

12. Během krátké zastávky mezi Bressanone a Bolzanem se Respondent zajímal, zda s Doktorem nevíme, kde se tam nachází vesnice s názvem Tenno. Když za tímto účelem rozložil Doktor velkou automapu, skutečně nalezl místo, kde se ves nachází. Respondent prohlásil, že „na to se musíme napít“, a po mých neúčinných domluvách dostal svoje (sklenici martella).

13. Protože Doktora znudilo vykonávání jeho bezprostředních povinností, sedla jsem si za volant já. Musela jsem si tehdy vyslechnout neúplně jasné Respondentovo vyprávění bez konce a začátku o jeho pijatyce s nějakými azylanty v Mnichově ve Schwabingu (upozorňuji na to, že právě po této pijatyce se Respondent ocitl na policii).

14. Když jsme přejeli Trento, za volant si znovu sedl Doktor (smysl pro povinnost pro jednou zvítězil). Respondent byl stále živější. V jistém okamžiku začal zpívat. Provedl asi osm až devět ukrajinských písní s převážně národním obsahem. V paměti mi utkvěla píseň s často opakovaným refrénem „du-du“, „du-du“. Sekci lidové tvorby a etnografie – vyjasnit.

15. Před Veronou začal Respondent citovat Shakespeara, nepříliš přesně, anglicky, a také ukrajinsky, polsky a rusky. Žádal o srovnání kvality překladů. Doktor se (kvůli tomu?) téměř čelně srazil s oplem kadetem.

16. Mezi Veronou a Padovou si Respondent poprvé všiml vinic, ačkoli se ve skutečnosti objevily už dříve. Respondent se ještě výrazněji zaktivizoval a co chvíli žádal, abychom zastavili auto, nabrali vzduch do plic, zpívali spolu s ním a dali mu „něco bombovýho“ (Jim Beam, čtvrtka, rovnou z láhve).

17. Nedaleko křižovatky před Mestre-Marghera (silnice E 70) se Respondent dožadoval, abychom vzali nějakou bláznivou mladou Italku, která se snažila zastavovat auta. Respondent během toho prohlásil, že už dávno neviděl tak silné ženské nohy v černém přiléhavém oděvu.

18. Teprve za Mestre se mi konečně podařilo přesvědčit Respondenta, že pro zmíněnou ženu (dívku?) už nestojí za to se vracet. Dosáhla jsem toho za cenu toho, že jsem do Respondenta nalila další dávku, které se Respondent dožadoval s trojnásobnou neodbytností (Monsignorovi známý likér „Padající hvězda“, tři čtvrtiny (!) smíchané s minerální vodou „Lucifer“).

19. Po požití jmenovaného drinku Respondentovi jako by utlo prakticky až do samotných Benátek. Dokonce ani známý Ponte della Libertà při vjezdu na Ostrovy na něho neučinil žádný dojem.

20. Okolo 17-té hodiny jsme dorazili na Ostrovy a zaparkovali blízko Tronchetto. Cestou z parkoviště na vodní tramvaj č. 1 (dále vaporetto) Respondent přišel jakž takž k sobě.        

21. Na zastávce (konečná, Tronchetto) bylo dost velké srocení obyvatel města i turistů. Respondent znovu ožil při nastupování do vaporetta, když v tlačenici zaslechl, že někdo někoho nazval „putana“. Respondent prohlásil, že Italové jsou Ukrajincům velmi podobní.

22. Během plavby z Tronchetto do Piazzale Roma Respondent oznámil, že Benátky jsou naprosto nezajímavé město.

23. Na Piazzale Roma Respondent uvolnil místo nějaké dámě v ponču a punčochách a mě a Doktora seznámil se svým zjištěním, že Benátčanky se dívají přímo do očí, po čemž až do Ferrovia podnikal pokusy zachytit pohled všech na palubě přítomných žen a neustále se okolo sebe rozhlížel.

24. Na Ferrovia Respondent projevil upřímný údiv, že Benátky mají železniční nádraží. Respondent prohlásil, že „to trochu mění situaci“.

25. Když jsme pluli pod mostem Scalzi, Respondent sdělil, že chodil do školy s chlapcem, který se jmenoval Skalskyj.

26. Když jsem Respondenta upozornila na první významnou budovu – kostel San Geremia po levé straně, dostalo se mi v odpověď veršované improvizace, ve které se „Geremie“ rýmovalo s „Bohemie“, a „noc­upije“ se „sodomie“.

27. Na Riva di Biasio přistoupili ještě další cestující, následkem čehož už bylo vaporetto naplněné opravdu k prasknutí, a v reakci na to začal Respondent pomrkávat na pihatou zrzku připomínající slepici, s batohem a v pohorkách, zřejmě Holanďanku, podsaditou a tak malou, že se její zobák opíral o břicho Respondenta. Vzhledem k této skutečnosti Respondentovi nebylo dáno obdivovat palác Conner Cantarini, na který jsem se usilovně snažila obrátit jeho pozornost.

28. Na Santa Marcuola jsem přese všechno uznala za vhodné Respondenta zatahat za rukáv a ukázat mu Museo di Storia Naturale,a v odpověď jsem uslyšela, že to je přesně to, co potřebuje, a že proto sem přijel. Respondent nepochybně nemluvil pravdu.

29. Po zastávce Santa Marcuola se ve vaporettu udělalo trochu místa, ovšem zmíněná zrzavá pipina se od Respondentova těla nepohnula ani o píď, jako kdyby ji tam někdo přilepil. Předbíhajíc běhu událostí oznamuji, že se o něj otírala až do samotného Ca’ d’Oro.

30. Když po naší levé straně v celé své kráse proplouval Palazzo Vendramin-Calergi, v jehož oknech už zaplála první večerní světla, řekla jsem Respondentovi o tom, že je v něm do konce března umístěné kasino, jedno z nejhazardnějších na světě. Respondent se v odpověď na to zajímal, zda se nad jeho zelenými stoly neobjevuje duch skladatele Wagnera, čímž prokázal jistou znalost prostředí.

31. Do Santa Stae jsme pluli ještě kolem méně známých paláců, které se objevovaly po obou stranách Canal Grande. Okolo nás se rozsvěcovalo stále více elektrických světel, která zvýrazňovala rysy Respondentovy tváře, tenké rty, levé obočí.

32. Po naší pravé straně byly paláce: Battagia-Belloni, Tron, Priulli. Na levé: Erizzo a Barbagigo, a dále Gussoni-Grimani.

33. Když jsem Respondentovi ukazovala osvětlený Ca’ Pesaro, nezapomněla jsem mu oznámit, že se v něm nalézají dvě galerie najednou, ale, jak se zdálo, Respondent tomu nevěnoval žádnou pozornost. Musím však ještě dodat, že už za moment, když se před námi objevil barokní Corner della Regina, Respondent jen tak mimochodem pronesl, že by nebylo špatné někde v jeho zdech zastavit svou duši. Z Respondentových slov činím tento závěr: Respondent už byl dříve někým informován, že se ve stěnách Conner della Regina nachází zastavárna.

34. Na Ca’ d’Oro konečně vystoupila ta zrzavá opice. K erekci, jak si troufám odhadnout, přese všechno nedošlo, ale podezřele povzbuzený Respondent začal klást celou řadu otázek, avšak ne na každou z nich jsem mohla hned odpovědět. Respondenta zajímalo: jaká je průměrná hloubka kanálu Grande? jaká je na nejhlubším místě? z kolika ostrovů sestávají celé Benátky? existují nějaké normy, které určují největší možnou délku gondol? pokud je pravda, že se Benátky postupně zanořují do mořské hlubiny, jakou se to děje rychlostí? za rok? za hodinu? za sekundu? probíhají nějaké pokusy zabránit potopení Benátek? pokud probíhají, tak jaké? žijí v kanálech ryby? na jakém principu funguje v Benátkách kanalizace? je přítomnost nečistot sledována speciálními zařízeními? není zkoumána? a proč mu teprve teď došlo, že mám zelené oči?

35. Odpověděla jsem na to, že Benátky vybudovali z donucení utečenci, kteří se na ostrovech zachránili před Huny a Langobardy; že byzantský vliv je tu přítomný už od dob raného středověku; že během století tudy proplulo všechno zlato světa; že Benátek se ve Starém světě báli všichni bez výjimky, včetně Vikingů a Seldžuků; že teprve Napoleonovi se podařilo připravit Benátky o panenství; že rozzářený palác za námi – to je právě ten Ca’ d’Oro, kde jsem na nádvoří vyloženém cihlami, s červenými zdmi, na jejichž pozadí se bělají bílé mramorové schody, v létě 86-tého roku uviděla živého jednorožce, byl to jednorožec tesknohlasý, neboli unicornis absurdus – téměř nikde nezmiňovaný ani nepopisovanýpolopřízračný poddruh – a ten se dotkl mého lůna; že jsem si až teď všimla, jaké má on, Respondent, krásné dlouhé prsty.

36. Zatímco pokračovaly otázky-odpovědi, prošli jsme kolem Ca’ da Mosto, o kterém jsem chtěla říci, že se v něm kdysi nacházel skvělý hotel „Leon Bianco“, v jehož pokojích lze dodnes nalézt věci, které v nich zapomněli roztržití hosté před mnoha staletími, jako například vějíře, kartáčky na zuby, jehlice na propichování soků, stužky a podvazky, kokardy a pštrosí pera, i nevypratelné skvrny na prostěradlech, podávající svědectví o jistých intimních stránkách života mnoha korunovaných osob, jako, zase například, ruského careviče Pavla, který tu přebýval s neznámou přítelkyní na cestách, o čemž byla dokonce v těchto zdech natočena poměrně obstojná erotická komedie. Respondent na to odpověděl, že to byla jeho, careviče, snoubenka, princezna Pomeranie a Šlesvicka-Holštýnska, nebo něco na ten způsob.

37. Nebudu zde již zmiňovat ani paláce Fontana-Rezzonico, Sagredo, Michel dalle Colonne, stejně jako Morosini-Brandolin.

38. Musím se ovšem zmínit o paláci dei Camerleghi.

39. Rovněž se nemohu nezmínit o Doktorovi: během celé cesty byl nemluvný a ospalý, za což jsem mu nesmírně vděčná.

Přeložila Laura Kopecká.