Moskoviada

V poslední době se na pivo musí chodit s vlastními sklenicemi. Jako když se ve středověku obránci obleženého hradu vydávali na riskantní výpady za účelem získání vody. Stalo se, že v celém impériu došly pivní půllitry. Odvezli je snad všechny do Kremlu, pro případ vypuknutí občanské války? A až se vzbouřené masy vydají ztéci kremelské hradby, členové politbyra po nich budou házet půllitry naplněné nečistotami a výkaly. Snad právě v těchto půllitrech, přesněji řečeno v jejich nedostatku, se projevuje celková neschopnost života matičky­ velmoci.

Ať už je to, jak chce, vy se teď loudáte, smáčeni studeným květnovým deštěm, ověšeni prázdnými sklenicemi a kolem vás brázdí louže automobily a trolejbusy, které spíše než aby někoho převážely, rozprskávají proudy špinavé vody na nahodilé zmoklé kolemjdoucí. To snad ani není květen, ale nějaký věčný podzim. Nastal ten hořký čas, kdy se vše láme a nic se k ničemu nehodí. Jenom nahrbené postavy několika chronických alkoholiků u bufetu číslo čtyřicet, který je z neznámých příčin beznadějně zavřený, symbolizují jakous takous teoretickou možnost obrození a lepší budoucnosti.

Myslel sis snad, Otto von F., když ses nechal zlákat starými haličskými představami, že pivnice zcela jistě musí vypadat jako útulné a suché místečko v starodávné dlážděné ulici, kde je na vývěsním štítu sympatický čertík s kulatým pivním bříškem, kde je tlumené osvětlení, kde se line tichá hudba a kde číšník užívá fantastického oslovení „Co pán ráčí“? Očekával jsi snad, že tě tví kamarádíčkové zavedou do ráje, oplývajícího jantarem, kam nedoléhá déšť, hrom, boom, mor, strach, puč, hlad? Místo toho tu máš pivnici na Fonvizinově, jakousi nepředstavitelnou konstrukci, smontovanou pyramidu, něco na způsob hangáru uprostřed velkého asijského rumiště, porostlého první jarní lebedou. Hangár pro pijany. Odsud vylétají na bojové hlídky. Vejde se jich sem několik tisíc. Celá pijanská divize s generály, plukovníky, poručíky a tobě podobnými uchy.

Pivnice na Fonvizinově, to je masiv velký asi jako nádraží, ovšem jako nádraží Kyjevské, nikoliv Savjolovské, kolosální kalojem před pekelnou branou. Ale to ještě není všechno. Je tu ještě jedna plocha, co do rozlohy alespoň stejně tak velká, ohraničená kovovými sloupy, které podpírají plastovou střechu. Zdi tu nejsou. Jenom ostnaté dráty, zapojené do obecné rozvodové sítě.

Aby ses sem mohl dostat, musíš zaplatit rubl, clo pro Belzebuba, jehož zájmy zde představuje kriminálně vyhlížející mladík, který postává u vchodu v oblečení, jež kdysi mělo bílou barvu. Rubl odevzdaný Belzebubovi není ještě nenávratně ztracen. Vrací se ti, dostane se ti v podobě ryby, pochmurné šedé mrtvé ryby, kterou bys nikdy nepozřel, kdybys měl to právo dostat své pivo bez ní. Ale takové právo nemáš. Ryba je propustkou k pivnímu přijímání, sakrální a smradlavý symbol, který se zachoval snad ještě z raně křesťanských dob. Zachoval se a pokřivil, neboť tady probíhá jedna z rouhačských mší, apokalyptická zábava pro hrdla a močové měchýře.

Tak. Ryba je chycena, ale to ještě nic nezaručuje. Pivo! Kvůli němu se musí vystát dlouhatánská fronta, naštěstí dost dynamická, s hádkami a bitkami, skutečná atrakce. Fronta, která končí u uzounkého okénka. A tam za ním snad přebývá pivo? Sedí tam snad nějaký pivní arcibiskup a čajovou lžičkou udílí eucharistii všem žíznícím? Nikoliv, Otto von F., pivo přebývá jinde. Pivo šumí z automatů, rozmístěných podél protilehlé zdi tohoto terária. Tam za okénkem, tam se odehrává něco jiného, a sice výměna papírového smetí, známého pod názvem „rubly“, na volně převoditelné dvacetikopejkové mince.

„No toto!“ chce se ti vykřiknout spolu s postavami ukrajinské sovětské prózy.

Golicynův obličej je přísný a odhodlaný. A velmi soustředěný. Tak vypadají mistři svého oboru při plnění nelehkých služebních povinností. Chirurgové nad operačním stolem. Ženisté při odminování. Parašutisté ve vzduchu, v okamžiku, kdy se otevírá padák a nosné šňůry je při dynamickém nárazu zezdola bolestivě bijí do koulí. Golicyn uděluje krátké a úsečné rozkazy, podobné mávnutí signálního praporku: nevejrat po stranách, nediskutovat s místními, připravit si trojku, sledovat, zda se neuvolní stolek, a já jdu bojovat k automatům, kluci.

Tady se to bez hrubé síly opravdu neobejde. Každá mince hozená do otvoru v automatu způsobí pouze krátký a nevýrazný plivanec, ve kterém je víc pěny než všech jiných požadovaných složek. K tomu, aby se natočil aspoň půllitr, je teoreticky třeba vhodit nejméně pět takových mincí, v praxi však sedm až osm. Mutanti barvy červené řepy celé hodiny krouží se svými oslintanými sklenicemi v rukou kolem automatů a dožadují se spravedlnosti v tomto nejnespravedlivějším ze všech světů. Zdá se jim, že je automaty šidí. Že v pivu je příliš vody. Že to ani není pivo. Že lidi kolem mají až příliš mrzké a podlé tlamy. Že by nebylo od věci do některý z těch tlam…

Mezitím se posouváte k posvátnému okénku. Třírublové papírky ve vašich dlaních jsou čekáním na rozuzlení úplně opocené. Kde jsi, ó jeskyně pokladů, pokladnice mincí? Takový kus cesty ještě zbývá urazit! Kolikrát ještě budeš muset hrozivě vycenit zuby v odpověď na něčí cynickou snahu předběhnout vás, předběhnout je, předběhnout všechny? Tady se nežertuje. V sázce je příliš mnoho.

Nyní se pozorně rozhlédni, kdo všechno tu je. Kromě vás čtyř.

Je to ona, tedy společnost. Jak jen je svrbí hrudi, jak je pálí v hrdlech a jak jim slzí oči! A ty hlasy, co se odrážejí od plastové klenby, přeplňují prostranství neustávajícím monotónním hukotem! Něco jako gregorián­ský chorál pro zatracené duše. Oratorium posledního dne.

Kdysi tě učili, že Římská říše zanikla pod ranami otroků a kolónů. Tohle impérium se zhroutí pod údery opilců. Jednoho dne tihle všichni svorně vyjdou na Rudé náměstí a dožadujíce se piva vytáhnou na Kreml. Budou do nich střílet, ale kulky se budou odrážet od jejich neprůstřelných, lihem prosáklých hrudí. Všechno smetou.

Zejména ženy. Jsou skutečnou ozdobou tohoto požehnaného místa. Jsou oblečeny do zvonáčů modelu dvaasedmdesátého roku (nebo možná již příštího roku dvaadevadesát?), s rozšklebenými poklopci. Jejich hlavy jsou proplešatělé. Jsou hrdé na své otoky a opuchliny. Táhne to z nich jako z žumpy. Jejich nohy jsou nepochybně chlupaté jako nohy královny ze Sáby. Souloží třeba i se psy, ale mají své milence také mezi zde přítomnými. Když jim včas nenatočí pivo, roznesou na kopytech tohle město spolu s Lubjankou a jejími kasematy (tedy Vnitřní Město, Město ve městě).

Proto by se impérium mělo včas postarat o své pijany. Nebojovat s větrnými mlýny liberalismů nebo nacionalismů, nepořádat hony na čarodějnice religiozity nebo na přízraky ochrany lidských práv a starat se toliko o své věrné pijany. Aby se vždycky bylo čím zlít. Aby milovali své zrůdné ženy. Aby plodili sobě podobné děti. Nic víc.

Ale impérium zradilo své pijany. A tím se odsoudilo k rozpadu.

Protože nyní se pije vabank, nyní je každá láhev dobývána v potu tváře a s rizikem krveprolití. Nyní se kvůli ní umírá, třeba pádem z výšky sedmého patra.

Takhle jste zdolali cestu ke kouzelnému okénku. Na pytlích s dvacetikopejkovým stříbrem tu sedí, jak se ukazuje, celkem přitažlivá fúrie (nebo spíš hurie, respektive huriska), oči má plné piva a jako všechny tuctové Moskvanky je obarvená na blond. Žena s perleťovými vlasy. Arnold jako vždy dělá dojem. Dokonce si stihnou přes okénko zaflirtovat, ačkoliv do zátylků bije těžký a nedočkavý opilecký dech hrdinů sobotního dne, kteří se tlačí zezadu.

„Milaja děvočka,“ zdůrazňuje Arnold, když odchází od okénka.

„Přepočítal jsi mince?“ ptá se nedůvěřivě Rojtman.

„Ona pod tím svým župánkem snad nic neměla,“ odpovídá César a olizuje si rty.

Máte celých šedesát mincí. Říká se, že sovětští lidé ve spojeném Německu je hází do telefonních automatů místo desetifeniků. Kdyby to byla pravda, tak s těmi penězi, co máte, by se dal obvolat celý svět, včetně Macaa a Honolulu. Ale aby se to dalo ověřit, by bylo třeba překročit několikeré hranice a nějak se dovalit, řekněme, třeba do Mnichova.

Rojtman drží v rukou talíře se zavražděnou rybou. Golicyn válčí o místo u automatu. Vy s Arnoldem se vydáváte za ním s několika litrovými a jednou třílitrovou sklenicí.

Nejdřív je třeba naplnit třílitrovku. Z toho si pak každý nalije pro sebe do prázdné litrovky. Nemuseli byste se s nimi vlastně cpát až sem k automatům, není ale radno je nechávat bez dohledu, to by byla fatální, diletantská chyba. Okamžitě by zmizely. Museli byste si koupit prázdné (opět za tři ruble) u některého ze zdejších syfilitiků.

Automat beze spěchu spolykal asi padesát vašich mincí a nakonec nacedil očekávané tři litry. Příště se bude muset vyměnit o něco víc, protože co to je, tři litry piva, když venku lije jako z konve a vy jste čtyři? Proto si okamžitě stoupáte do fronty k rozměňovacímu okénku s pivní sexbombou. Jura Golicyn nese třílitrovku opatrně, aby o ni žádný pobuda nezavadil loktem a nevycintal vám pod nohy žlutou tekutinu, získanou s takovým úsilím. Ivan Sergejevič Turgeněv s třílitrovkou piva. Šedivějící spisovatel, naplněný ušlechtilostí, důstojností a vyrovnanosti.

Tví kumpáni rádi pijí „na čerstvém vzduchu“, tedy pod plastovou střechou, za šumění deště a zpěvu opilých oficírů. Tobě nezbývá než se podřídit, protože jsi tady poprvé, a vůbec, jsi z nich nejmladší, cucák, synáček, spratek a holomek a oni tě starostlivě opatrují před možným nebezpečím, jež se tu skrývá.

Například se tu na nikoho nemůžeš koukat zblízka. Tady není radno si kohokoliv prohlížet příliš pozorně, příliš dotěrně. To vyvolá výbuch, lokální konflikt. Člověk si musí vypěstovat povrchní bloudící pohled, který se na ničem nezastavuje. Lhostejný, nefixovaný, těkavý pohled.

Tak tedy, Otto von F., ještě před prvním douškem, předtím, než se pohroužíš do neznáma s nepředvídatelným závěrem, ještě předtím, než sejdeš ze stezky spravedlivého, sotva ses jí ve spánku dotknul, na přízračné a svůdné scestí, soustřeď se a připomeň si, co sis na dnešek naplánoval.

Tuším, že jsem se měl sejít s Kyrylem. Někde dokonce mám jeho telefon. Je to dost důležité. Je to kvůli vydávání ukrajinských pokrokových novin v Moskvě. Velmi dobře. Za druhé, měl jsem se dostat do obchodu s fantastickým názvem „Dětský svět“. Měl jsem v plánu koupit tam dárky pro děti svých přátel. Protože děti mých přátel jsou mými dětmi. Nádhera. A za třetí, pokusím se nezapomenout na jednu ze svých milovaných žen. Pokud se včera vrátila ze středo­asijských republik, tak bych se s ní dnes měl milovat. Krása.

Takže, hlavní je, že si to všechno pamatuješ. Teď můžeš pít své pivo, poslouchat, jak šumí déšť, jak zpívají opilí důstojníci, jak Arnold vypráví divadelní vtipy, Rojtman pro změnu vtipy židovské a Golicyn zas vtipy vězeňské, tolik se podobající skutečnosti.

„Cvaknutí“ se dostavilo, kamaráde, asi mezi třetí a čtvrtou sklenici, nebo snad mezi pátou a šestou pochůzkou na toaletu či snad až tehdy, když Jura Golicyn­ Turgeněv zprudka postavil na stolek láhev čehosi červeného, přičemž zahlásil: „Víno po pivu dělá divy.“ Za hranicemi pivního baru nepřestávalo pršet, ačkoliv už se blížila druhá hodina odpolední a podle všech předpovědí těch vtipálků­ synoptiků by už dávno mělo vykouknout komunistické slunce.

Nakonec ti to došlo: je to past. Všichni tady musí pít pivo. Ale uniknout odsud už se nepodaří nikomu. Odehrává se tu jakési závěrečné drama světové historie. Je tu čím dál víc příchozích. Kdekdo z důstojníků, kteří ještě donedávna zachovávali úroveň a tak skvěle zpívali, teď už spí. Na jejich místo přicházejí farizejové a saduceové, hazardní hráči, znalci Písma, vrazi a sodomité, kulturisti, lichváři, trpaslíci, pravoslavní kněží ve vyrudlých hábitech, cirkusoví komedianti, požitkáři, Kazaši, krišnovci, římští legionáři. Musím zavolat Kyrylovi.

„Teď jsme tu čtyři,“ říká Arnold kdoví proč. „A každý z nás aspoň jednou za život měl babu…“

„Jsme tu čtyři,“ přerušuje ho Golicyn, „a zastupujeme minimálně čtyři národnosti. Copak se nám kvůli tomu snad špatně pije?“

„Jaké čtyři národnosti, proč čtyři?“ znervózní Rojtman.

„No tak, jsi tu ty, Borja. To je jedna. Já jsem Rusák. Druhá. On je z Ukrajiny. Třetí. A Horobec je čtvrtý.“

„A Horobec zde zastupuje koho?“ vyptává se dál Borja.

„Jaké seš národnosti, Horobec?“ dožaduje se pravdy Golicyn.

„Hned vám to všechno vysvětlím.“ César významně pozvedá ukazováček.

„Kamarádi, jdu si zatelefonovat,“ říkáš odhodlaně.

„Jenom nikoho neprovokuj,“ varuje tě někdo z nich. „Teď je tady hafo různejch zmrdů. A taky nevím, kde tady chceš najít telefon.“

Ale všechno to slyšíš už za svými zády. Někde tady přece musí být telefon! Jak jinak by tu přivolávali policii. Vždyť Paša Bastard, sachalinský bajkář, kterého vyhodili ještě v prvním ročníku kvůli jeho systematickému návykovému požívání cizích kolínských, se právě odtud dostal do okrskového lochu, kde ho drželi asi půl druhého dne a kde za mřížemi prozpěvoval písně a taky řval bengálcům přímo do obličejů: „Vy nás tu snad všechny máte za vrahy, nebo co?“ Přitom, jak se ukázalo, vůbec neměl důvody k takovému sarkasmu, protože ti tři tiší a slušní chlapíci, kteří se nacházeli za mřížemi napravo od Paši, skutečně vrahy byli: ve stejné pivnici asi čtvrt hodiny potom, co byl odtud Paša deportován, zařízli nějakého náhodného smolaře. Ale to Paša Bastard nevěděl, takže svým červeným svazáckým průkazem s Leninovým řádem na obálce naháněl děs hlídkujícím nadporučíkům a navíc, pro obveselení všech zde přítomných, zpíval píseň s neuvěřitelnými obrazovými aluzemi v textu:

Otec moj byl prirodnyj pachar,

A ja rabotal vmjestě s nim,

Na nas napali zlyje ljudi,

I my ostalis bez konca…

Tak tak. Byl to dobrej kluk, tenhleten Paša. Ale někde tu musí být telefon…

Z knihy Moskoviada (Lileja­ NV, Ivano­ Frankivsk 2006) vybrali a přeložili Alexej Sevruk a Miroslav Tomek.