S hlavou v digitálních oblacích

Když se poprvé v roce 2005 objevil román The Lovely Bones (Krásné kosti, česky Pevné pouto, Egmont 2003 a XYZ 2008 v překladu Jany Pacnerové) na stolech hollywoodských producentů, filmové společnosti od něho dávaly ruce pryč. Není těžké pochopit proč. Přestože kniha patří k bestsellerům, příběh o posmrtném životě zavražděné čtrnáctileté Susie Salmonové, jež z prostoru „mezi nebem a zemí“ pozoruje, jak se s její smrtí vyrovnává její rodina a co dělá vrah, byl příliš spletitý, unikavý v popisech emocí, detailů, množství postav, jejich osudů a proměn napříč lety (časové rozpětí je jedním ze zásadních rozdílů mezi knihou a filmem).

Možná si producenti navíc nechtěli zadat s náboženskými aktivisty vždy připravenými k akci, kteří se začali ozývat s námitkami k tomu, jak kniha pojednává posmrtný život a nebe. Náboženství přitom v knize ani ve filmu nehraje roli. Nebe je stejně jako zmíněný meziprostor především odrazem hrdinčina vnitřního světa, představivosti a přání. Ostatně i události pozemské jsou viděné jejíma očima lačnícíma po životě, který nikdy neprožijí; po zážitcích, jež nepřijdou, po polibcích, jež se proměnily v nenaplněný příslib.

Stejně jako v knize je i ve filmu Susie hlavním vypravěčem a průvodcem. Producenty nepřesvědčil ani fakt, že by si s románem koupili jeho už značně početné náctileté dívčí publikum. Vydavatel totiž knihu, jež má blíže k éterickým The Virgin Suicides (Sebevraždy panen, 1993) Jeffreyho Eugenidese než k dívčímu románku Lauren Conradové Sweet Little Lies (Sladké malé lži, 2010), chytře propagoval na stránkách populárního amerického časopisu pro dospívající dívky Seventeen. Jediný, kdo o knihu projevil eminentní zájem, byl Peter Jackson. Koupil filmová práva a začal pracovat se svým osvědčeným týmem na scénáři.

Temná sestra

Není těžké pochopit, co Jacksona ke knize přitahovalo a proč si po velkorozpočtových epických spektáklech Pán prstenů (2001–2003) a King Kong (2005) vybral víceméně intimní příběh. Na jedné straně všechno nasvědčuje tomu, že Pevné pouto pro něj bylo v první řadě jakýmsi tvůrčím únikem a oddechnutím od chystaných velkých hollywoodských projektů, za nimiž stojí jako výkonný producent – TinTinovými dobrodružstvími a Hobitem počínaje a adaptací počítačové hry Halo konče. Skoro jako by se poté, co dosáhl své profesionální mekky a prorazil v Hollywoodu (za posledních šest let se stabilně umisťuje na předních místech v žebříčcích nejvlivnějších lidí ve filmovém průmyslu), chtěl vrátit ke kořenům. Tam také leží druhý důvod, proč ho Seboldové kniha přitahovala. Jackson, jenž začínal u laciných hororů, které vyráběl na koleně na Novém Zélandu, má slabost pro emotivně temné, lehce perverzní, ale zároveň podivně poetické a fantaskní světy. Pevné pouto není jeho prvním popasováním se s křehkou a nevyzpytatelnou dívčí existencí mezi dětstvím a dospělostí, v němž figuruje vražda. Jeho drama Nebeská stvoření (Heavenly Creatures, 1994) se pohybuje v podobném teritoriu. Příběh o dvojici dospívajících dívek, jež naplánují a zrealizují vraždu matky jedné z nich ve snaze ochránit jejich intimní přátelství, které jejich okolí připadá nezdravé, je jakousi starší a ponurejší sestrou Pevného pouta.

Pokud zůstaneme u metafor, jsou Nebeská stvoření i sestrou dospělejší a mnohem méně zmatenou. Pevné pouto nejvíce trpí tím, že k intimní předloze Jackson často přistupuje jako k epickému Pánu prstenů. Jenže vnitřní svět čtrnáctileté dívky není bitvou u Helmova žlebu. V rozporu s předlohou se režisér nechává zlákat hluboko do prostoru mezi nebem a zemí, který nabízí bezbřehé možnosti pro digitální efekty a bezuzdnou fantazii. Zatímco ale v Nebeských stvořeních fantazijní scény sloužily efektivně ději, v Pevném poutu se rozbujely tak, že jej dusí.

Chybějící šestý smysl

Jacksonem v rozhovorech tolik vynášené „výlety“ za Susie do mezisvěta mají v reálu dvojí negativní efekt. Jednak zrazují poetičnost předlohy, jež je mnohem více obrácená k pozemskému životu. Nejde přitom přirozeně o to, zda filmové zpracování věrně kopíruje knihu. Film a kniha jsou odlišné útvary s jinými vypravěčskými prostředky, a je tak logické, že se od sebe budou ve většině případů lišit. Podstatou zdařilé adaptace je zachovat ducha, tón či vnitřní princip předlohy. Co se Jacksonovi podařilo výjimečně dobře u Pána prstenů, na tom zkrátka pohořel u Pevného pouta. Emocionální a narativní košatost předlohy se v rukou scenáristů rozmělnila a do filmu pronikne jen v ojedinělých momentech. Nejčastěji v podobě charakteristických Susiiných pozorování, z nichž je odvozený enigmatický název knihy Krásné kosti, odkazující k nečekaným a silným mezilidským poutům, jež vzešly z její smrti.

„Výlety“ za Susie do mezisvěta navíc podrývají strukturu vyprávění thrilleru, ke kterému Jackson logicky a ze začátku filmu účinně tíhne jako k nejvhodnějšímu žánru. Prvních patnáct minut bezchybné gradace dává tušit, že Pevné pouto mohlo být nadstandardním thrillerem o pomstě s prvky intimního melodramatu a nadpřirozena, v mnohém podobném filmům M. Night Shyamalana (ostatně distributor film jako „shyamalanovský“ thriller propaguje). Stačilo v podstatě málo – zůstat nohama na zemi. Ale, jak Susie moc dobře ví, některým věcem jednoduše není souzeno se stát.