Sonic Catering Band

O Peteru Stricklandovi se začalo ve světě umění mluvit před rokem, když jeho celovečerní režisérský debut Katalin Varga získal na filmovém festivalu Berlinale Stříbrného medvěda. Plachý, mladicky vyhlížející absolvent výtvarného oboru na univerzitě v jihoanglickém Readingu se takřka ze dne na den stal předmětem zájmu filmových publicistů, kterým nešlo do hlavy zejména to, jak lze natočit celovečerní hraný film za 25 000 liber tak, aby byl konkurenceschopný na prestižních festivalech. Stricklandovi začal nový život; záhy byl zván na prohlídky po celém světě, což byla, vzhledem k jeho přetrvávající fobii z létání, nepředstavitelná zkušenost.

Co si sami uvaříme…

Paradoxní bylo, že snímek byl v Berlíně oceněn za zvuk. Porota patrně vytušila dlouholetou sonickou obsesi, jež Stricklanda posléze přivedla k příležitostné spolupráci s čelnými představiteli britské experimentální hudby (Adam Bohman, Michael Prime aj.) i k vlastnímu projektu The Sonic Catering Band. Na bizarní nápad dělat elektronickou hudbu ze zvuků přípravy jídel přišli v roce 1996 se spolužákem Jonathanem Fletcherem. Jelikož nebyli technicky příliš zdatní, přibrali do party Jonathanova staršího bratra Colina a využili jeho rozsáhlých znalostí a dovedností v oblasti elektroniky. Jonathana později nahradil Tim Kirby a postupně se trio začalo rozrůstat o další více nebo méně stálé členy, zejména poté, co se Peter přestěhoval do Budapešti. Jako své první hudebně-kulinářské dílo ukuchtili Tofu Royale, později do jejich jídelníčku začaly přibývat další, vesměs vegetariánské delikatesy: Kohlrabi z vodnic, boršč, balkánský salát nebo vánoční pudink. Členové souboru vyznávají rovnoprávný vztah k elektronické hudbě i k jídlu a své gastronomické výtvory sami konzumují (na živých vystoupeních někdy i za pomoci diváků-posluchačů). Takovýto pragmaticky-hedonistický přístup je zárukou nefalšovaného smyslového uspokojení autora i příjemce a navíc synergicky spájí konceptuální záměr s estetickou rozkoší, což je v současném umění stále vzácnější situace.

Ačkoli jsou hudba a jídlo pro členy Sonic Catering Bandu nepochybně nejdůležitější, nemalou pozornost věnují též balení svých produktů. Názvy skladeb a vizuální řešení nosičů však nepojímají jako marketingovou strategii, nýbrž jako integrální součást konceptuální poetiky souboru. Třeba svou diskografickou premiéru koncipovali jako sérii pěti barevně odlišených EP desek (5 chodů: předkrm, polévka, hlavní jídlo, příloha a dezert), distribuovaných též jako komplet zabalený v důmyslně navrženém donáškovém kartonu pro pizzu. Jednotlivá vydání jsou pokaždé opatřena informacemi důležitými pro konzumenta – zvukovými parametry i nezbytnými potravinářskými údaji. Většina z nich vyšla v limitovaných edicích na Stricklandově značce Peripheral Conserve.

Zvukové kvality projektů Sonic Catering Bandu korespondují s aktuálními podobami současné elektronické hudební scény, vzhledem k původu generovaných zvuků však mají pochopitelně blíže k estetice musique concrète. Jejich díla ale nejsou pouhou statistickou manifestací elektronicky upravovaných, z hlediska hudby nekonvenčních zvuků, nýbrž odrážejí procesuální gastronomickou realitu, přistiženou při činu poetickou intencí originálních intermediálních tvůrců. A jelikož hudební ani gastronomický zážitek nelze adekvátně sdělit skrze jiné než sluchové a chuťové kanály (na to jsou obrazy i slova skutečně krátká), doplním svou verbální informaci o jedinečném projektu alespoň o jeden recept z repertoáru Sonic Catering Band (další recepty najdete na stránce www.soniccatering.com). Jako každé jídlo z jejich nabídky, i toto v sobě skrývá neobvyklý zvukový, chuťový i nutriční potenciál, a tudíž slibuje nastraženým uším a mlsným jazykům výjimečný zážitek. Hezký poslech, dobrou chuť a příjemné zažívání!

Autor je estetik umění.