Josef Vojvodík a Josef Hrdlička uspořádali reprezentativní „čítanku“ daseinsanalýzy, dosud málo známého směru v bádání o problémech psychického života, a její úlohy v kultuře. Autoři vybraných esejů z let 1930–1968 tvoří značně nedisciplinovaný tým.
Přelom 18. a 19. století je dnes chápán jako období epistemologického zlomu, zpečetivšího osud takzvaného klasického myšlení a otevírajícího epochu myšlení „moderního“. Moment, kdy dochází ke zcela zásadnímu objevu: k objevu člověka v plné pozitivitě jeho života. Nejde zde vůbec jen o kvantitativní změnu (stupňování) konkrétně zaměřeného poznávacího úsilí, nýbrž o zrod zcela nového vztahu k lidskému bytí. Konečnost tohoto bytí již není nahlížena na pozadí (božího) nekonečna, ale na základě sebe samé – na podkladě zkušenosti se smrtí. Z toho plynou dva následky. Především: vztah ke smrti znamená pro jedince úzkou vazbu k vlastní jedinečnosti, plné uvědomění individuality lidské existence. Za druhé: privilegované postavení mezi vědami o člověku získala pochopitelně ta, která je se smrtí spjata nejintimněji, tedy medicína. Mnohé aspekty lidského života tak začaly být uchopovány prostřednictvím jeho „nezdravých“ forem či krizových stavů. Když hovoříme o konečnosti naší existence, tvrdíme též její nesamozřejmost.
Analytika pobytu
Způsob, jímž jsme dotyčnou problematiku nastínili, abychom přešli k vlastnímu tématu výboru Osoba a existence z perspektivy fenomenologicko-antropologické psychiatrie (1930–1968), k obecným i patologickým jevům psychického života, respektive k jejich psychiatrickému pojetí, nás pomalu, ale jistě přiblížil gravitačnímu poli diskursu, v němž se pohybuje všech deset v knize zastoupených autorů. Tímto diskursivním kontextem je fenomenologická antropologie. Náš další postup teď může být ovlivněn tím, zda gramatickou formu dotyčného sousloví přijmeme – nebo převrátíme. V prvním případě konstatujeme, že způsob, jímž se reprezentanti jmenovaného směru dívají na člověka, je poplatný filosofiím Edmunda Husserla, Karla Jasperse a Martina Heideggera. Opačným východiskem (tedy „antropologickou fenomenologií“) již předem zodpovíme otázku, proč posledně jmenovaný myslitel po jistou dobu odmítal úsilí o klinické aplikace vlastních pojmů. Iniciativy, na jejichž počátku stál švýcarský psychiatr Ludwig Binswanger: humanisticky (ve smyslu fil-antropie i ve smyslu antropo-centrismu), existenciálně orientovaný lékař totiž nepostřehl (anebo ignoroval?) vše, čím se husserlovské hledání transcendentálního základu pro empirické obsahy poznání, tedy fenomenologie v přísném slova smyslu, rozvinutelná za účelem zkoumání lidské individuality, liší od heideggerovské fundamentální ontologie, soustředěné na otázku po bytí jako takovém.
Připouštění či odmítání „autorizace“ ovšem nemělo vliv na intenzitu a šíři dalšího rozvoje „analytiky pobytu“ – daseinsanalýzy. Její „zlatý věk“, spjatý s heroickým obdobím časopisu Évolution psychiatrique (vycházel od roku 1929), lze ohraničit roky, mezi nimiž vznikaly texty otištěné v přítomném výboru: nejstarší z nich, Binswangerova zásadní studie Sen a existence, byl poprvé zveřejněn roku 1930, příspěvek Huberta Tellenbacha, zařazený v závěru antologie, nese vročení 1968. Převážná většina však vznikla ve čtyřicátých a padesátých letech, tedy v době, kdy francouzská filosofie obecně procházela svou fenomenologickou periodou a kdy kulminovala popularita filosofického i literárního existencialismu. S nimi ostatně měla antropologická/humanistická/existenciální psychiatrie od druhé poloviny šedesátých let sdílet osud určený tehdy nastupujícím „anti-humanismem“ pařížské provenience – tedy strukturalismem a poststrukturalismem.
Osoba je hlubší než pohlaví
Za první z „manifestů“ této nové tendence lze považovat závěr Foucaultovy knihy Slova a věci (1966). Na jednom místě se zde právě v souvislosti s fenomenologií píše o „antropologickém spánku“, spočívajícím v pojetí člověka jako transcendentální podmínky všeho vědění. Vědění, jehož základem je zkušenost lidského subjektu, ať už transcendentálního (definovaného svou racionalitou) nebo existenciálně zakotveného – určovaného jedinečným osudem či vlastní tělesností. Krystalickou formulaci tohoto postoje nabízí Eugène Minkowski, když v eseji Současná psychopatologie ve vztahu k lidské bytosti (1952) cituje Emmanuela Mouniera: „Pohlaví je hlubší než civilizace, avšak osoba je ještě hlubší než pohlaví.“
Nemůže být sporu o tom, který diskurs je tu předmětem kritické narážky: jestliže proti víře v existenci „univerzální podoby subjektu jakožto konstituenta regularity jevení, smyslu či časovosti“ (J. Fulka) stavějí post/strukturalisté pojetí subjektivity jako následku, „produktu“ – například jako „efektu“ jistých diskursivních praktik a procesů subjektivizace, pak se mohou do jisté míry opírat o výdobytky freudovské psychoanalýzy, jíž se v téže době dostává týmž směrem vedeného radikálního rozvinutí v díle Jacquesa Lacana.
Hodná pozornosti jsou v této souvislosti neobyčejná kvanta filosofického důvtipu, vynaloženého fenomenology na definitivní vyvrácení Freudovy teorie nevědomí. Velký vliv v této souvislosti získala (původně Husserlova) myšlenka o nevědomí jako hraničním „fenoménu“ či „produktu vědomí“ (struktur vyloučených vědomým Já a promlouvajících řečí jinakosti), myšlenka plně rozvinutá v knize Henriho Eye Vědomí (1963).
Proti psychoanalýze!
Výtky adresované psychoanalýze z fenomenologických pozic jsou v zásadě dvojího druhu. Důraz na irelevantnost genetických rozborů, onoho hledání „prascény“ v analyzantově životním příběhu, pro pochopení samotné podstaty duševních poruch (tj. kritika zaměňování podstaty s prvotní příčinou) se zde rozumí jaksi sama sebou. – To však rozhodně neznamená, že by zřetel k (nad)determinujícím okolnostem, ke kauzálnímu kontextu poruchy, byl něčím zapovězeným: Tellenbach se zabývá mj. úlohou Strindbergova dětství v genezi jeho paranoie a van den Berg dokonce výslovně hlásá povinnost vědecké psychiatrie zabývat se příčinami. (Nicméně právě vztah k vědě a „vědeckosti“ na jedné straně a k filosofickým spekulacím na straně druhé byl uvnitř fenomenologické psychiatrie jedním z diskutovaných témat: kritický postoj vůči první alternativě zaujal především Medard Boss.)
Druhý typ výčitek směřuje tradičně k etické stránce terapie. Proti redukci trpícího člověka („bližního“) na objekt symptomatologického pozorování a klasifikace vycházející z předem daného repertoáru diagnóz byl postulován analytikův respekt nejen k pacientově individualitě, ale i k zásadní jinakosti – v žádném případě ne protikladnosti (!) – jeho žitého světa (světa, jemuž je otevřeno jeho „nestandardní“ bytí) ve srovnání se světem všeobecně sdíleným. Měly tak být vyloučeny jakékoli zbytečně (leckdy i bezděčně, neuvědoměle) pejorativní soudy o pacientovi.
Nádherný, masitý tumor
V tomto momentě bude nicméně užitečné zaměřit pozornost na přítomnou antologii. Editorům svazku, Josefu Vojvodíkovi a Josefu Hrdličkovi, se totiž podařilo sestavit – a je to jedno z největších pozitiv jejich počinu – názorově ne zcela „disciplinovanou“ či „sehranou“ konstelaci autorů. Vztah k psychoanalýze má v tomto ohledu nemalou ilustrativní hodnotu: vedle textů postavených na jednoznačné kritice freudismu (Jan Hendrik van der Berg, Erwin Straus) nacházíme jednak ty, do nichž se promítá pisatelova (konkrétně Binswangerova) osobní zkušenost někdejšího Freudova následovníka, kterého jedině konfrontace s jistými, freudistům nepříliš jasnými fenomény (například schizofrenií) postupně přiměla k překročení, tedy překonání (a nikoli potlačení!) „otcova“ vlivu, a jednak ty, ve kterých se projevuje hraniční postavení daného autora mezi oběma rivalizujícími tábory.
Takový je především případ francouzského psychoanalytika René Helda. Jeho studie o Psychopatologii pohledu (1952) v námi sledovaném kontextu nezaráží jen aplikací jistých freudovských předpokladů (například teze o pohlavní závisti ze strany bez-falického ženství), ale právě i způsob, jakým jsou prezentovány některé „případy“. Zde jako bychom zaslechli cosi na způsob patologova zálibného pomlaskávání nad „nádherným, masitým tumorem“: „Jednu mladou nutkavou neurotičku, zaostalou na neuvěřitelném stupni narcismu (…) překvapíme vždy, když otevřeme dveře [z ordinace do čekárny], jak se prohlíží, pudruje, usmívá a šklebí do svého kapesního zrcátka.“ Heldův text nicméně nakonec patří k jistým „povyražením“ uprostřed řehole daseinsanalytické ušlechtilosti. Autorovým sympatickým rysem je rovněž jeho sklon k takřka opulentnímu názornému ilustrování, schopnost odolat svodům k esejistické obecnosti. Esejismus jako takový tu jistě má svoji legitimní motivaci, jako rys opakující se u většiny autorů však paradoxně začíná působit lehounce únavně.
Jen ten, kdo je v tísni
Knihu Osoba a existence vydalo nakladatelství Host v rámci ediční řady Teoretická knihovna, v sousedství prací literárně- či uměnovědných. Bylo by tudíž zhola nepřípustné obejít otázku, jak se tento kontext promítl do výběru textů. Pro nedostatek místa pomiňme ty případy, kde prózy a dramata slouží jako naznačená či dokonce uskutečněná, na reflexi však čekající řešení antropologických či psychologických, tedy ne imanentně uměleckých otázek. Vedle Binswangerova eseje O Hofmannsthalově větě „Co je duch, postihne jen ten, kdo je v tísni“ (1948) jsou to třeba Gebsatelovy Úvahy o bytostném obraze člověka u Adalberta Stiftera (1956) či Telenbachův text Změna atmosférična jako předehra krizových proměn (1968).
Zbývají tři práce o vztahu tvořivosti a psychických poruch: Paul-Claudu Racamierovi v jeho poutavém a již ve své době oceněném příspěvku na téma Divadlo a hysterie (1952), stejně jako Henrimu Eyovi ve studii Psychiatrie a surrealismus (1948), jde o vzájemné vymezení symptomů, diktovaných nemocí, a svobodných, v silném smyslu tvůrčích výkonů hereckých, výtvarných či básnických. Studií Van Gogh, Gauguin, Seurat – Bachelard, Binswanger, Minkowski (1951), literárně krásnou a jímavě, autorčiným náhle se završivším osudem ukončenou („posmrtná slova“ doplnil její manžel), je zastoupena Françoise Minkowska. Zaměřivši se na psychologické implikace výtvarného rukopisu zvolených malířů, dospěla k rozlišení tří typů: „senzoricko-epileptoidního“ (van Gogh), „racionálně-schizoidního“ (Seurat) a rezervovaného, rafinovaného, „autistického“ (Gauguin).
Konzervativní psychoterapeut? Inu…
Příležitost k přímému seznámení s myšlením některých představitelů fenomenologicky orientované psychiatrie měl český čtenář naposledy na počátku devadesátých let – díky reedici výboru Jiřího Němce Bolest a naděje (první vydání 1971). V posledních čtyřech letech se objevily dvě monografie: Fenomenologická psychologie Petra Rezka a Fenomén duševní poruchy od Petra Kouby. Doslov Josefa Vojvodíka k nyní vydané antologii je v jednom ohledu předčí: čtenáři přináší panoramatický, podrobný a přitom přehledný výklad témat, aspektů a problémů, jimiž se Binswanger, Minkowští, Erwin Straus a další zabývali, jakož i ujasnění hlavního přínosu jednotlivých osobností. Sledovaná diskursivní krajina působí imponujícím dojmem.
Jeden její rys ovšem budí rozpaky: Victor von Weizsäcker (zde nezařazený) v jednom svém textu tvrdí, že psychoterapie nemůže nezaujímat společensky konzervativní postoje, neboť jí jde o adaptaci jedince na společenskou realitu. Nejeden reprezentant daseinsanalýzy (například Victor Emil von Gebsatel) ale deklaroval světonázorovou orientaci konzervativní přímo vyhroceně – totiž katolickou. Samotní psychiatři svůj dějinně filosofický pesimismus formulují ještě zcela neagresivně. Jisté mrazení naproti tomu vyvolávají v závěru doslovu citovaná slova filosofa Paula Ludwiga Landsberga o nutnosti obnovení silné křesťanské morálky tváří v tvář novému pohanství. Jistě: inkriminovaný text vznikl roku 1942, kdy za slovem pohanství nebylo možno necítit odkaz na ideologii nacistické Třetí říše (Landsberg byl krátce poté deportován do koncentračního tábora, kde zahynul). Tón jeho „závěti“ nicméně implikuje jistý manicheismus, ne nepodobný tomu, jaký pozorujeme v posledních esejích Rio Preisnera.
Autor je bohemista.
Osoba a existence. Z perspektivy fenomenologicko-antropologické psychiatrie (1930–1968). Uspořádali a přeložili Josef Vojvodík a Josef Hrdlička ve spolupráci s Tomášem Jirsou, Host, Brno 2009, 472 stran.