Komparatistův jednoduchý svět

Kniha Román v souvislostech času přináší souborné vydání literárněteoretických a textově interpretačních studií, esejů i drobných recenzí rusisty a komparatisty Vladimíra Svatoně, které vznikly většinou v prvním desetiletí 21. století a mnohé již byly publikovány v časopisech a sbornících – některé z nich v odlišné podobě. Jejich jednotícím prvkem má být, jak napovídá titul, téma románu, to však zdaleka není téma jediné – o editorských rozpacích nad šíří autorova záběru svědčí i to, že je kniha na titulním listě vybavena i rozšiřujícím podtitulem Úvahy o srovnávací literární vědě.

Literární archetypy

Komparatistika vyžaduje myšlení směřující k syntéze – má překonávat vše, co je partikulární, jak píše v úvodu do této literárněvědné disciplíny Mezi jednotou a růzností Claudio Guillén. To je bezesporu i případ Svatoňových studií: jeho zájem se soustředí k obecně platným kategoriím či topoi, nebo spíše „architopoi“ evropské literatury, jako jsou mytické struktury, utopie, ironie, grotesknost a protiklad poetična a prozaična. Říkáme-li „obecně platné“, máme na mysli, že Vladimír Svatoň tyto jevy nezkoumá jako žánrové typy nebo významové figury, ale jako estetické principy a vposledku i jako životní, tedy společenské či mravní postoje.

Z hlediska materiálového směřuje korpus Svatoňových textů ke dvěma ohniskům: k filosofii německého klasicismu a romantismu a k ruské literatuře, z níž nejčastěji zaznívají jména Puškin, Dostojevskij, Čechov a Nabokov. V německém myšlení nachází Svatoň některé principy, jež utvářely specifika evropské literatury v následujících staletích. Vysoce cení „antropologický“ obrat u Kanta, tj. přesunutí apriorních předpokladů pro poznání do nitra subjektu, a jeho důsledky pro estetické vnímání a pojem „vznešena“, protože právě on je kořenem, z nějž vyrůstá podvojnost empirie a univerzálních „modelů existence“ a jejich neustálé soupeření, jež rezonuje v literární historii například – ale zdaleka nejen – v podobě sváru mezi „klasicistickou“ a „manýristickou“ linií, jak jej popsal Gustav René Hocke. U filosofů romantiky, především Friedricha Schlegela, nalézá autor zase zrod pojmu romantické ironie, což opět není básnický tropos, nýbrž forma filosofické racionality, která básnické osobnosti umožňuje zmíněné protiklady překonávat. V interpretacích ruské literatury jsou pak tyto principy a postupy odhalovány a popisovány, přičemž za nejpozoruhodnější lze pokládat úvahy nad dílem Vladimira Nabokova, jemuž práce s ironií umožňuje klást fundamentální otázky týkající se kultury, umění a lidské existence vůbec, a F. M. Dostojevského, na jehož osobnosti je demonstrován určitý zlom v evropské senzibilitě 19. století.

V jednodušším světě

Odvrácenou stranou komparatistiky a jejího pohybu napříč velkými časovými a kulturními celky je nutnost vyjadřovat se synekdochicky, což se v případě recenzované knihy projevuje tím, že autor je nucen předkládat komplexní problémy jako samozřejmosti, bez prostoru a vlastně i bez potřeby uvádět kontexty a případná omezení či je vysvětlovat. Například tvrzení, že soudobá globalizace soustředila „různé kulturní kontexty v jediném geografickém prostoru“ a hranice mezi kulturami přemístila tak, že se nyní nacházejí „uvnitř populací…, uvnitř jediného člověka“, je sice pravdivé, avšak stejně tak platí, že dotyčný proces (včetně dalekosáhlých důsledků pro uměleckou literaturu!) začal již se vznikem velkoměst v 19. století, pokud ne ještě dříve. Podobně uvést u popisu tak hluboké proměny intelektuálního paradigmatu, jakou je vyvázání uměleckého díla „z mimetického vztahu ke skutečnosti“, pouhá dvě jména – Gillese Deleuze a Felixe Guattariho (a v závorce ještě Michela Foucaulta) –, ale už ne třeba Jeana Baudrillarda a jeho teorie simulacra, je projevem buď naprosté badatelské suverenity anebo nutného sebeomezení a selekce, s největší pravděpodobností však obojího. A právě z toho důvodu nám tu nejde a ani nemůže jít o kritiku Vladimíra Svatoně, ale o to, že komparatistovi se svět může (musí?) zdát podstatně jednodušší, než je ve skutečnosti.

Autor je bohemista a komparatista.