Rasově motivované násilí a nesnášenlivost v naší společností prokazatelně neklesají, ba naopak, a české úřady jsou v boji proti nim krajně neúspěšné. Něco dělají špatně.
Na pořad svého jednání 27. dubna 2010 zařadila vláda Strategii boje proti extremismu v roce 2009. Členům vlády přichází obšírný dokument na stoly v době, kdy je veřejnost médii opakovaně informována o neutuchající aktivitě neonacistů a rasistických projevech různých organizací i politiků. Obdobné zprávy věnované extremismu, které vláda každoročně projednává od roku 1997, v průběhu let poněkud proměňují svůj obsah a název, neliší se ale snahou o vylíčení úsilí jednotlivých státních institucí v těch nejlepších barvách. V čem tedy toto úsilí selhává?
Vyšetřuje se, ale netrestá
Se svým vysvětlením neúspěchu politiky státu zaměřené na represi rasistických projevů přišel 19. dubna v článku v Mladé frontě DNES publicista, který se dlouhodobě věnuje otázkám rasismu a romského etnika, Markus Pape. Všímá si toho, že zatímco se policie chlubí (mimo jiné i ve vládní zprávě) tím, že v loňském roce tvrdě zasáhla proti neonacistům a podařilo se jí dokonce dopadnout podezřelé ze žhářského útoku na rodinný dům ve slezském Vítkově, tyto „úspěchy“ nejsou dosud korunovány rozsudkem soudu. Pachatelé stále mohou uniknout potrestání, jako se tomu stalo v desítkách případů rasistického násilí v uplynulých letech. S podobnou výtkou vůči represivní praxi přišla již 6. dubna v Lidových novinách Klára Kalibová z občanského sdružení Tolerance a občanská společnost. Ta poukázala mimo jiné na to, že při útoku neonacistů 17. listopadu 2008 v litvínovském Janově byly zraněny desítky lidí včetně policistů a orgány činné v trestním řízení za to nebyly dosud schopné nikoho odstíhat.
Kdo zjistí, co je problém?
Nedostatky v represi vůči rasistickým násilníkům ale nejsou podle Kalibové největším problémem státní politiky v této oblasti. „Nepodporují se dlouhodobé projekty, dělají se jen represivní kroky, prevence téměř vůbec. Neexistují výzkumy, které by se zabývaly tím, kde, proč a jak krajní pravice narůstá,“ prohlásila v rozhovoru pro Lidové noviny kritička protiextremistických opatření státu. Tomuto pohledu dává za pravdu i bývalý ředitel odboru bezpečnostní politiky na ministerstvu vnitra Michal Mazel. Ten nyní působí jako soudní znalec v oblasti extremismu a prohlášení právničky Kalibové pro A2 komentoval: „Výroky kolegyně jsou poněkud ráznější, ale dost z toho odpovídá realitě. Nejsem si jistý, zda existuje ucelená představa o tom, jak pokračovat. Na univerzitní úrovni se nepodařilo vytvořit pracoviště, které by dlouhodobě sledovalo neonacisty. Takové pracoviště by pro stát mohlo poskytovat servis. Mohlo by promýšlet, na co by se měl stát zaměřit. Dosud nám totiž není jasné, co z toho, co se v oblasti extremismu odehrává, je skutečnou hrozbou a co je jen marginálie.“
Rozsah státní podpory odborných kapacit a také odborné diskuse v této oblasti ilustruje především sama vládní zpráva o extremismu. Ta mimo jiné konstatuje, že „v České republice nejsou doposud k dispozici relevantní sociologická data zaměřená na percepci extremismu a jeho exponentů širokou veřejností“. Jednou z mála zmínek o odborném výzkumu ve zprávě je proto úkol zadaný ministerstvu vnitra a nazvaný Zmapování postojů veřejnosti v České republice k pravicově extremistickým, rasistickým a xenofobním myšlenkám a jejich šiřitelům s ohledem na integraci menšin a cizinců. Na jeho realizaci má být údajně v roce 2010 vynaloženo 1,25 milionu korun. V druhé polovině března letošního roku pak měl být vybrán nejlépe zpracovaný projekt některé z oslovených sociologických firem.
Mapovat, tentokrát „pořádané semináře v jednotlivých krajích ČR zaměřené na problematiku extremismu, rasismu, xenofobie, tolerance a lidských práv“, si dalo za úkol také Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Zadalo vypracování celkem tří analýz zaměřených na oblast vzdělávací a metodické podpory učitelů při řešení otázek spjatých s problematikou extremismu, xenofobie, rasismu, etnické a sociální nesnášenlivosti, tolerance a lidských práv v souvislosti s výukou na ZŠ a SŠ. Výzkum má být zaměřen na vzdělávací programy pro učitele, na metodické a informační materiály, které jsou využívány při výuce, a na potřeby a zkušenosti učitelů včetně jejich reflexe míry a charakteru xenofobních postojů žáků a studentů. Tyto analýzy mají být zveřejněny během první poloviny letošního roku. Do třetice je pak výzkum zmíněn v odstavci týkajícím se Policejní akademie České republiky, která „připravuje metodiku vyšetřování extremistické trestné činnosti, což by měl být do budoucna materiál určený pro policisty – specialisty na extremismus a studenty Policejní akademie ČR v rámci samostatného studijního předmětu extremismus“.
Z uvedených dat je zjevné, že stát podporuje výzkum této problematiky na vysokých školách či jiných odborných pracovištích jen v minimální míře. Poněkud větší podpory – zvláště z evropských fondů – se dostává multikulturní výchově a osvětovým akcím zaměřeným na mládež. Otázkou ovšem zůstává, zda a jak u těchto aktivit lze hodnotit jejich úspěšnost.
O čem se nemluví
Nedostatečné kapacity společenské analýzy pak mají své zásadní důsledky. K těm patří nejen skutečnost, že je ve vládních dokumentech a politikách využíván pojem extremismus, který není žádnou právní kategorií a je problematickým termínem z hlediska společenských věd. Především ale zůstávají některé zásadní problémy nerozpoznány nebo nepojmenovány. Nejen samotná vládní zpráva, ale dokonce ani nezávislí experti překvapivě v její kritice vůbec nezmiňují souvislost mezi asociální místní politikou řady měst a obcí a úspěchem extrémně pravicových či neonacistických iniciativ. Nedostatečné kapacity společenské analýzy dovolují politikům a úředníkům ignorovat fakt, že k řadě násilných a hromadných vystoupení došlo právě v místech, kde se místní politici „zasloužili“ o vznik sociálně vyloučených lokalit, i podobnosti mezi rétorikou a politikou etablovaných politických představitelů a jejich vyzyvatelů z řad neonacistů. O možnosti takového zhodnocení na celostátní úrovni pak ani nemluvě.