Co všechno může v České republice i v Polsku projít novinářské autoritě, která se neváhá vyjadřovat k dějinám, problémům či kultuře sousedních zemí, aniž by k tomu měla dostatečné kompetence?
Na skutečnosti, že si publicista Lidových novin Luboš Palata udělal ze „středoevropanství“ svou novinářskou značku, není nic špatného. Za odborníka na tuto oblast jej také zjevně uznávají i jeho noviny – když jsem si 11. dubna (tedy den po letecké katastrofě, v níž zahynuli polští vysocí státní činitelé v čele s prezidentem Lechem Kaczyńským) otevřela internetové stránky Lidovek, většina článků týkajících se nehody byla podepsána právě jím.
Věčné jistoty
Luboš Palata rád používá velká slova a definitivní vyjádření. Když spekuluje o budoucích událostech, odvolává se na „pravděpodobnost hraničící s jistotou“, když straší Paroubkem, neopomene použít slovo „věčně“ (Špidla a Paroubek aneb Poláci se mají, 1. 3. 2010). Jindy zas volá po „vyříznutí rakovinného vředu“ v boji proti korupci (Vážení kolegové novináři, 22. 2. 2010). Často kritizuje i české poměry, přičemž někdy srovnává zdejší a polskou politickou scénu. Dělá to ovšem takovým způsobem, že by čtenář mohl téměř nabýt dojmu, že Polsko je jakýmsi rájem, v němž jsou politici „báječnými muži“. Podle něho jsou jimi především politici Občanské platformy (OP) Bronisław Komorowski a Radosław Sikorski, s nimiž pak na nápravě a zlepšení okolního světa spolupracují i novináři.
Pro Palatův styl je také typická vysoká frekvence zobecňování a jen velmi vzácné odkazy na zdroje. Pro čtenáře, který se v polské politice trochu orientuje, je tak četba těchto článků někdy opravdovým utrpením. Jen těžko se zdrží nevěřícného vrtění hlavou, když se například dočítá o dějinném potrestání zkorumpovaných postkomunistických politiků (už zmíněný text Vážení kolegové novináři). Je pravda, že sociální demokraté prohráli volby v roce 2005 hlavně kvůli korupčním skandálům, zároveň ale nelze tvrdit, že by úplatky brali jen levicoví politici. Navíc korupce nebyla ani po volbách v roce 2005, navzdory reálným i deklarovaným snahám vládnoucí strany Právo a spravedlnost (PiS), nijak významně omezena. Shrnutí krátkých dějin takzvané čtvrté republiky formulací „Něco to stálo novináře, Poláky, celou zemi, ale dnes je Polsko mnohem méně zkorumpovanou zemí než Česko“, kterého se Palata dopouští v tomto článku, považuji za těžko udržitelné. Dvouleté období vlády strany bratří Kaczyńských totiž jako dobré pro polskou politiku dnes mnoho lidí nehodnotí. Významnou roli v budování jeho patologické povahy všudypřítomného podezírání a obviňování měly i neetické metody boje proti korupci a používání protikorupčních opatření jako nástrojů k zastrašování opozice. Za takový případ by se dala označit například provokace Centrálního protikorupčního úřadu, na jejímž základě byla v říjnu 2007 z korupce obviněna poslankyně OP Beata Sawická. Z korupce byli v období vlády PiS obviňováni hlavně sociálnědemokratičtí politikové, ale i další zástupci opozice, a to i v případech, kdy proti nim nebylo vedeno žádné trestní řízení. Palatův styl, v němž je přání otcem myšlenky, dokresluje i explicitní ztotožnění nedávné volby prezidentského kandidáta OP s volbou samotného prezidenta (viz již citovaný článek Špidla a Paroubek aneb Poláci se mají). V době těchto „primárek“ přitom průzkumy na vítězství kandidáta OP jednoznačně nepoukazovaly.
Důvěryhodná agitka
Podobným stylem píše ovšem Luboš Palata nejen v Čechách o Polsku, ale i v Polsku o Čechách. V jeho občasných komentářích a zprávách z České republiky v polském listu Gazeta Wyborcza (GW) si tak můžeme přečíst, že Paroubek, Klaus a Filip jsou „atentátníci, jejichž jména by si Evropa měla dobře zapamatovat“ (Czeski zamach na Europę, 26. 3. 2010), že volba Jana Švejnara na prezidenta ČR by byla „volbou téměř na míru Masaryka“ (Dwie wizje Czech, 6. 12. 2007), že Češi mají jen „něco na způsob rovné daně“ (Mirek Topolanek kończy karierę, 26. 3. 2010) nebo že Miroslav Kalousek je „jedním z nejtalentovanějších politiků nad Vltavou“ (Książę, który chce zmienić Czechy, 1. 12. 2009). Podobné formulace, i když se pro seriózní tisk zdají být nevkusně agitační, by mohly ještě jakžtakž projít, kdyby byly jasně vymezeny jakožto subjektivní komentář. Ovšem Palatovy články v Gazetě Wyborczé mají být podle všeho čímsi mezi publicistikou a zpravodajstvím. Nevyvažuje je pohled žádného jiného novináře či komentátora – vypadá to, jako by měl Palata na psaní o české politice v GW monopol. A zjevně také nikoho nenapadne jeho texty z věcného hlediska ověřovat.
Z emotivního stylu některých vyjádření lze ještě poměrně snadno rozpoznat, že Palata do textu projektuje vlastní politické názory, horší je to ale v případě sofistikovanějšího manipulování s fakty – třeba když popisuje současnou KDU-ČSL jako významnou politickou sílu nebo pravidelně publikuje v GW články o TOP 09, v nichž vznik Schwarzenbergovy strany líčí jako bezmála revoluční událost na české politické scéně. Vrcholem byl však jeho článek o nedávných Topolánkových výrocích pro časopis LUI. Je třeba opravdu velké snahy, aby tuto výpověď bylo možné shrnout slovy: „O… Gustavu Slamečkovi řekl, že je nedůvěryhodný, protože je gay. Ještě horší – pokračoval – je premiér Fischer, který je Žid.“ (Topolanek przy kawie obraził gejów, Żydów i Kościół, 23. 3. 2010) Zajímavý přiklad toho, jak může autorova pýcha – podporovaná nezájmem redakce o kvalitu textů – přerůst ve skutečně neetickou žurnalistiku.
Autorka je studentka FF UK.