Vyšíváním k vyšší magii

Předně: česká verze povídkové sbírky Dámy z Grace Adieu (původně The Ladies of Grace Adieu and Other Stories, 2006) od Susanny Clarkové (nar. 1959) patří k nejpůsobivějším knihám loňského roku, pokud jde o knihu jako artefakt. Vazba je potažena textilií, do ní jsou vyraženy jméno autorky, název i ilustrace. Ty najdeme též uvnitř knihy, a to v podobě titulních listů jednotlivých povídek i jako celostránkové ilustrace příběhů. Jejich autorem je Charles Vess, jeden z kreslířů komiksu Sandman; jsou černobílé, tenká černá linka vyvolává dojem křehkosti a zároveň ponurosti dob, kdy v Anglii vládla magie.

Na pomezí Anglie a Férie

Autorka těchto povídek celosvětově proslula románem Jonathan Strange a pan Norrell (česky Brno 2007 v překladu Viktora Janiše, viz A2 č. 32/2007), který psala deset let ve volném čase po redigování kuchařek. A možná aby si dodala odvahy, napsala během tohoto desetiletí i několik povídek, jež se odehrávají ve stejné době a ve stejném světě jako Jonathan Strange. Ostatně i román prý vznikal po částech, které Clarková až nakonec jaksi pospojovala. Obě díla můžeme zařadit do žánru fantasy, přesnější však bude přiřazení k dílům alternativní historie: odehrávají se v konkrétním prostoru – Anglii – a v konkrétní době – po napoleonských válkách.

Od historických románů dělí práce Susanny Clarkové propojení našeho světa s Férií, bájnou říší elfů. U smyšleného světa je pozoruhodné, jak daleko jde autorka ve své konkrétnosti. Například poznámkový aparát v běžné beletrii nenajdete často. Clarková si dává práci s tím, aby odkazovala na nejrůznější díla nebo události (většinou fiktivní), a dovysvětluje tak některé detaily ve svých povídkách. Ty jsou navíc vydávány za legendy nebo povídky jiných autorů, jež jistý profesor James Sutherland, ředitel Výzkumného ústavu sidheských studií při Aberdeenské univerzitě, sestavil a v úvodu je předkládá téměř jako studijní materiál.

Jako malý ďouče

Úderným pointám, typickým pro žánr povídky, se Clarková záměrně vyhýbá. Její texty začínají většinou zasazením do prostoru a času, následuje expozice postav, zápletka, její vyústění a vše završuje epilog, který děj uzavírá a přitom jej nechává otevřený. Vzniká tak jakýsi fragment. Sbírka díky tomu působí až obdivuhodně konzistentně. Čtenář se necítí nepříjemně vytržen z příběhu na konci jedné povídky a plynule se ponoří do další. Clarková navíc zručně používá literární postupy autorů 19. století, především Jane Austenové a Charlese Dickense.

Většina příběhů je (podobně jako pohádky) vyprávěna ve třetí osobě; v jednom případě čteme úryvky z „deníku“ hlavní postavy, v jednom vyprávění v první osobě. Právě příběh Na Vilným veršku musel patřit k překladatelsky náročnějším – hrdinka ho totiž předkládá v „suffolském dialektu“. Překladatel se v tomto případě inspiroval podkrkonošským nářečím: „Jako malý ďouče sem žila…“ Nejblíže pohádce má asi závěrečná povídka John Uskglass a cumbrijský uhlíř, v níž uhlíř přiměje k pokoře krále. S pohádkou pojí povídku též klasické „do třetice“.

V povídce Paní Mabbová se díky magii dostáváme do světa mezi snem a šílenstvím. Jen nevíme, kdo sní a kdo šílí. Hned dvakrát tu hraje důležitou úlohu výšivka: v Jak se vévodovi z Wellingtonu zaběhl kůň jako jisté orákulum, předvídající budoucnost, v Nestvůrách ve výšivkách se magickou výšivkou pokouší Marie Stuartovna zlikvidovat královnu Alžbětu. Titulní povídka je téměř feministickou obhajobou žen, které mohou být stejně dobrými mágy jako muži (vystupuje zde i Jonathan Strange). V textu Tom Brightwind aneb Jak byl u Thoresby postaven elfí most se čtenář dozví spoustu informací o elfech („této záhadné rase“) a zejména „o komplikovaných vztazích elfů a jejich dětí“.

Dětský svět dospělým

Povídky Susanny Clarkové nabízejí čtenáři cestu do preindustriálního světa plného kouzel, vracejí ho do dětství, kdy se fiktivní světy prolínaly s tím skutečným. Její svět nemá daleko ke Gaimanovu světu sandmanovskému. Je ještě pohádkovější, ale pro dětského čtenáře příliš náročný.