Atlas odlehlých území

Antologie Od analógového k digitálnemu. Nové pohľady na nové umenia v audiovizuálnom veku shromažďuje esejistické texty čtrnácti současných světových autorů, které se nějakým způsobem vztahují ke dvěma nejdůležitějším lidským smyslům – zraku a sluchu – v souvislosti s myšlením o umění a technologickým vývojem. Vzhledem k tomu, že většina statí se věnuje spíše zvuku a hudbě v epoše mezi analogovým a digitálním, zaměříme se na zvuk a pomineme texty o nových médiích, virtuální realitě nebo protetické tělesnosti.

Posluchač na lovu

Výchozí situaci věku koexistence analogových a digitálních médií nastiňuje v prvním eseji německý odborník na postmodernu Wolfgang Welsch. Umelé rajské záhrady? Skúmanie světa elektronických médií a iných svetov jsou díky přehlednosti ideálním vstupním textem, jehož obecnost nám může poskytnout spoustu vodítek ke čtení následujících článků. Welsch zde nastiňuje procesy změny myšlení a postojů k umění v závislosti na šíření nových médií.

Raymond Murray Schafer v inspirativní stati Za akustický dizajn zpočátku trochu zarazí termíny zvuková ekologie či akustický design a možná také svým jednostranně hygienickým odporem k hluku a lofi. O to v eseji ale nejde. Zabývá se pedagogickými aspekty zvuku, k němuž přistupuje z antropologických východisek, a nabádá ke zvukovým cvičením, která mají vést k „očistě uší“. Těmi by měly být například sběr a archivace terénních nahrávek, přičemž by posluchačlovec přistupoval k okolnímu prostředí jako k něčemu nesamozřejmému, pohyboval by se jako turista ve zvukové krajině. Skvělým příkladem uskutečnění této myšlenky českými turisty jsou stránky Nejmilejší zvuky Prahy (pantograph.net/favouritesounds), na nichž lze nalézt záznamy právě takových, ze všednosti vytržených momentek.

Jazyk jako plyn

Audio umenie v hluchom storočí Douglase Kahna předkládá, převážně na materiálu umělecké avantgardy, přehledné dějiny zvukového umění. Zachycuje především systémové změny, které z nosiče zvuku jako média s čistě mimetickou funkcí udělaly prostředek k intermediálním experimentům. Dozvíme se třeba to, proč chovali surrealisté (naprosto slepě) odpor k hudbě, nebo proč mnohem lépe realizovali hudební potenciál fonografu spisovatelé Raymond Roussel, Alfred Jarry nebo Antonin Artaud. Výjimky ale samozřejmě existovaly, například událost z roku 1924: „Keď sa planéta Mars najviac priblížila k Zemi, rádiá na celom svete prestali vysielať, len aby umožnili zachytenie každej možnej správy z vesmíru; keď sa prijaté signály prepísali na fonografický pás, vytvorili hrubé obrysy ľudských tvárí.“

Dalším historickým exkursem navazuje text kanadského performera a teoretika Dana Landera Rádiové vysielanie: Rozjímania nad rádiom a umením. Autor se zamýšlí zejména nad tím, proč i přes radostnou technologickou fascinaci možnostmi rádia v období jeho největšího rozmachu nevznikla téměř žádná specifická díla a dodnes se nejen příliš nerozvinulo teoretické zázemí rádiových umění, ale ani jejich jednotlivé realizace. Jsou zde však i pozoruhodné příklady umělců, kteří v rámci možností propagačního mocenského nástroje a reprodukčního média dokázali vytvořit něco neslýchaného – třeba Artaud ve známé radiofonické transpozici svého Divadla krutosti, která ale kvůli cenzuře nebyla nikdy odvysílána. Důvod je nasnadě: „dielo bolo cenzurované skôr pre jeho vnímanú schopnost naočkovať poslucháča strachom, než pre nejaký špecifický obsah nebo text. Artaudova idea materiálneho jazyka, jazyka korporeálneho tela, ktorý by využíval zvuky, náreky, výkriky, chrochtania, onomatopoiu, glossoláliu apod., bola veľmi vhodná pre odtelesnený priestor vysielania, pretože je to jazyk, ktorý jako plyn uniká z celého tela. Ústa v tomto prípade predstavujú iba jednu z mnohých dier vydávajúcich zvuk.“

Oslava replikace

Klíčové jsou dva texty zabývající se původností hudby a autorskými právy: Plunderfónia anglického hudebníka Chrise Cutlera a Temný karneval amerického experimentátora Paula D. Millera, který je známý spíše pod hudebním pseudonymem DJ Spooky that Subliminal Kid.

Cutlerova stať je pojmenována podle průlomového díla kanadského hudebníka Johna Oswalda, který na albu Plunderphonics (1989) přetavil popové hity do nové, avšak stále ještě rozpoznatelné podoby. Kvůli žalobě Michaela Jacksona ale musel být celý náklad alba zničen, bez ohledu na skutečnost, že Oswald album neprodával. Na základě této „nespravedlnosti“ autor prochází dějinami hudby, sleduje technologické možnosti plundrování a upozorňuje na zásadní okamžiky, v nichž byla použita „ukradená“ hudba (od Knížáka a The Residents až po DJing a samplování). Při té příležitosti se zamýšlí nad pojetím autorských práv v době, kdy jsou recyklace a brikoláž v umění naprosto běžným jevem. Volání po nutnosti nové definice práv však nebylo vyslyšeno ani deset let po vzniku textu.

DJ Spooky v Temném karnevalu z roku 1997 prezentuje stejnou tezi v úplně odlišném provedení. Jedná se o manifestační filosofický text, který komponuje z různých heterogenních textových i myšlenkových samplů, v nichž se vedle sebe na několika stránkách ocitají Edison, Kafka, Kant, Giordano Bruno, Barthes a spousta dalších kulturních ikon. Je to hédonická oslava replikace: „kópie presahujú originály, originál nie je nič iné než kolekcia predošlých kultúrných pohybov. Plynutie…“

Další eseje (například od Kima Casconeho nebo Nicolase Bourriauda) dotvářejí plastickou mapu současných anebo stále ještě působících tendencí nejen ve zvukových uměních. Právě taková mapa zatím v českém prostředí chybí. Nejen proto, že postihuje jiné území: připomíná nám, že spolu se zvukem a obrazem cestují také myšlenky.