Být vděčný za lásku

Městečko Rathmoye leží kdesi na irském venkově. Je to místo, jež míjejí velké dějiny, ale přesto je plné malých lidských tragédií. V jednu z nich by se mohl proměnit i milostný románek, o němž William Trevor (nar. 1928) píše v knize Láska a léto (Love and summer, 2009). Ona poprvé poznává, co je to láska, on spíše zabíjí čas, zbývající do plánovaného odjezdu do zahraničí. Autor se vyhýbá klasickému schématu romantických příběhů a daleko víc než milenecká dvojice ho zajímá okolní prostředí. Život odehrávající se kolem nich, vedlejší figury, které prožívají další parné léto. Pro své vyprávění volí Trevor strohý, popisný jazyk, klíčem ke scéně mu je, co kdo právě dělá, kam jde. Vesnická všednodennost. Vypráví s odstupem třetí osoby a nenabízí emotivní vhled do jednotlivých postav. Zachycuje však jen zlomky událostí a otevírá tak čtenáři prostor pro jeho vlastní představivost a interpretaci.

Nic se nezměnilo

William Trevor svůj román napsal, když mu bylo přes osmdesát let. V loňském roce se kniha stala literární událostí především mezi anglicky píšícími spisovateli, kteří Lásku a léto v nejrůznějších anketách řadili k nejlepším dílům roku. Při nominacích na Bookerovu cenu se však román dostal jen do širšího výběru. Text může připomenout realistické vyprávění konce 19. století. Od realistické literatury máme dnes určitý odstup, který vychází z hlubokých proměn společnosti ve 20. století. Trevor však odhaluje život v padesátých letech na irské vesnici tak, jak ho viděli spisovatelé v evropských vesnicích o sto let dřív. V lidských vztazích se nic nezměnilo. Nikdo raději příliš nevyčnívá, většina lidí se snaží žít svůj život v ústraní, bez rizika vystavení se posměchu, pohrdání či dokonce vyloučení ze společnosti. Vzepřít se daným pravidlům je možné pouze odchodem jinam, o což se tu paradoxně snaží potomek dvojice, která před příliš upjatou společností utekla z předválečné Itálie do Irska.

Až po smrti

Román začíná nemilosrdnou vnitřní zpovědí umírající paní Connulghtyové. Její komentář je možná poprvé v jejím životě tak upřímný a zároveň uvolněný od všech konvencí. Čtenáře uvádí do děje skepticky, až s trierovským cynismem, když se svěřuje, že „tolik očekávané naplnění, které si kdysi slibovala od manželství a svých dvou dětí, se nedostavilo“. Následující příběh pak vypráví o dvojici mladých lidí, kteří se zdají být odsouzeni k podobnému nezdaru. Pro městečko i dvě děti paní Connulghtyové – dceru, která svou nekřesťansky upřímnou láskou přinesla rodině hanbu, a syna, který naopak svým asketickým životem dostál přísným nárokům vlastní matky a zaplatil za to daň samoty – je však její odchod spíše úlevou. Když se poprvé setkáváme s Ellie, dívčí hrdinkou této romance, jsme ujištěni, že je vděčná osudu, který ji, nalezence vyrůstajícího v klášteře, přivedl do rodiny nešťastně ovdovělého, nicméně hospodářsky úspěšného rolníka Dillahana. Mladá dívka sice opustila klášter, teď však žije na samotě, obklopena pastvinami a domácími zvířaty. Povinnosti klášterní nahradily povinnosti ženy v domácnosti. Její život se změní ve chvíli, kdy se v městečku objeví Florian – mladík odkudsi z okolí, který do Rothmoye jezdí nejprve jako ambiciózní fotograf, později však za Ellie, když schůzkami s ní zabíjí čas před odjezdem do Evropy, kde, jak doufá, najde nový smysl života.

Nezapomenout

Zatímco se Ellie a Florian potajmu scházejí za městem, Trevor postupně poodhaluje životy dalších postav z městečka. Zejména sourozenců Connulghtyových, jejichž vzájemný vztah není nejlepší, jejich sekretářky Bernadette O’Keeffeové, která by nepohrdla manželstvím se svým zaměstnavatelem, nebo místního blázna Orpena Wrena, pamětníka dob, kdy Rothmoye prosperovalo, který ale žije spíše v minulosti. Životy románových postav fungují podle zaběhnutých vzorců, jako by samy věděly, že chvíli po jejich smrti si na ně nikdo nevzpomene. Jejich bezvýznamnost zvýrazňuje právě smrt paní Connulghtyové, která patřila k nejbohatším lidem ve vsi, a tak je třeba jí vystavět pomník. Oprava plotu kolem hřbitova však vypadá příliš obyčejně, založení zahrady mezi kostelem a hřbitovem je zase příliš komplikované, a tak se paní Connulghtyová dočká jen barevné vitráže v kostele.

Cesta bez cíle

Trevor se zdržuje jakéhokoliv hodnocení: nenaznačuje, kdo je tu ten dobrý a kdo špatný, ani zda je lepší ve vesnici zůstat a podřídit se jejím pravidlům, nebo ji opustit. Mezi ty špatné by mohla patřit slečna Connulghtyová, která dvojici hrdinů sleduje zpoza zatažené záclony a – poučena z vlastního života – nabádá svého bratra, aby vztahu zabránil. Možná ale právě ona by mohla páru pomoci. Stejně dobře by mohl být zápornou postavou Dillahan, manžel Ellie. Ani tady Trevor příliš nepomáhá ke čtenářské katarzi. Jeho román je bezútěšný, protože v něm nenacházíme východisko. Snaha o vymanění se ze zažitých stereotypů nemůže vést k ničemu jinému než k dalším tragédiím, poddání se jim pak k životu, který se zdá být zhola zbytečný. Román Láska a léto je koncentrací existenciálního přešlapování na místě a zároveň reprezentací jazyka v jeho střídmosti a zároveň výsostné literárnosti.