Diagnóza lékařských protestů

I když v době uzávěrky tohoto čísla nebyl ještě znám přesný počet lékařů, kteří se připojili k výzvě „Děkujeme, odcházíme“ a podali výpovědi v nemocnicích, na své konto si iniciátor akce, Lékařský odborový klub – svaz českých lékařů (LOKSČL) mohl připsat nepopiratelné úspěchy. V médiích představitelé LOKSČL ještě během vánočních svátků uváděli, že výpovědi na protest proti nesplnění požadavků obsažených ve výzvě podepsalo 3 576 lékařů, podle interních dokumentů na serveru profesní organizace České lékařské komory (ČLK), která akci také podpořila, pak bylo k 20. prosinci zjištěno 2 890 výpovědí, což je více než polovina z počtu lékařůzaměstnanců v nemocnicích. Nepřehlednost situace ohledně přesného počtu výpovědí v této době ještě zvyšovala skutečnost, že se organizátoři protestu na mnoha místech rozhodli, že nasbírané výpovědi podají pouze tehdy, když se jich sejde dostatečné množství (na jednotlivých klinikách, v nemocnici či celé republice). I tak ovšem bylo zřejmé, že se jedná o protest poměrně masivní. Zároveň se opíral o jistou podporu veřejnosti. Například podle prosincového průzkumu SC&C považovalo navýšení platů doktorů z průměrných 35 000 na 69 000 za oprávněné 57 procent dotázaných.

Chybějící solidarita

Byla by ovšem chyba z uvedených čísel usuzovat, že se protestující mohou opírat o širokou solidaritu. V druhé polovině prosince vydali prezident České stomatologické komory Pavel Chrz, Milan Kudyn ze Sdružení praktických lékařů pro děti a dorost, předseda Sdružení soukromých gynekologů Vladimír Dvořák a předseda Sdružení praktických lékařů Václav Šmatlák prohlášení, v němž požadavky kolegů z nemocnic označili za jednostranné a jdoucí na úkor ostatních zdravotnických pracovníků. Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče, který zastupuje zájmy středního zdravotnického personálu, sice potichu a formálně iniciativu lékařů podpořil, podle vyjádření místopředsedkyně svazu Dagmar Žitníkové se však členové svazu nebyli schopni dohodnout na tom, zda se do protestu přímo zapojí.

Důvody takové opatrnosti či přímo otevřeně vyjádřeného nesouhlasu „ostatních“ zdravotníků s výzvou lze snadno pochopit ze samotného jejího obsahu. Řeší totiž problémy jen některých z nich. Jako nejdůležitější požadavek LOK prezentoval jednotnou mzdovou tabulku, která by se týkala jen lékařůzaměstnanců nemocnic a zaručovala by začínajícímu lékaři 215 korun na hodinu a plně erudovanému 430 korun. Kromě toho výzva prosazuje reformu postgraduálního vzdělávání lékařů a novou úhradovou vyhlášku, podle níž jsou placena zdravotnická zařízení za léčení pacientů. První dva požadavky odrážejí především nespokojenost mladých lékařů ve státních nemocnicích se svou existenční situací. Mají dnes i po několikaleté praxi 100 korun na hodinu a navíc jsou nuceni platit vysoké částky za povinné specializační vzdělávání a atestační zkoušky. „Jsou z nás úplní nevolníci, nemocnice nás nutí podepsat nevýhodné dlouhodobé smlouvy, jinak nám nezaplatí stáž ve fakultní nemocnici, potřebnou k atestaci. Pokud bychom šli jinam, hrozí nám až půlmilionovou pokutou,“ stěžuje si jeden z pražských lékařů, který se k výzvě také připojil. Právě v tomto bodě se rozhodl ministr Leoš Heger na začátku prosince ohlásit částečný ústupek a představil novelu vyhlášky o vzdělávání, která od ledna letošního roku mění podmínky pro mladé lékaře. Omezil jí mimo jiné tzv. základní kolečko povinné praxe ve fakultních nemocnicích z jednoho roku na šest měsíců. Jenže tento krok zjevně nestačil. Občanské sdružení Mladí lékaři, které se k výzvě „Děkujeme, odcházíme“ také hlásí, tvrdí, že nová vyhláška „řeší pouze obsahovou stránku specializační vzdělávání lékařů“ a náklady na atestaci budou muset i nadále, ať už přímo či formou závazků v podobě kvalifikačních nebo stabilizačních dohod, nést mladí lékaři.

I v případě tzv. úhradové vyhlášky ministr Heger tvrdil, že přistoupil na kompromis. Na konci listopadu ohlásil, že do vyhlášky na rok 2011 zapracoval „připomínky v celkové výši 3,841 miliardy korun, které snižují její restriktivní nastavení z původních šesti miliard korun na 2,159 miliardy korun. Nejvíce, 3,579 miliardy korun, bylo zohledněno v oblasti lůžkové péče.“ LOKSČL ovšem odmítl, že by tím byly požadavky výzvy splněny.

A přebytek kolegiality

Ve zdánlivě neodvratném střetu se však může ukázat, že část lékařů tahá za kratší konec provazu. Skutečné ochromení provozu nemocnic může totiž přinést podstatně kritičtější pohled veřejnosti na postup a záměry organizátorů a stoupenců iniciativy. A v něm může výzvě „Děkujeme, odcházíme“ velmi uškodit nejen lékařské elitářství, ale i chyby, s nimiž komunikuje své cíle a požadavky. Najatá agentura Ewing PR sice za pár milionů možná odborářům pomohla s některými aspekty vedení kampaně, ale nepostarala se o to, aby bylo možné na webech organizátorů snadno nalézt znění výzvy. A nemůže odstranit některé rozpory v jejím obsahu.

Doktor z nemocnice v Novém Městě na Moravě, Pavel Vávra, který slouží jako jedna z tváří kampaně, tvrdí na stránkách Děkujeme, odcházíme, že „mě štve přihlížet rozkrádání finančních prostředků ve zdravotnictví, které mizí v předražených stavebních zakázkách, v předražených nákupech přístrojů atd. Kvůli tomu není dostatek peněz na platy, na lepší vybavení nemocnic, léčbu onkologicky nemocných…“ Také v 13 důvodech pro podporu iniciativy LOKSČL na stránkách konstatuje „velké rezervy ve vnitřním chodu zdravotnictví, chaos v lékové politice a podivné hospodaření v nemocnicích – předražené zakázky (stavební, nákup přístrojů a léků apod.). Platy zdravotníků jsou jedinou položkou, za niž nelze získat provizi.“ Jak ale upozornil ve své odpovědi na iniciativu ministr Heger, „prvními nadřízenými, kteří rozhodují o výši platů, jsou primáři, eventuálně přednostové klinik. Ti rozhodují, které léky se budou předepisovat, které materiály používat a zda je vybavovat nejmodernějšími přístroji. Také samozřejmě rozhodují o tom, kolik personálu si na práci nárokují a kolik peněz půjde na odměny lékařů a sester.“ Konkrétně však roli manažerů nemocnic, primářů či přednostů při plýtvání prostředky ani velký nepoměr mezi jejich platy a odměnami a příjmy například mladých lékařů iniciativa nerozebírá a nenavrhuje v tomto směru ani žádná řešení. „Nevím o tom, že by se někdy v celém Motole proti nákupu nepotřebných přístrojů někdo ohradil,“ uvádí jeden z lékařů, kteří mají nyní podanou výpověď. O desítkách případů mrhání penězi v jedné z největších fakultních nemocnic se přitom lékaři mezi sebou informují v emailech i při osobních schůzkách. Z tohoto pohledu by se tedy dalo tvrdit, že je iniciativa v nemocnicích založena na lékařské kolegialitě mezi mladšími (nebudou konkrétně mluvit o úplatcích a zneužívání prostředků) a staršími (podpoří požadavky mladších). Pro takový druh kolegiality lze však jen těžko získávat podporu veřejnosti.