Odbory jako hnutí?

Své podstatné místo odbory nezískaly automaticky nebo pozorností zákonodárců. Musely si je vymoci, aktivitami, které byly mnohdy ilegální, někdy násilné, ale vždy artikulující nesouhlas a protest. Dějiny odborů nejsou jen dějinami diskusí v tripartitě. Jsou rovněž dějinami společenských střetů a odvážných hnutí. Hnutí, jejichž aspirace často přerůstaly dobové pořádky i obzory „možného“ a „představitelného“.

Jeden velký svaz

Spojené státy americké, počátek dvacátého století. Pracující, velmi často první nebo druhá generace migrantů, už za sebou mají dekády tvrdých bojů a sdružování v dělnických organizacích. Dosud nejproslulejší byli Rytíři práce (Knights of Labour), s vrcholem v osmdesátých letech 19. století. Tyto odbory bojovaly za osmihodinový pracovní den, stavěly se ovšem proti jakémukoli radikalismu a socialistickým myšlenkám. Spíše než k proletářské solidaritě tendovaly k rasismu, zejména vůči čínským dělníkům, často využívaným k tlaku na snižování mezd. Nejdrastičtěji se to projevilo neblaze proslulým masakrem v Rock Springs 2. září 1885. Dav tehdy pobil osmadvacet Číňanů a zapálil pětasedmdesát jejich obydlí. Ač vedení organizace nemělo s pogromem nic společného, v lynčujícím davu bylo mnoho místních „rytířů práce“.

Vaz ale organizaci zlomila jiná násilná událost – demonstrace za osmihodinovou pracovní dobu v Chicagu, která 4. května 1886 skončila zásahem policie a výbuchem pumy, v nastalé vřavě došlo k policejní střelbě a na místě přišlo o život osm policistů a nezjištěný počet dělníků. Různí autoři se dodnes přou, zda puma byla provokací nebo dílem radikálů, po jejím výbuchu každopádně následovalo zatýkání, proces s předáky anarchistů (stát je odsoudil k smrti a až mnohem později uznal jejich nevinu) a prudká nenávist k hnutí pracujících. „Rytíře práce“ čekal úpadek.

Radikální odborářství našlo odlišnou a přesvědčivější tvář na počátku 20. století. Roku 1905 se zformovali Industrial Workers of the World (Průmysloví dělníci světa). Tentokrát jako jasně radikální odbory, vycházející z toho, že „pracující třída a třída zaměstnavatelů nemají nic společného“, jak se psalo už v preambuli jejich ustavujícího prohlášení. V IWW se setkali radikálové i členové Socialistické strany. Většinu ovšem brzy získali ti, kteří socialistům posměšně říkali „slowcialists“.

IWW představovaly pokus o rozchod s rozdělováním pracujících. Už žádné profesní svazy, ale „one big union“, jeden velký svaz pro všechny dělníky, bez ohledu na profesi. A také na pohlaví, rasu nebo národnost – na rozdíl od přecházejících tradic americké výlučnosti se tito odboráři soustředili na agitaci napříč národnostmi, své materiály tiskli ve více než desítce jazyků. Nevelké odbory – historik Howard Zinn odhaduje, že počet jejich registrovaných členů nikdy nepřesáhl deset tisíc – byly schopné mobilizovat široké masy zaměstnanců do stávek, tvrdých, bojovných – a mnohdy úspěšných. Písně a slang „wobblies“ se nesmazatelně otiskly do protestní kultury USA.

Reakce státu na sebe nenechala čekat. Jak uvádí Zinn, členové IWW byli „napadáni všemi zbraněmi, které měl systém k dispozici: novinami, soudy, policií, armádou, násilím davů“. Shromáždění radikálních odborářů byla zakazována. Známý písničkář IWW švédského původu Joe Hill byl po zmanipulovaném procesu popraven 19. listopadu 1915. Jiného předáka, polovičního indiána Franka Littlea, 1. srpna 1917 zlynčovalo šest maskovaných mužů. A konečnou ránu zasadila radikálním odborářům válka. „Američtí kapitalisté, budeme bojovat proti vám, ne za vás,“ vyšlo v novinách IWW Industrial Worker krátce před vstupem USA do války. Ten poskytl státní moci záminku k potlačení antimilitaristických odborů. V září 1917 byly provedeny razie v osmačtyřiceti místech spojených s IWW a policie pozatýkala 165 členů. V následném procesu dostali hlavní organizátoři odborů až dvacet let vězení – podle zákona o „špionáži“. IWW existují dodnes, ovšem jako pozůstatek.

Johanky z Arku v modrákách

Střih, šedesát let později. Polská Solidarita ukazuje, jak odbory dokážou otřást diktaturou.

Jejímu vzniku předcházelo založení Svobodných odborových svazů Horního Slezska a Svobodných odborových svazů Pobřeží v roce 1978. Jestliže podnětem a inspirací pro vznik těch prvních byla činnost disentu, SOS Pobřeží od začátku jako hlavní účel své činnosti zdůrazňovala obranu prav pracujících. V prvním čísle jejich bulletinu Dělník Pobřeží čteme: „I velké skupiny zaměstnanců jsou v případě střetu se státní správou slabé a osamocené… Neklademe si politické cíle, nechceme podsouvat našim členům… konkrétní světonázor, nesnažíme se o získání moci.“ Aktivita členů SOS Pobřeží byla potírána státem. Právě propuštění aktivistky SOS Anny Walentynowiczové z práce se ovšem stalo zlomovým okamžikem pro polské dělnické hnutí. Její kolegové z gdaňské loděnice odpověděli 14. srpna stávkou, která se brzy rozšířila a vedla ke zrodu a legalizaci Solidarity. Ve svém vrcholném období měla tato organizace téměř deset milionů členů, mezi něž patřila i zhruba třetina členů vládnoucí strany.

Ohlas hnutí ovšem nepramenil ani tak z charismatu či schopností zakladatelů Solidarity. Trvale se zhoršující ekonomická situace postihovala většinu společnosti, v níž byla živá paměť dělnických protestů let 1970 a 1976. Vznik Solidarity představoval katalyzátor celospolečenského hněvu. Gdaňské stávce předcházelo několik stávek ve Świdniku a Lublinu a o konečný obraz protestu v loděnici se zasloužilo pár aktivistek z jiných závodů, které (po počátečném podepsání dohody s vedením) přesvědčily tamější dělníky, aby pokračovali ve stávce, a přičinily se o založení Mezizávodního stávkového výboru. Do vyhlášení výjimečného stavu 13. prosince 1981 se pod hlavičkou Solidarity uskutečnily stovky větších a menších protestů. Jak píše polský disident Karol Modzelewski (jeho text k výročí výjimečného stavu nedávno přinesl samizdat Svědectví zleva): „V každé stávkující továrně se spontánně utvořila svobodná republika… Motorem… byli lidé, které s oblibou nazývám Johankami z Arku v sukních a v kalhotách… Nebyli ochotni se podřídit žádné moci – ani státní, ani stranické (i když mnoho z nich mělo stranickou legitimaci), ani vlastnímu celostátnímu vedení… Bylo to hnutí egalitářské, kolektivistické a spjaté s živelně uplatňovanou přímou demokracií.“

Úroveň společenské angažovanosti v letech 1980–81 se už ale v Polsku nikdy nezopakovala. Mýtus první Solidarity sice formoval pozdější opozici a přispěl jak k podpoře vlny stávek v roce 1988, tak k úspěchu odborářských předáků a jejich spojenců ve volbách roku 1989, jenže léty v podzemí se hnutí proměnilo. Rezignovalo na většinu původních radikálních požadavků, což se podepsalo i na podobě polské ekonomické transformace, jíž mnozí odboroví pokračovatelé Solidarity ať už pasivně (podporou pro politiky zavádějící liberální reformy) nebo aktivně (účastí v pravicové volební koalici) napomohli. Z onoho paradoxního propojení s pravicí se Solidarita coby jedna z největších odborových centrál nedokázala vymanit dodnes.

Trojí poučení

IWW a polská Solidarita se lišily takřka ve všem. Společná jim ale byla intence přenést hodnoty, o nichž politici mluvili – ať už to byla demokracie nebo socialismus –, na pracoviště, tedy tam, kde platí striktní vztahy vlastníků a zaměstnanců či nadřízených a podřízených. Přenos demokracie, veřejné kontroly a praktického podílu na moci pro všechny může být mobilizující myšlenkou i dnes.

Ani jedno hnutí se také nechytilo do otázky, zda hájí pouze své zájmy, anebo zájmy celku. Obě odborové organizace vznikly skrze obranu konkrétních zájmů svých členů a hájily je nekompromisně. Zároveň artikulovaly i něco navíc – zájem, který se v průběhu svého probojovávání stal zájmem celé společnosti nebo její převládající části.

Hájení vlastních zájmů je u nás totiž pro velkou část společnosti něco sprostého. Umějí to jen někteří (například velké firmy), zatímco většinu společnosti lze snadno uvést do rozpaků nebo rozdělit poukazem k tomu, že ten či onen veřejný protest hájí jen něčí úzký zájem.

Obě hnutí také dokázala nastolit sebe sama jako otázku, která nově rozdělí společnost, přičemž stará rozdělení podstatně pozbyla na významu. V Solidaritě se potkali antikomunisté s dosavadními členy vládnoucí strany, IWW propojovala domácí americké dělníky s migranty a zaměstnance různých profesí. Možná i v tom by se mohly české odbory, až příliš napojené na sociální demokracii a navíc velmi nepřátelské vůči migrantům a rozčleněné především do profesních svazů, z minulosti poučit.

Autoři jsou spolupracovníci redakce.