Široce sledovaný pokus několika lidí obsadit 12. září 2009 prázdný dům v Apolinářské ulici v Praze 2 má dohru. Proti rozsudkům zrychleného soudního řízení, které proběhlo na základě policejních instrukcí hned 14. a 15. září, se squateři odvolali. Dosáhli tím řádného soudu, kde se nyní střetávají naprosto rozdílné světonázory.
Před budovou soudu pro Prahu 2 je rozmístěno několik malých maket domečků z kartonu, v nichž bystré oko rozezná i bývalý pražský squat Milada a nedávno na den obsazený dům v Apolinářské ulici. Vedle nich je transparent: Nikdy nebudeme otroky vašeho systému. K tomu znějí rytmické údery paličkami do bubnu. Proces se squatery může začít.
Uvnitř je nálada mnohem studenější. Proti rozsudkům zrychleného soudního řízení se odsouzení odvolali. Neučinili tak kvůli trestům veřejně prospěšných prací nebo v některých případech vcelku krátkých podmínečných trestů (které ale, proměněné ve škraloupy v trestním rejstříku, mohou se životy mladých lidí pěkně zamávat). Soudní síň se stala v jistém smyslu bojištěm idejí, prostorem pro obhajobu squaterských myšlenek – jakkoli se jednalo o bojiště vnucené tlakem společnosti a bojiště, které lidem nutí cizí zbraně. Spreje, kartony a bubínky nahradilo ohýbání paragrafů a cvičení v rétorice.
Uvidíme za pár let
„Jsem nevinná. Mé konání nebylo pro společnost nebezpečné, naopak bylo ve veřejném zájmu,“ říká tmavovlasá studentka politologie. Soudce se chvíli snaží rozporovat její tvrzení otázkami, co rozumí termínem společnost a zda do ní zahrnuje i majitele objektu. Squateři a jejich obhájci, Pavel Uhl a Pavel Čižinský, mohou ovšem poukázat na to, že až obsazovací akce vedla k tomu, že se majitel začal o dům ne sice starat, ale aspoň strhl omítku (ta byla vlivem jeho předchozí ignorance v katastrofálním stavu a mohla každou chvíli začít padat na chodce). Proto může squaterka dodat: „Žádná škoda nevznikla, spíš naopak.“
Soudce používá místy ironický tón. Kupříkladu když začne jednoho z obviněných zkoušet z definice squatingu. „Jde o to oživit prázdný dům tím, že se z něj udělá zázemí pro lidi, kteří nemají kde bydlet, a pro kulturní aktivity,“ odpovídá mu vysoký ramenatý blonďák. „Žijeme v době, kdy každý spěchá. Na některé problémy je potřeba reagovat dupnutím, jinak si jich nikdo nevšimne,“ podotýká drobnější středoškolačka. Soudce na to reaguje dotazem, zda dívka skutečně nadřazuje své sociální cítění své osobě a svému pohodlí. Po kladné odpovědi ještě poznamená, že se uvidí, zda bude mít obviněná stejné názory i za pár let…
Po výslechu obviněných měl zaznít pohled poškozených. Pracovnice firmy, která dům v Apolinářské spravuje, ale situaci natolik podcenila, že si ani neobstarala potřebné plné moci. Z poškozené se stala pouhou svědkyní – svědkyní, která nicméně vypovídala o věcech, jež squatery eminentně zajímají. Krajně podezřelá firma, jež dům v Apolinářské vlastní a spravuje, chce budovu pravděpodobně nechat spadnout. S lukrativní parcelou pár desítek metrů od Karlova náměstí se kšeftuje snáz než s památkově chráněným objektem.
Jak vyslýchat policajta
Není potom divu, že pochopení pro squaterskou akci vyjádřila zástupkyně Národního památkového ústavu Jana Růžičková. I podle ní chtěl majitel budovu bývalého sanatoria nechat zbořit a záměrně ji poškozoval. Akce squaterů, která se dostala do rozporu se zákony, tak možná přispěje k objasnění skutečně protispolečenského jednání. Alespoň budou-li mít další představitelé státu jiný přístup než soudce z Prahy 2.
Představitelka „poškozených“ mohla klidně vystupovat v propagačním videu squaterů jako příklad majitele, který se o svůj majetek z postranních důvodů nestará. Podobně využitelní by byli dva vyslýchaní vysocí důstojníci policie. Jelikož obžalovaní mají rovněž právo klást otázky, změnily se tu tak trochu role – viděli jsme tu policejní představitele vyslýchané squaterkami a squatery kvůli nepřiměřené brutalitě. Policisté se co chvíli ohlíželi na obžalované, kteří jim kladli sebevědomým hlasem otázky. „Na tohle pan plukovník není zvyklý,“ šeptá v jedné takové situaci jeden z diváků sedící v síni vedle nás, zkušený právník. Policejní velitelé si ovšem stáli na svém, z jejich výpovědi jsme se mimo jiné dozvěděli, že policie nepovažovala demonstraci na podporu squaterů, proti níž zasáhla, za „shromáždění občanů“, a proto prý neporušila shromažďovací zákon. O tom, s jakým společenským fenoménem se policie setkává (a jaký zákon na něj má potažmo aplikovat), zdá se, nerozhodují vlastnosti tohoto fenoménu, ale počet hvězdiček na uniformě příslušného policisty.
Co se v letošní sezoně nepovedlo
Po vyslechnutí policistů bylo pokračování odročeno na 7. ledna. Soud přesunutý na začátek dalšího roku znamenal symbolický konec jedné squaterské „sezony“. Představoval dozvuk vlny aktivismu, kterou započalo násilné vyklizení vily Milada v posledním dnu měsíce června. Squaterům a jejich příznivcům se podařilo během té doby upozornit nejen na sebe, ale především na problém prázdných a chátrajících domů, o nichž se teď jedná před soudem a píše i v Lidových novinách. Co se jim naopak nepovedlo?
Za oběť mediálním zkratkám padl zejména sociální význam squatingu – to, že je reakcí nejen na bytovou nouzi a nedostatek prostoru pro alternativní kulturu, ale také na primát soukromého vlastnictví nad kteroukoli jinou hodnotou. Svůj prostor squateři legitimizují především poukazem na hodnotu, kterou společnosti přinášejí pěstováním kulturní odlišnosti. Spíše tak zaniká, že squaterská alternativa není jen tolerovaná jinakost, ale výzva a zpochybnění hodnot společnosti.
To se projevilo i v praxi. Squateři s rozpaky přijímali ministrem Kocábem zprostředkovaný prostor v Truhlářské ulici a záhy si uvědomili, že jej získali od jednoho z těch, proti nimž squatingem bojují. Mezi předsevzetí, které si v té době dávali, bylo, že vytvoří nejen jakousi „výkladní skříň“ squaterské kultury, místo otevřené a schopné inspirovat, ale že budou také „vší v kožiše“, prostorem pro aktivitu, která pořádně znepříjemní život developerům a radničnímu panstvu a podá aktivistickou ruku sousedům. To se nepodařilo, černorudí barbaři centrem neotřásli. Výjimkou zůstala situace, kdy v bezprostředním sousedství jejich nového působiště, v ulici Soukenické, došlo k tragické smrti čtyř dělníků v sutinách domu, o nějž se předtím majitel dlouhodobě nestaral a jednu dobu jej rovněž nechal prázdný chátrat. Pietní akce, již squateři uspořádali na počátku listopadu, se zúčastnila řada jejich sousedů, kteří ocenili i připevnění do it yourself pamětní desky na ruiny domu. „Když jste se sem stěhovali, podepsala jsem tak jako ostatní proti vám petici, bála jsem se, co bude,“ řekla pak squaterům nad čajem jedna jejich sousedka, která se nejen účastnila demonstrace, ale přijala poté i pozvání do jejich infocentra. „Pak jsem se ale byla podívat na vaši výstavu a viděla jsem, že na vás není nic hrozného.“ Úspěch, který třeba mohl být větší, kdyby squateři a jejich podporovatelé dokázali soustavněji šlapat na paty různým spekulantům a radním.
Přizpůsobit, nebo přiškrtit?
Situace squaterů půl roku po vyklizení Milady je příznačná i pro jiné okrajové kulturní a politické proudy. Buď se přizpůsobí, nebo narazí na tvrdou zeď nepochopení a povýšenosti, jejichž kombinace vede k represi, jak to plasticky ukázal soudce pro Prahu 2. I squateři dostali nabídku zařadit se, dokonce spojenou s dočasnou adresou v Praze 1. Zkusili ji přijmout a uchovat si zároveň svou odlišnou, podvratnou identitu.
Výsledky jsou prozatím rozpačité. Na jedné straně kulturní centrum poblíž náměstí Republiky, na straně druhé neúspěch v úsilí získat širší podporu a vytvořit nový squat. Vlastně můžeme v jiném kontextu zopakovat slova pana soudce – uvidíme za pár let, zda se tlaku společnosti podařilo přitlačit squatery ke zdi, anebo zda se jim podaří něčím překvapit.
Ondřej Slačálek je politolog.
Marta Harasimowicz je spolupracovnice redakce.