V kvadratuře kruhu

Osudy Lva Davidoviče Trockého byly typické pro celou generaci ruských intelektuálů, kteří propadli levicovým vizím a zasvětili svůj život změně poměrů: pocházel z rodiny židovských statkářů (pseudonym přebral od bachaře v oděské věznici), po studiích přijal jako víru marxismus a upnul se k němu celou bytostí („studoval jsem Marxe a ze stránek odháněl šváby“); tajné organizace a ilegální práce, konflikty se zákonem, vyhnanství, exil, revoluce 1905 (ve funkci předsedy petrohradského sovětu), opět vyhnanství a dobrodružný útěk, kolísání mezi menševiky a bolševiky, návrat po revoluci 1917 a vrcholné angažmá (obrana, zahraničí, doprava), vítězný triumf „miláčka revoluce“. Přes tyto zásluhy a popularitu nakonec Trockij, aspirující na roli nástupce Lenina, souboj se Stalinem prohrál; vedl potom stranickou opozici, příznivou chvíli však už prováhal a dostal se do defenzivy. V roce 1926 byl vyloučen z politbyra, 1928 poslán do vyhnanství v AlmaAtě, 1929 deportován do Turecka a v roce 1940 byl v Mexiku na Stalinův příkaz zavražděn. Být označen za „trockistu“ se v SSSR a později i v jeho satelitech rovnalo poukazu do koncentračního tábora či výtahu na popraviště.

Politika a morálka

Úvodní část pamětí Můj život (Moja žizň, 1930), popisující Trockého dětství a mládí, je literárně nejvydařenější. Autor tu navazuje na vlnu specificky ruské nostalgické rozjitřenosti pro dětství, z níž stvořil počet děl každý významnější ruský spisovatel od Tolstého přes Gorkého k Buninovi. U Trockého se tu setkává jistá lyričnost, bezprostřední zemitost i zaujetí lidskými postavami a jejich příběhy; později se s ním přesuneme do atmosféry Dostojevského Běsů, kde navíc defilují lidoví sektáři a gnostikové, potkávaní v žalářích a sibiřských vesničkách – o podobných píše ve svých pamětech i Nikolaj Berďajev. Trockij pro jejich svéráz projevuje živý zájem a cit, ale spolu s carismem a pravoslavím pro něj představují staré reakční Rusko, odsouzené k zániku („Byli jsme si jisti, že s tímhle bláznivým domem se vypořádáme“).

Trockij v exilu manévroval mezi znesvářenými bolševiky a menševiky, ani na jednu stranu se však nepřipojil; Václav Veber v obsáhlém doslovu ukazuje, jak dokonale v pamětech zfalšoval svůj vztah k Leninovi – stali se z nich oponenti a posléze zběsile polemizující zuřiví odpůrci, kteří se usmířili až po říjnové revoluci. Trockého k tomu vedly taktické ohledy, neboť obhajoval legitimitu trockismu – autentického leninismu před stalinisty, kteří využívali šťavnatých výroků Lenina na jeho adresu. Kniha byla určena jeho přívržencům na Západě i v ostatních zemích (v SSSR se dostala do rukou pouze Stalinovi a pracovníkům NKVD); měla tedy politický charakter a účel a autor zde neměl žádné skrupule: „Pracovat v politice s abstraktními morálními kritérii je věc předem prohraná. Politická morálka vyplývá z politiky samotné, je její funkcí.“

V politice také neexistuje vděčnost. Když měla v roce 1918 revoluce na kahánku, Trockému jako ministru obrany se podařilo postavit Rudou armádu na nohy. Odmítl „zbabělý dějinný fatalismus“ a pomocí železné vůle, bezohlednosti a promyšlené taktiky dokázal, že se karta obrátila. Byla za tím nejen krutost a revoluční teror (vymyslel například systém rukojmí z rodin carských důstojníků, s „humanismem“ neměl slitování), ale také schopnost lidi vedle přinucení též přesvědčit.

„Permanentní“ ohrožení revoluce?

Zůstává jistou historickou záhadou, proč vlastně v souboji se Stalinem (jehož režim posléze označoval za „byrokratický absolutismus“ a srovnával s fašismem) tak snadno podlehl. Sám spatřoval příčinu neúspěchu v tom, že Stalina si vybrala stranická byrokracie jako ideálního reprezentanta svých zájmů, ale to bude jen část pravdy. Ve skutečnosti jeho „permanentní revoluce“ byla utopická a neuskutečnitelná, ohrožovala nejen novou elitu, ale i další skupiny obyvatel a v posledním důsledku i samu existenci sovětského státu. Kdyby se trockisté dostali k moci, možná by politická situace byla ještě neúnosnější než za Stalina. V knize Zrazená revoluce (Predannaja revoljucija, 1937) Trockij pláče nad tím, že se ještě nepodařilo rozbít buržoazní rodinu, je mu líto, že se zmírnila represe církve a religiozity, volá po agresivnější zahraniční politice atd. – jeho program totální likvidace kulaků „jako třídy“ (rozuměj: genocidy) už mezitím Stalin převzal a konsekventně realizoval. V třicátých letech se Trockij domníval, že nevyhnutelná válka uspíší světovou revoluci – odtud jeho negativní vztah k politice lidových front a antifašistické taktice; fašisté přece měli dát do rukou dělníků zbraně a umožnit jim tak převzetí moci! Vzhledem k těmto myšlenkovým kotrmelcům je dnes Trockij bez důkladné historizující instruktáže téměř nesrozumitelný. Kromě zmíněného Veberova doslovu je skvělým orientačním textem pozoruhodný esej Jaroslava Šabaty ve vydání Zrazené revoluce z roku 1995.

České stopy

Zastavme se ještě u „české stopy“ v Trockého pamětech i jinde. Významnou roli v jeho životě sehrál zahradník Švihovský, uvědomělý dělník, jenž mu půjčoval zakázanou literaturu. V exilu navázal na opovržení, které ke „kontrarevolučním“ Čechům cítil Karel Marx, když píše o „ubohé národní omezenosti takových lidí, jako byli Němec, Soukup nebo Šmeral“ (tj. sociálnědemokratičtí austromarxisté). Za první republiky vyšly česky skoro dvě desítky jeho knih, silně ovlivnil Záviše Kalandru (viz Brabcův výbor Intelektuál a revoluce, ČS 1994) i Karla Teigeho (oba na to doplatili). Vrací se koncem šedesátých let paralelně se západní Evropou jako člen řady autentický leninismus – trockismus – anarchismus – maoismus. Hlásí se k němu Petr Uhl (a odsedí si za to řadu let) a rozehnané Hnutí revoluční mládeže, Zrazená revoluce po srpnu 1968 zůstane v korekturách. Uhl vydává roku 1982 v Kolíně nad Rýnem trockistický Program společenské samosprávy, nepřebernou pokladnici silných absurdit (například idea trestat a pronásledovat kohokoliv, kdo by nadmíru pracoval – od této utopie naruby jsme dnes daleko). Z radikální levicové mládeže se k Trockému ještě hlásí leckdo.

V jeho osobě se spojovaly mimořádné schopnosti s naivitou a mylnými kalkuly. Je zjevné, že příliš nerozuměl procesům, které pomáhal rozpoutat. Permanentní revoluce byl pokus o kvadraturu kruhu. Sice na něj (nepřiznaně) v něčem navazovali reformátoři jako Chruščov a Gorbačov, ale politicky představoval jeho směr slepé rameno a suchou větev. Váhu jeho historického významu a odkazu sugeruje nakladatelství Academia už názvem edice, do níž jeho dílo zařadilo – Stíny.

Autor je literární kritik.