Předloni vydal britský publicista Mark Fisher útlou knížku Kapitalistický realismus: Proč je dnes snazší představit si konec světa než konec kapitalismu (viz A2 č. 7/2010 a č. 18/2010). Vloni vyšla i česky. Následovala dosti vydatná kritická recepce, která se točila kolem stěžejní pasáže úvodní kapitoly, v níž Fisher rozšiřuje pojem kapitalistického realismu z „pouhého“ označení typu kulturní produkce na celospolečenskou charakteristiku neoliberálního kapitalismu tak vůbec. Proto se „levicoví“ recenzenti smutně ptali, zda skutečně máme rezignovaně a realisticky přijmout podmínky, z nichž není úniku, zatímco ti „nelevicoví“ si kladli otázku, zda Fisher nenabízí líbivý, ale příliš plytký výklad složitých problémů. Spíš než vstupovat do tohoto sporu mi přijde užitečné upozornit punkery i akademiky na Fisherův blog http://k-punk.abstractdynamics.org, kde nabízí mnohem dynamičtější vhled do dění, které pálí soudobé britské intelektuály. Pro ty naše může být užitečná třeba četba debaty o tom, jak vykládat poslední mistrovství světa ve fotbale. Třeba si při ní uvědomí, že narcistní strach, aby v životě nenapsali či nevyslovili i profánnější jméno než Richard Weiner či Einstürzende Neubauten, je poruchou, kterou by bylo užitečné léčit.
Jelikož mne revoluční touhy měnit svět k lepšímu opustily už s dovršením Kristových let a zbyla jen nutkání revoltující, netrápí mne hledání alternativ k pasti kapitalistického realismu zas tolik; mohlo by tu být mnohem hůř a hůř tu už i bývalo. Na knize Marka Fishera i na jeho dalším publicistickém snažení mi tedy přijde mnohem zajímavější analýza soudobé byrokratizace. I zde je jeho teze dosti jednoduchá, jak se ostatně na punkera sluší: neoliberalismus sliboval eliminaci byrokracie, ale namísto toho spřádá sítě tržního stalinismu, v němž je jakýkoli tvůrčí potenciál převeden do řeči bodů, čísel a ukazatelů zisku. Kdyby Fisher česky uměl, jistě by ho zaujal i náš pan prezident a jeho opakovaný a snad i autentický údiv, že může v tomto světě být něco tak obskurního jako nezisková společnost, když je přece přirozené, že jakákoli činnost má být zisková. Fisherova nová byrokracie je ovšem odlišná od té minulé: dřív byl člověk k byrokratizaci svého činění nucen a dělal to jenom s odporem, dnes už si ale tuto potřebu internalizoval a byrokratizuje dobrovolně, ba dokonce s vírou, že tím cosi užitečného získá. A výskyt hlav chytrých, ale ochotných navléknout si oprátku s pocitem, jaký mám fištrón, mne udivuje. Příkladů by se našla přehršle, viz třeba iniciativní pokus o RUV, o němž se nedávno v A2 psalo (viz č. 9/2011); proto jen letmo ze dvou soudků.
Na akademické půdě se už zas hemží politici. Je tam potenciál voličský, kádrový, ale hlavně podnikaví loutkoherci v pozadí zavětřili, že jde o vydatné pole k privatizaci, jen když se na to půjde chytře a tvrdě. A tak se u nás na fakultě vyskytl v rychlém sledu Nečas i Špidla. Jak známo, na akademické půdě je politická agitace zakázaná. A tak tedy první přijel jako premiér, druhý přiběhl jako expert na sociální problémy; jako by z nějakých stran ani nebyli. Co ale nechápu, je reakce našeho vedení. Místo aby jim svými těly bránili ve vstupu, nařídí uklízečce – Bábo, i v tom podloubí před budovou to koštětem zametete. A protože se nekřičí „Vari od našeho prahu“, cituje literaturu sám premiér: že se nám to může nelíbit, že můžeme nesouhlasit, ale… Namísto balady erbenovské nařídí mocipán grotesku cimrmanovskou. A my se usmíváme a lísáme, že jsme si názory vyjasnili, a že třeba se milostiví nahoře ustrnou a peníze na vědu pošlou.
A příklad druhý. Letos v únoru opět zasedla grantová komise Ministerstva kultury ČR pro podporu vydávání neperiodických publikací a přidělila zhruba čtyři miliony korun na tento rok na podporu vydávání české, dětské a překladové literatury a děl s náročnou ediční přípravou. Nemá cenu rozebírat trudný úkol rozhodnout, zda Maeterlinck podpořen bude a Jarry nebude. Nemá cenu se rozčilovat nad tím, že už i ve fotbale přihrávku řečenou malá domů zkomplikovali, zatímco tady se dál vesele přihrává i nohou: jedním z nejúspěšnějších žadatelů bylo nakladatelství Pulchra, kterému komise z šesti žádostí čtyři přiklepla a pátou posunula s nadějí do podzimního kola. Jde o nakladatelství, které právě vydalo další knihu z velkovýrobny ministerského úředníka Radima Kopáče, tentokrát ve spolupráci s Alenou Blažejovskou, jež je shodou náhod také členkou dotyčné komise. A nemá cenu se rozčilovat, že velmi úspěšní byli právě ti vydavatelé, kteří měli v komisi své lidi. Nad čím se ale cenu rozčilovat má, je zveřejněný zápis výsledků, kde se říká, že v rámci kategorie Program podpory významných a mimořádných kulturních akcí bylo přiděleno 600 000 Kč nakladatelství Olympia na vydání knihy Cesty za krásou a poznáním: Turistický lexikon ČR. V zápise je to odlišeno kurzivou, která vysvětluje: „mimořádná kulturní aktivita, která nebyla projednána literární komisí“. Inu, projednána nebyla, ale svezla se s přidělováním, a jedna kniha tak dostala více než třetinu peněz z devatenácti podpořených knih. Skandální je to kvůli tomu, že jde o běžného komerčního průvodce, který nesplňuje žádný z rysů, jež jsou deklarovaně podporovány. A to ani kdyby chtěli úředníci mluvit o náročné ediční přípravě, protože de facto jde o druhé, doplněné vydání knihy Turistický lexikon A–Z: Čechy, Morava a Slezsko, vydané již v roce 2001.
Člověk by čekal, že členové komise čtou zápis o tom, na čem se usnesli, a že když tam uvidí takové kukaččí vejce, budou následovat otevřené rezignační dopisy a protesty, že k těmto hrátkám svá jména nepropůjčí. Namísto toho ale slyšíme ticho po pěšině, protože pocit, že jsem byl k mocenskému rozdělovacímu úkolu povolán, je zřejmě hřejivější.
A tak nakonec Marku Fisherovi, naštvanému stavem britské společnosti, stejně jen závidíme, protože má-li člověk čas a možnosti vyslovovat se k interpretaci fotbalového mistrovství, s níž přišel Terry Eagleton, nežije zase v tak špatném světě.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.