Koncepce by měl dělat management

Sedíme ve vaší nové kanceláři v bývalém Federálním shromáždění. Na začátku března přitom pražský primátor Bohuslav Svoboda prohlásil, že by bylo vhodné budovu zbourat. Kam se tedy budete stěhovat?

Pan primátor neřekl, že se tato budova nejspíš zbourá. Já jsem s ním potom hovořil. On prohlásil, že se uvažuje nad celou touto lokalitou a že je na stole i myšlenka, kterou mu přinesli někteří architekti, že by bylo možné uvažovat o tom, že by tu tento Pragerem dostavěný nosník nebyl. To řekl při diskusi a rozhodně nemá v blízké době ambice prosazovat jeho zbourání. Nehledě na to, že tato budova není městská, ale státní. Ten dům je navíc kulturní památkou.

Jaký má vlastně pro Národní muzeum nové sídlo význam?

Uvítali jsme možnost, že se můžeme u Václavského náměstí rozšířit, že můžeme zvětšit své výstavní kapacity o tento objekt. Stal se vlastně předpokladem pro generální rekonstrukci hlavní budovy. Za prvé tím, že do něj můžeme vystěhovat odborné pracovníky, kteří dosud sídlili v historické stavbě muzea, a za druhé plánujeme propojení obou domů, přičemž ten nový je vlastně nezbytný pro dokončení rekonstrukce starého. V nové stavbě totiž můžeme mít návštěvnické zázemí, které není možné do památkově chráněné staré budovy umístit. Je tu například i velká kuchyně a podobně. Do budoucna by obě měly být propojeny i technicky.

Na rekonstrukci vláda v roce 2006 schválila 4,5 miliardy korun, vloni jste ale hovořil o tom, že rekonstrukce bude stát asi 3,8 miliardy. Jaké jsou tedy vlastně náklady celé akce a jak je její příprava daleko?

Těch 4,5 miliardy je na rekonstrukci Národního muzea a související záležitosti. Aby mohla být budova zrekonstruovaná za zhruba 3,8 miliardy, je napřed potřeba splnit celou řadu podmínek. Proto bylo asi 700 milionů určeno na dostavbu našich depozitářů v Terezíně a Horních Počernicích. Pak jsou tam nutné prostředky na stěhování, balení, uložení sbírkových předmětů a také peníze na částečnou rekonstrukci nové budovy. Ta není nějak zásadně přestavována, ale především z požárně bezpečnostních důvodů tu musely být udělány jisté úpravy. Určitá částka pak také připadne na výstavní účely.

Podaří se harmonogram rekonstrukce dodržet? Loni jste uváděl, že bude trvat 31 měsíců, a to od prosince 2011 do června 2015.

Momentálně je dům z větší části vystěhován, stavba je naprojektovaná. Sedmého července historickou budovu uzavřeme pro veřejnost. Musíme totiž deinstalovat expozice. Samotné sbírky již v depozitářích jsou. V současné době precizujeme s ministerstvem kultury vypsání výběrového řízení na zhotovitele stavby. Kdy pak bude výběrové řízení skončeno, je těžké říci, protože nelze vyloučit, že se někteří ze zájemců budou proti jeho výsledku odvolávat. V současné době si myslím, že se ta stavba zřejmě spustí o několik měsíců později, než jsem uváděl v minulém roce.

Kam se po dobu rekonstrukce přesunou expozice a jak budou vypadat?

V novém objektu zatím máme dočasné expozice, ale v příštím roce bychom tu rádi vybudovali i dvě stálé. Jedna z nich má pracovní název Archa Noemova. Chceme v ní vystavit část přírodovědeckých expozic, které jsou dosud ve starém sídle, ale přitom zamýšlíme pojmout celou věc trochu jinak. Jde jednak o symboliku, že tu budou zvířata čekat, až opadne rekonstrukce a budou se moci vrátit zpátky. Ale výstava má být umístěna i v největší výstavní místnosti, což je bývalá Sněmovna národů, a pojata bude také trochu jako science park. Některé preparáty by tam měly být před návštěvníky i restaurovány, aby se tak mohli trochu více zapojit do děje. A tou druhou stálou expozicí by měly být Poklady Národního muzea. Do ní chceme přenést ty nejcennější věci z kabinetu drahých kamenů a kovů, které by měly doplnit další nominálně nejvzácnější předměty Národního muzea. Tato dvě témata jsme vygenerovali jako návštěvnicky nejzajímavější. Zároveň budeme pokračovat v dočasných výstavách. Má končit výstava Poklady Moravy, kterou chceme nahradit expozicí Vynálezy a vynálezci. Chceme se přitom zaměřit především na životní osudy vynikajících osobností a výstava by měla být hodně interaktivní, aby si návštěvníci mohli vyzkoušet, jak vynálezy fungují a k čemu se dají použít.

Kdy by měly být tyto expozice v nové budově otevřeny a jak dlouho by tam měly být?

Budou tam asi pět let, po dobu rekonstrukce. Otevřeny by měly být někdy v příštím roce, nemohu vám ale říci přesně kdy, protože to závisí na řadě okolností, o nichž jsem již hovořil.

Jaký je výstavní plán Národního muzea pro nejbližší roky a jak vlastně vzniká?

Nejprve tu máme podněty zdola, od jednotlivých oddělení. Tyto podněty pak projednává výstavní rada. Většina jednotlivých objektů Národního muzea je již tematicky profilovaná. České muzeum hudby, Památník na Vítkově, Náprstkovo muzeum mají již své sbírky a vybírá se z toho, co tam mají. Z toho a z diskusí nad náměty pak vzniká výstavní plán, který bere ohled i na propojenost jednotlivých výstav. Například když se tvořil výstavní plán a věděli jsme, že v Českém muzeu hudby bude Beatlemánie!, tak se nám zdálo vhodné to spojit s výstavou Zlatá šedesátá o každodennosti šedesátých let na Vítkově. Nastavili jsme tam pak zlevněné vstupné na obě dvě výstavy. Zároveň se dá propojit propagace. V tomto a příštím roce pak budeme mít v nové budově výstavu Vynálezci a vynálezy a v Českém muzeu hudby bude Antonín Dvořák. Půjde tedy do určité míry o jednotné téma osobností – velkých Čechů. Celý proces se trochu podobá tomu, když se tvoří divadelní program. Jsou tam nějací dramaturgové, divadlo má určité technické dispozice a nějak se dlouhodobě profiluje.

Kdo je tedy v Národním muzeu tím dramaturgem?

Nemáme žádného dramaturga. Je to kolektivní dílo. Máme velmi široký záběr a musíme také dbát o to, aby se jednotlivá témata prostřídala. Ne všechny obory, jako například divadlo či numismatika, mají své expozice. Takže se musíme snažit, abychom sbírky představili v určité pestrosti.

Co tedy chystáte pro nejbližších pět let?

Máme rozpracované větší výstavy, menší se teprve tvoří. Co se týče nového sídla, tak po Vynálezcích chceme určitým způsobem navázat na dřívější expozici Republika. Na ní se nám podařilo vystavit například mnichovskou dohodu. Napadlo nás, že se nyní budeme věnovat tématu 19. století a přineseme výstavu Monarchie. Měla by tu být příští a přespříští rok. Chceme se na toto téma podívat trochu jinak než například okem Aloise Jiráska. Nebude nás zajímat, jak Němci utiskovali Čechy, ale chceme ukázat, že to bylo skutečně dynamické století. Nikoliv tedy nehybná doba, jak to máme zafixováno ze Švejka. Bylo to století velkých technologických objevů, rozvoje dopravy, proměn společenské struktury, která přišla se zrušením roboty a se stěhováním do měst. Chceme představit nejen život na zámku, kde se tančilo na valčík, ale i v ostatních sociálních skupinách. V roce 2014 bychom se zase rádi věnovali tématu husitství. Chceme se na něj podívat oddémonizovanýma očima, popsat, jaká ta situace tenkrát opravdu byla a jak bylo později husitství využíváno nebo zneužíváno. To jsou taková tři velká témata, která máme momentálně rozpracovaná.

A jednotlivá muzea, která spadají pod Národní muzeum, mají také podobné plány?

Snažíme se. Myšlenky se často ještě postupně vyvíjejí. Například muzeum hudby se má po Beatlemánii věnovat klasičtější hudbě, Antonínu Dvořákovi. Toho jsme vygenerovali jako osobnost, která bude mít nejen výročí, ale je také nejvíce uznávaná v zahraničí. Navíc má České muzeum hudby ve svých sbírkách uloženo 90 procent jeho autografů a dalších s ním spojených předmětů. Chceme tedy vystavit i unikáty, jako je třeba partitura Novosvětské, která se z mnoha důvodů často nevystavuje. V příštím roce bychom chtěli klasickou hudbu v muzeu vystřídat tématem filmové hudby a muzikálových písniček. Na tom se v současné době pracuje. Ještě uvidíme, jak ji přesně vyprofilujeme. Budeme se ale snažit změnit přístup k vystavování, abychom ukázali, že se dá vystavit i hudba jako taková. Tedy nejen hudební nástroj, jak bylo až dosud zvykem. Chceme hodně využívat filmových a zvukových záznamů, doplnit je i 3D předměty. A doplnit je i dotýkanými osobními věcmi interpretů a podobně.

Na Vítkově chceme tento rok otvírat výstavu s názvem Volby. Doufáme přitom, že se letos výjimečně žádné volby v republice konat nebudou. Nechceme přitom, aby to byla jen politická výstava. Pojímáme ji jako vysvětlující průřez, který má ukázat, jaké to je, když lidé volit nemohou, nebo naopak musí, ale není jim to nic platné. Chceme zachytit období od 19. století do devadesátých let 20. století. Chceme se hodně zaměřit na mladé a udělat z toho edukativní výstavu, trochu jako je občanská nauka. O tom, co bude příští rok, ještě debatujeme. Budeme se ale asi věnovat fenoménu skautingu. Bude totiž výročí českého Junáka.

Náprstkovo muzeum teď prochází určitou programovou reformou. Téma na příští rok ještě stále diskutujeme, ale zrovna jsme tam otevírali výstavu Egyptské mumie. Hledáme určitá atraktivnější témata, aby to nebyla spící Růženka.

Působí při Národním muzeu vědecké pracoviště, které by se zabývalo koncepcemi, způsobem, jak vystavovat, nebo tím, jak se vystavuje jinde?

Pod námi působí Centrum pro prezentaci kulturního dědictví, což jsou naši mladí vědečtí kolegové, kteří se věnují teorii prezentace a muzejní komunikace. Zapojujeme je i do tvorby výstav, ale nezabývají se jen koncepcemi. To by měl dělat především management. Zapojují se do toho svými pohledy. Teď třeba rozpracovávají téma Muzeum a handicapovaní. Je to velmi důležité pro tvorbu našich nových velkých expozic. Podílejí se také na přípravě Muzejní noci jako marketingového nástroje. Nejsou ani tak oddělením koncepčním, ale spíš propojují pohled muzejních odborníků s marketingem a managementem.

To, co bude Národní muzeum vystavovat, závisí hodně na sbírkotvorné činnosti. Existuje v této oblasti nějaká koncepce? A s jakými prostředky pracujete?

To je věc, která nás trápí a snažíme se ji také nějakým způsobem reformovat. Naše muzeum je multioborové. Máme tu všechny obory přírodních věd a zároveň i muzea, o nichž už byla řeč. U každého jsou trochu jiné metody akvizic. Snažíme se tomu dát trochu centrální politiku, která tady dlouho nebyla. Akviziční i vědecká činnost dlouho závisela spíš na velikosti těch kterých osobností, jež v daném oboru v Národním muzeu působily. Hledáme nyní nějakou rovnováhu mezi lidskými kapacitami ve vědecké a akviziční činnosti a určitou centrální politikou. U přírodních věd na to moc nenarážíme, mají to nastavené a nejsou tam nutné moc velké akvizice. Oni si spoustu těch věcí nasbírají, získají sami. U humanitních oborů je to složitější. Nejtěžší je to vůbec u Historického muzea a u sbírek ze současnosti. Tomu se snažíme více metodicky věnovat. Okolo Památníku na Vítkově jsme vytvořili větší oddělení novodobých českých dějin, které se snaží ustavit metodiku sběru věcí, jež se týkají současnosti. Snažíme se určit konkrétní témata. Ta souvisí i s výstavní činností. Během výstav vytváříme i projekty na sběr dokumentů. Začali jsme s výstavou Pak přijely tanky…, věnovanou roku 1968. Udělali jsme výzvu – posílejte nám záběry, dokumenty vztahující se k roku 1968, a podařilo se nám vytvořit unikátní kolekci. Z půd a šuplíků se nám povedlo získat několik tisíc fotografií a negativů s neznámými záběry třeba z menších měst, deníky a podobně. Ty by možná jinak zmizely. Podobnou výzvu jsme udělali také u výstavy Beatlemánie! a podařilo se nám získat zase řadu věcí, které se týkají hudby a šedesátých let. Podobně jsme nasbírali mnoho věcí i u výstavy Republika.

Sbírky ale asi nemohou vznikat jen prostřednictvím výzev…

Jistěže to musí být spojeno s cílenou akviziční činností. Ve starších oborech to není takový problém. Tam byly již v minulosti vytvořeny určité sbírkotvorné řady, které se jen doplňují. Je třeba sbírka portrétů nebo numismatická sbírka a vy doplňujete to, co nám tady nechali naši předci. Samozřejmě závisí na finančních možnostech, zda budete mít šanci sehnat určité věci. Možnosti jsou tu omezené. Asi nejmenším zdrojem jsou dary. Dostáváme sice čas od času některé předměty, ale většinou nejsou nějaké mimořádné hodnoty. Potom existuje již několik desetiletí na ministerstvu kultury zvláštní program na výkup dražších konvolutů. Tam to má ovšem nevýhodu, že když už nějakou sumu, třeba i větší, v řádu milionů, získáme, tak je tam delší procedura, než se to schválí. Což nám třeba znemožňuje se flexibilně zúčastňovat aukcí. Třetím zdrojem jsou pak naše vlastní nákupy. Máme ovšem k dispozici jen drobné zdroje, které se pohybují v řádech desítek tisíc.

Blíží se z pohledu veřejnosti největší každoroční událost spojená s Národním muzeem – Muzejní noc. Co na letošek chystáte a co si od této akce slibujete?

Tuhle akci jsme sami nevymysleli, ale již asi před osmi nebo devíti lety jsme ji převzali ze zahraničí. Její rozsah byl zprvu poměrně malý. Jde v ní o to přilákat v neobvyklou hodinu návštěvníky a ukázat jim, že muzea nejsou tak zkostnatělá, jak si třeba mysleli. Doufáme přitom, že pak se budou do muzeí vracet.

A vracejí se opravdu? Jakou vlastně má Národní muzeum návštěvnost?

Návštěvnost balancuje. Trochu se snížila v souvislosti s finanční krizí, ale nyní opět stoupá. Na návštěvnost si nestěžujeme. Ohledně toho, zda se vracejí návštěvníci Muzejní noci, jsme zatím žádný marketingový průzkum nedělali. Je ale zřejmé, že funguje jako popularizátor naší práce. Přes Muzejní noc začala být pražská muzea mezi veřejností opět silněji vnímána a zájem je každý rok větší a větší. PR efekt tato akce tedy určitě plní. Ten dlouhodobý ekonomický efekt ale nemáme přesně spočítaný.

Pro letošní Muzejní noc nevymýšlíme nějaké speciální téma, ale chceme ukázat, že i muzea umějí zacházet s modernějšími komunikačními metodami. Budeme tedy omezovat nejrůznější papírové propagační materiály a namísto toho vytvářet aplikace pro chytré telefony a bluetoothová pojítka v jednotlivých muzeích. Chceme to také hodně rozjet na Facebooku. A tím si i něco nového vyzkoušet a dokázat, že umíme využívat i moderní způsoby komunikace a prezentace. V Národním muzeu pak budeme mít subtéma Všichni jsme hvězdy, čímž chceme upozornit, že tu je nejen hlavní budova na Václavském náměstí, a trochu upoutat pozornost i k dalším našim objektům.