Kříšení muzeí

Jeden z nejpodivnějších muzeálních zážitků mám z výstavy Resurrecting Pompeii (Vzkříšení Pompejí) v roce 2006. Město pohřbené v průběhu erupce Vesuvu v roce 79 a vyhrabávané archeology od svého náhodného znovuobjevení v 18. století, tedy to, co z něj zbylo, bylo přeneseno do Field Musea v Chicagu.

Tím, co mě na výstavě fascinovalo, nebyl jen fakt, že vidím pozůstatky města, zachované po staletí pod vrstvou popela a vyvřelé horniny, ale i to, že na ně pohlížím tak daleko od jejich původní lokace. Uchvátila mě ta představa přeletu zlomků Pompejí přes oceán až do Chicaga, kde byly, příznačně pro poněkud morbidní zálibu Američanů v ruinách, dramaticky nainstalované v osvětlených vitrínách: nádoby, drobné náramky, prsteny s vyrytými obrazy, k jejichž prohlédnutí je třeba zvětšovací sklo. Voskové odlitky lidí, včetně malých dětí, a psů, ztuhlých v různých postojích vyjadřujících zděšení, působily v tomto městě velmi zvláštně; zatímco „skutečné“ Pompeje se působením klimatických podmínek a návalu turistů pomalu rozpadají…

Propasti v muzeích

Přemýšlela jsem o tom, co všechno nám přesto zůstalo skryté, a jak nedokonalé by byly trosky dnešního světa. V každém případě měla ta zpráva o zmizelém světě množství děr… Robert Smithson ve známém textu Some Void Thoughts on Museums (Pár prázdných myšlenek o muzeích) z roku 1967 svým charakteristickým geologickým stylem vyjadřuje přesvědčení, že muzea pod svou barevnou fasádou skrývají propast. Návštěva muzea je pochodem od prázdnoty k prázdnotě. Připodobnění muzea k pohřebišti, skládce či smetišti je běžné. Rozdíl ostatně vytvářejí jen katalogizační čísla. Smithson ale svůj text psal předtím, než se náš vztah k muzeím poněkud proměnil: prošel vlnou institucionální kritiky, zpochybňující schopnost muzea adekvátně reprezentovat historii umění, i postmoderní fascinací ruinami (muzeí), až k současnému obnovenému zájmu o muzea. Ta definitivně přestávají být chrámy i hrobkami a stávají se více či méně spektakulárním sociálním prostorem.

Esej Michela Foucaulta Other Spaces (Jiné prostory), v níž označil muzea za druh heterotopie, vznikl ve stejném roce jako Smithsonův text. Heterotopie jsou prostory vymykající se běžné časoprostorové situovanosti. Do jediného fyzického místa mohou soustředit několik vzájemně nekompatibilních prostorů. Šťastné univerzalizující heterotopie, jako jsou zahrady, ale i hřbitovy a muzea, představují zásadní roztržku s časem. Modernistické muzeum bylo místo mimo čas, idealizovaná a nepřístupná instituce. Předchůdce myšlenky imaginárních muzeí André Malraux přišel již na konci čtyřicátých let minulého století s myšlenkou muzea ve formě fotografické kolekce uměleckých objektů a upozornil mimo jiné na to, že význam děl vytržených z původního kontextu a vystavených v muzeu se radikálně mění. Francouzský umělec stejně jako po něm postmodernisté věřil v univerzální moc citací, akumulací a repetic.

Pompeje z kybernetického koberce

Ovšem originalita, autentičnost a fyzická přítomnost se nám vrací zpět. V obavách ze ztráty posledních „autentických“ zbytků umísťujeme do muzea objekty ze stále nedávnějších minulostí (muzeum slouží často také jako potvrzení existence určitého fenoménu, skupiny, výseku historie atp.). Bojíme se také ztráty muzeí, tak jak je dnes známe. (Nebo takových, jaká si pamatujeme z dětství. Strach ze ztráty muzeálního aspektu muzeí, ze ztráty velryby z Národního muzea, se rovná strachu ze ztráty části našeho dětství. Není to vůbec divné, nýbrž naopak velmi příznačné ve věku rostoucí virtualizace muzeí.

S virtuálním prostorem se muzea vyrovnávají různě. Rozšiřují webové prezentace, umožňují virtuální návštěvy různého stupně virtuální realističnosti, vynalézají sofistikovaná zařízení (která však rychle zastarávají a je nutné je stejně rychle aktualizovat). Vraťme se k Pompejím. Nejenže je možné si dnes Pompeje prohlédnout díky aplikaci Google Street View, jež umožňuje pohlcující panoramatickou procházku (např. na www.pompeiisites.org). Nejenže lze najít nesčetné online dokumentace Pompejí, často velmi propracované. Virtuální Pompeje, které vznikly v roce 2008 pod vedením Institutu biologické kybernetiky Maxe Planka v německém Tübingenu, nabízejí procházku Pompejemi na dálku. Zdejší vědci vymysleli kyberkoberec (CyberCarpet), platformu umožňující pohyb ve všech směrech. Po nasazení zařízení využívajícího systému sledování pohybu a vybaveného softwarem virtuální reality je možné zažít pocit pohybu Pompejemi, byť ve střední Evropě. Těžko říci, kolik turistů taková nabídka uspokojí. O pár let dříve přišel vědecký tým společnosti MIRALab se zařízením Lifeplus (2002–04), které využívá technologie tzv. rozšířené reality (augmented reality / AG). Jedná se o aplikaci určenou tentokrát pro návštěvníky nalézající se v Pompejích. Jejich úhel pohledu je díky přístroji nasazovanému na hlavu (obsahuje tzv. Head-Mounted-Display / HMD, sluchátka a zařízení pro sledování pohybu) v reálném čase kombinován s animovanou virtuální realitou. Na pozadí pozorovaných reálných prostorů, kterými návštěvníci procházejí, vidí zároveň realistické 3D simulace – procházejících lidí, flóry a fauny. Když už máme do muzea přijít, měl by to být zážitek unikátní, nejlépe individualizovaný.

Umělečtí preparátoři ve sbírkách

Existují i další v současnosti oblíbené metody, jak nabídnout něco víc než jen objekty ve vitrínách, které zdaleka nemusí vyžadovat takovou technologickou sofistikovanost. Klíčem mohou být umělci. Nová funkce muzeí, rozšiřujících své rozpětí do oblasti produkce uměleckých či vědeckých projektů, jde ruku v ruce s „pedagogickým obratem“ v současném umění. Například v londýnském Muzeu přírodní historie se pokoušejí oživit své sbírky prostřednictvím práce současných umělců z Číny, Austrálie a Indie. V roce 2010 pobýval na stáži v Londýně šanghajský tvůrce Hu Yun, který se zaměřil na sbírku ilustrací z Reeves Collection, vzniklých v průběhu britských expedic do Číny v 19. století. Jedná se zároveň o jistý politický akt, vyrovnávání se s koloniální minulostí.

Pro amerického umělce Marka Diona jsou muzea aktuální téma. Snaží se odkrývat muzejní ideologie a to, jak ovlivňují naše chápání přírodního světa. Zkoumá institucializované způsoby znázorňování přírody. Kritizuje jak politicky korektní ekologická hnutí, tak korporátní vědeckou kulturu. Jeho prostorem jsou muzea přírodní historie, zoologické zahrady, veřejné parky, nejrůznější sbírky kuriozit. Navrhuje jiné kategorizace. Jak píše Colleen Sheehy v článku věnovaném Dionovu dílu Taxidermy and Extinction: Considering the Work of Mark Dion (Preparování a vyhynutí: úvahy o díle Marka Diona), který vyšel loni v časopise Quodlibetica, technika preparování sice z muzeí přírodní historie mizí, zato se však stává populární v současném umění. V rámci výstavního projektu The Marvelous Museum (Úžasné muzeum) pro Oaklandské muzeum Kalifornie, který skončil letos v březnu, podnikl Dion dvouletou expedici uměleckými, historickými i přírodními sbírkami muzea. Jeho instalace a intervence využily zejména opomíjené objekty, které se muzeu již do sbírek nehodí. Vytvářel mezi nimi nová spojení a dotkl se také mimo jiné proměňující se role muzeí a jejich kurátorů (a umělců).

V Česku máme zatím dostatek muzeí, ve kterých se zastavil čas; i když také pomalu mizí. Můžeme tedy pokračovat s výpravami za idealizovanými obrazy z dětství. Jelikož to nevypadá, že by zdejší muzea v nejbližší době nechala umělce skutečně „sáhnout“ na expozice, můžeme se pokusit o vlastní (imaginární) intervence do rozmanitých muzeálních sbírek.