Místo nudlí samí náckové

Po dlouhé přestávce se Divadelní ústav vrátil k projektu Thomas Bernhard. První dva díly her rakouského dramatika vyšly koncem devadesátých let a obsahovaly především klíčová dramata jako Divadelník, Před penzí, Náměstí hrdinů nebo Světanápravce (aby byly jmenované alespoň předlohy úspěšných českých inscenací). Koncem minulého a začátkem letošního roku se v edici Divadelní hry v rychlém sledu objevil třetí a čtvrtý díl.

Cizelace

Trojka přináší dvě rané celovečerní hry z první poloviny sedmdesátých let (Ignorant a šílenec, Prezident) a také úplně nejstarší Bernhardovy divadelní texty z přelomu padesátých a šedesátých let – operní libreta pouštní růže a Hlavy, doplněné trojicí krátkých abstraktních her Hora, Vybájená a Róza. Základem čtyřky jsou dramata o slavných osobnostech (Velikáni, Immanuel Kant, Nad vrcholky strání a výš), doplněné sérií krátkých dramatických hříček Německý oběd a poněkud kuriózními Dramolety o Clausu Peymannovi, v nichž se kromě Bernhardova dvorního režiséra objeví coby divadelní postava i samotný autor.

Bernhardovy velké divadelní hry v podstatě cizelují stále stejný styl, založený na monologičnosti a téměř hypnotickém opakování myšlenek i jednotlivých replik (Bernhard je mistrem variací). A vše samozřejmě doplňují ostré, úmyslně přepjaté výpady proti lidstvu jako takovému a Rakousku zvláště. Oblíbeným cílem posměchu jsou však též umělci a „velcí duchové“. Právě tuto polohu si nyní lze naplno vychutnat v triádě Velikáni / Immanuel Kant / Nad vrcholky strání: zde se na mušce ocitají ikonické postavy evropského kulturního panteonu, zkarikované do podoby omezených, sebestředných a notoricky žvanivých loutek. Za zmínku přitom stojí, že protagonistu hry Nad vrcholky strání – fiktivního velebásníka Meistra – lze považovat za postavu, která má v celé Bernhardově dramatické tvorbě nejvíce rysů samotného autora.

Překvapením může být série krátkých, několikastránkových hříček, souhrnně nazvaných Německý oběd. Jsou napsané v dialektu a oproti celovečerním hrám jsou o poznání dialogičtější a grotesknější. Což ovšem neznamená, že by se autor zřekl svých oblíbených témat či protirakouských a protiněmeckých výpadů. Titulní hříčka je dokonce ad absurdum dovedenou trestí tohoto postoje: početní členové rodiny Bernhardů sedí u oběda a v polévce doslova za každou nudlí nacházejí nacistu (jak praví jedna z typických replik: „je úplně jedno, kde ty nudle koupíme / vždycky jsou to jenom náckové“). Když to ale matka řekne nahlas, je okamžitě uškrcena.

Další vlna?

V češtině je nyní dostupný komplet všech Bernhardových divadelních her (těch celovečerních je celkem patnáct), doplněný užitečnou faktografií a studií na závěr každého ze čtyř dílů. Z doslovů u nově vydaných dílů stojí za přečtení především překlad textu Alfreda Pfabigana ve čtyřce (přestože se zabývá spíše beletrií než divadelními hrami). Přichází totiž s poněkud méně obvyklým pohledem na Bernharda coby autora, cíleně a usilovně pracujícího na svém vlastním mýtu, a přesvědčivě polemizuje s obvyklým chápáním Bernharda jakožto spisovatele, který píše „stále stejnou knihu“.

První dva díly Bernhardova souborného dramatického díla vyvolaly v českém divadle vlnu inscenací, díky kterým se „zuřivý“ dramatik a trademarkový „káleč do vlastního hnízda“ stal pevnou součástí českého kulturního povědomí. Bude zajímavé sledovat, zda podobná odezva nastane i nyní – a pokud ano, jak se v odlišných poměrech posune vnímání Bernhardových her a jeho vypjatě kritických postojů. Obecná nálada se bohužel zdá být názoru „všechno je špatně a všichni jsou naprostí idioti“ nakloněna více než kdy jindy za poslední dvě desetiletí.

Autor je divadelní kritik.