Freetekno scéna má své pomyslné vrcholy dávno za sebou, ať už myslíme masovou oblibu, nebo naopak dřevní počátky. Ale mezi subkulturami, jimž je obecně přisuzována rebelantská podstata, stále patří k těm nejpočetnějším. Jaký je její skutečný subverzivní potenciál v dnešní době?
„Přivádíme lidi na scestí,“ těmito slovy kdysi poměrně výstižně označil myšlenkové jádro (i)legálních elektronických mejdanů jeden ze zakladatelů české odnože této scény. Už ale zapomněl dodat, že sejít z cesty se dá různými směry, přičemž někdy se lze oklikou lehce vrátit na chodník, po němž spořádaně šlape většinová společnost.
Svoboda izolace
Frontman The Clash Joe Strummer stejně jako Mejla Hlavsa z Plastic People svého času neváhali za jediný skutečný současný underground označit právě tu část techno scény, která se vymkla z kl(o)ubů, naskočila do náklaďáků a přesunula svůj tanec do přírody, aniž by cítila potřebu zjišťovat, komu ten který kus okupovaného pozemku patří. Kolik subverzivního potenciálu tedy zbylo v české freetekno komunitě? A čím to, že má pro tolik lidí – včetně těch, kteří žádné „zlaté časy“ nezažili – stále velké kouzlo?
Pokud vůbec lze hledat nějaký teoretický základ programově nesourodého freetekna, bývá zmiňován koncept „dočasné autonomní zóny“ Hakima Baye s jeho hyperrealistickým zjištěním, že útočit je třeba ze zálohy a po vzoru pirátů se neustále přesunovat. Technoparty jako několikadenní pirátská utopie, která se neočekávatelně objeví a stejně tak neočekávatelně mizí, aby se vynořila za čas zase někde jinde. Bayovo střízlivé uvažování z pozice myslitele, jenž přestal věřit v příchod převratu, ale zároveň staví na odvěké touze po životě mimo systém, není romantizujícím bojem, spíš pomalou podvratnou válkou nízké viditelnosti, jež neútočí ani tak na status quo, jako na zkušenostní výbavu návštěvníků chvilkových ostrovů svobody. Žádná indoktrinace se nekoná, jde pouze o chuť místa bez pravidel, šířící se jako infekce. Problém je, že myšlenka dočasné autonomnosti na periferii společnosti úzce souvisí s izolací, jež se stala osudem elektronických nomádů: je uskutečnitelná pouze ve vytržení z reality, která vládne všude kolem a do níž se většina zúčastněných po akci vrací.
Mejdan jako přechodový rituál
Není náhodou, že většina lidí své pocity z první freeparty vyjadřuje obdobně. Málokoho hned přesvědčí hudba, ale takřka každý je fascinován nenásilnou divokostí a neorganizovaností, která nesnese srovnání s žádným projevem doposud poznané zábavy. To platilo v minulosti stejně jako dnes, kdy naprostá většina freeparties probíhá s vědomím státních úřadů a pod jejich menším či větším dohledem. Nabízené scestí se ale málokdy stane něčím jiným než přelomovým zážitkem, který jeho nositel touží znovu opakovat. Pocit svobodného prostoru sice uvízne v hlavě, ale právě jen jako vize izolovaného místa (louky), kde se zdá možné všechno, kdežto nimo něj není možné téměř nic. Pro řadu lidí se pak freetekno stává vyhledávanou terapií, relaxací, která v konečném důsledku může veškerou revoltu paralyzovat. Člověk se vyřádí a pak se s dobrým pocitem otáčí zpět k tomu, před čím utíkal. Zážitek autonomie tak může paradoxně pracovat pro systém, pro nějž by nahromaděná, neventilovaná nechuť ke sterilizované většinové zábavě mohla být nebezpečnější než všechny výhonky nonkonformity.
Bylo by nespravedlivé toto tvrzení vztahovat na všechny členy subkultury a rozhodně na ty, kteří zvolili kočovný způsob života. Jenže ti se u nás téměř nevyskytují a i všude jinde se z mnoha důvodů stávají ohroženým druhem. Jejich pirátství totiž není omezené dobou trvání party, transformuje se do alternativního života na kolech, jenž by v případě hromadné nákazy už jistě nebezpečím pro systém byl. K tomu ovšem nikdy nedošlo a s rozšiřováním Evropské unie se zdá, že jde o způsob existence, který je stále více na ústupu. Radikalita tak v různých podobách zůstává především doménou jednotlivců a souvisí spíš s osobním přesvědčením než s jejich vlastním subkulturním prostředím.
Hlavně když to duní
O míře politické angažovanosti české freetekno komunity vypovídá několik posledních DIY karnevalů, které se snažily skrze dunění pojízdných soundsystémů vykřičet svůj nesouhlas s nějakým konkrétním společenským problémem (sledování, nepřizpůsobivost). Vysoká účast by nasvědčovala tomu, že technaři jsou vskutku nedílnou součástí autonomní scény, jenže následné diskuse vyjevily, že to není tak jednoznačné. Kromě názoru, že k politizaci došlo jen díky lidem, jejichž aktivismus nemusí mít s freetekno subkulturou příliš společného, se také ukázalo, že někteří účastníci vůbec nevěděli, že tentokrát svým tancem protestovali i proti něčemu jinému, než jsou zásahy policie na freeparties. Klíčovým bodem tedy zůstala zábava, která si navlékla masku aktuálního a celospolečenského problému. Jistě, svým způsobem jde stále o angažovanost, ale nakolik je (ne)vědomá, lze jen těžko zjišťovat.
Podvratný efekt freetekna tedy stále existuje a zřejmě bude existovat tak dlouho, dokud bude tento druh nevázaných mejdanů nejsvobodnějším a zároveň v mnoha případech i nejmasovějším způsobem, jak se bavit bez ohledu na pravidla většinové společnosti. Jenže také platí, že duch revolty, který mohou lidé na freeparties pocítit, se ve většině případů dál osaměle vznáší na louce i po jejich odjezdu zpět ke svým každodenním životům.
Autor je dlouholetý účastník freetekno mejdanů.