Na poněkud jednotvárné slovenské rapové scéně zaujímá dvojice Modré hory ojedinělou pozici. Na rozdíl od ostatních rapperů, kteří se většinou vydali prošlapanou cestou napodobování a předstírání, dělají Bene s Lyrikem rap po svém a vnímavým posluchačům nabízejí neobyčejně obyčejný náhled na okolní svět.
Psát o slovenském rapu v poslední době nestojí takřka za to. Na Slovensku sice stále vychází více desek než u nás, nicméně tematicky i hudebně se točí v kruzích a většině interpretů jako by se z toho jednosměrného pohybu zamotala hlava. Část zůstává vytrvale uhranuta tvrdou pouliční stylizací, ale jejich tvorba dává tušit, že ortodoxní petržalská stoka už páchne i těm, kteří v ní roky plavou – příkladem je album Slipa a Hajtkoviče Kde je rap? (2014). Kdyby to jen trochu šlo, rádi ji vymění za vyhřívaný bazén. Když to ale nejde, je třeba se v ní dál rochnit a bojovat o to, kdo je autentickým králem pouliční špíny. Jiní zase s oblibou vyhlašují, že tak nějak na všechno a všechny „jebú“, protože jsou už dávno za vodou. Ale pro jistotu přece jen neopomenou přizpůsobit svůj zvuk traprapovým trendům – třeba Kontrafakt a jejich deska Navždy (2013). Role dobře rapujících kopií jim už zkrátka nikdo neodpáře a zřejmě by to nikomu ani nedovolili.
Zbytek scény osciluje mezi oběma polohami: Suvereno se snaží spasit svět z pozice vousatého kázajícího mága, DNA, Čistychov, Biely a GBod založili hvězdnou superskupinu 4D s produkcí zábavové kapely pro letní kina, „mladý rebel“ Majk Spirit se zase našel v roli trendsettera a usadil se do křesla mezi Darinku Rolincovou a Michala Davida v další stupidní reality show, kterou už ani nikdo nesleduje. Když pak Modré hory, projekt Lyrika a Beneho, vydají po pěti letech nové album, nazvané Big Beat, je dopředu skoro jasné, že vítězství v kategorii nejlepší slovenská rapová deska roku 2013 jim spadne do klína.
Rap pro odrostlé
Když Bene hned v druhé skladbě rapuje: „Ak si vnímavý, tak ťa čaká krásna tour, dvaja nýmandi, Modré hory, výhľady“, nabízí nám mimoděk asi nejpřesnější interpretaci desky. Poslech opravdu připomíná výlet, na který vás nemůže vzít žádný profesionální průvodce ani horský vůdce, ale právě jen lúzr, který se už dávno necítí být vlastníkem patentu na pravdu, už nebojuje se světem kolem sebe, ale přitom nepřestal být vnímavým – a místy i kritickým – pozorovatelem. Kouzlo téhle horské výpravy nicméně spočívá v tom, že putujete někam, kde to dobře znáte, a přesto máte chuť se tam opět vracet. Jdete povědomou cestou, rozumíte výkladu, ale přitom průvodcům závidíte jejich slova – může se vám zdát, že tady se mluví o vás, o světě, který je vám blízký, jen ho nedokážete tak trefně popsat. Ustavičnou touhu po neobyčejných zážitcích, jež mají logicky plodit nevšední lidé, obracejí Modré hory vzhůru nohama, když se honosí svou obyčejností a jakoby mimochodem ukazují, že vytoužená abnormalita se může nakonec skrývat právě v obyčejnosti, jíž si nikdo nevšímá, ale přitom má punc originality.
Stačí, aby se na československé rapové scéně objevil někdo, kdo disponuje trochu širší slovní zásobou, než je v tomto poněkud intelektuálně uvadlém prostředí obvyklé, a k tomu má ještě třeba cit pro jemné jazykové nuance, a je okamžitě odměněn přízviskem „básník“. Do této kategorie spadají i Bene a Lyrik. A je to vlastně docela škoda, protože ani jeden z nich pochopitelně žádným básníkem není. Hudba a slova zde ovšem fungují v dokonalé symbióze a nemá smysl je oddělovat. Ostatně kouzlo jejich textů je v psané podobě stěží poloviční – z papíru často není cítit nic jiného než manýrismus kreativce z povolání.
Není pochyb o tom, že Bene i Lyrik jsou výjimeční vypravěči, kteří se navíc skvěle doplňují. Když tedy mluvíme ve spojitosti s Modrými horami o literárním talentu, měli bychom mít na mysli, že jde hlavně o talent prozaický. Ten ve spojení se skvěle vybranými zvukovými podklady (především Peko a Karaoke Tundra) dává vzniknout opravdu působivým skladbám. Nový svet vám tak připomene hodiny strávené v dětství četbou knih z edice KOD, při poslechu Flashbacku zase pocítíte nostalgii po ručně popsaných obalech kazet značky Emgeton. Skoro se nabízí myšlenka, že Modré hory jsou hlavně pro třicátníky až čtyřicátníky, kteří se neštítí knih a hip hop jim nikdy nesplynul se slabikářovým řazením rýmů. Že jsou zkrátka hudbou minulosti a sentimentálním návratem pro jednu odrostlou generaci. Jenže stejně tak jako dokážou Modré hory vzpomínat, umějí i trefně glosovat naši současnost, například když Bene jen tak mimochodem pronese, že „nič sa nezatvorí tak ako openspace“.
Pohled shora
Pokud dříve platilo, že v československém rapu se vždy cenila osobní, upřímná výpověď (to, čemu se poněkud hloupě říká „pravdivý rap“), dnes musíme konstatovat, že pravdivého rapu je všude plno a všechny ty jedinečné, osobní pravdy jsou většinou zaměnitelné a znějí krajně nevěrohodně. Když všichni rapují, že právě oni jsou „originál“, tak to nějak nehraje – všichni se navzájem vykrádají a zároveň se snaží urputně odlišit, až se ve výsledku jeden od druhého téměř nedá rozeznat.
Modré hory na ostatní aktéry rapové hry vůbec nehledí, jdou si svou cestou a vynášet soudy nad rapovou komunitou je jim naštěstí protivné. Místo toho nabízejí výhledy, které jinde těžko naleznete, a přece u nich máte pocit déjà vu. Jde o pohled z velké výšky, který nám připomíná, že všechno, co se zdá zblízka velké, může být z jiné perspektivy zcela nicotné. Refrén „Modré hory hore“ tudíž není jen odhalením tvůrčí metody. Je zcela namístě použít ho i jako verdikt této recenze. Bene s Lyrikem totiž deskou Big Beat dosáhli svého autorského vrcholu, aniž by museli kamkoli šplhat.
Autor je fanoušek československého rapu.
Modré hory: Big Beat. CD, Slnko Records 2013.