Pod kýčovitou stylizací popu lze rozeznat moment, v kterém se využívání spektakulárních prostředků mění v popření jedinečnosti. Lady Gaga nebudí iluzi autentického vtělení touhy masového publika – je performativem popírajícím identitu. Showbusiness zplodil monstrum.
Ačkoliv Lady Gaga svou novou nahrávku pojmenovala Born This Way, celý její příběh mluví o moci image a o konstruování identity jako esenciálním požadavku kladeném na popovou star, chce-li se skutečně svou tvorbou otisknout do dějin. Jestliže máme tendenci mluvit v souvislosti s popkulturou o fabrikaci, umělosti, strojenosti a neautentičnosti, mluvíme zároveň také o tom, že autentičnost v tomto prostoru nemá co dělat.
Spektákl identity
Síla, se kterou Stefani Germanotta (vlastní zpěvaččino jméno) převrací zaběhnuté pořádky hudebního průmyslu, spočívá v unikající identitě, která nemá nic společného s jejím soukromým životem – je od počátku obrazem, konstruktem, jenž zároveň neustále poukazuje na svou umělost. Pro tuto nejistou pozici se objevil termín „rodící se identita“. Lež se v tento moment stává pravdou, začíná totiž skutečně existovat ve formě pompézního spektáklu. Odhodit masku fysis vleptanou do masa lidské tváře a v posthumánním rytmu střídat vlastní podoby na způsob divadelních škrabošek se přitom stává novou etikou a imperativem vize.
Lady Gaga je v současnosti nejvlivnější celebritou světa a své pozice velkou měrou využívá. Tělo v jejím případě dozajista funguje jako mnohokrát využité – a vlastně uniformní – tělo sexu, jenomže na tuto hru je třeba přistoupit, chce-li člověk mít co do činění s opravdu masovým úspěchem. V transgenderovém překonání jasně vymezených pozic pohlaví pak můžeme vidět touhu po přesáhnutí koncepce společenského těla. Jelikož ale člověk zanechává svůj obraz pouze ve společnosti, je nutno toto „obnažené“ tělo přesunout do nového rámce. Lady Gaga vystupuje jako loutka, android, je navlečená do plastu: v těchto podobách demonstruje svou sexualitu. Utéct ze současného stavu sexuálně zatíženého vnímání těla je možné pouze vytvářením jeho nové budoucnosti.
Nedobytná tvrz
Povaha showbusinessu je z velké části umělá, ačkoliv ční nad zbytkem společnosti jako nedobytná tvrz, k níž vedou cesty přísných pravidel a mechanismů. Tato její distance v sobě zároveň obsahuje zřetelně náboženský či spíše mýtotvorný moment. Tam, kde kdysi stál panovník, Bůh, diktátor, umělec nebo vědec, stojí dnes pro naprostou většinu společnosti popstar. Hvězda jako předobraz či vzor jedinečného člověka, bytosti hodné obdivování.
Její úspěch je zhmotněním jedinečného vztahu nevypočitatelného (božského) principu tržního hospodářství a (vyvolené) talentované bytosti – jejíž možnosti už nepocházejí od Boha, ale od Trhu, který sám vytváří klimaktické hypostaze úspěchu a určuje, jaké vlastnosti jsou třeba k jeho dosažení. Pokud někdo nebyl těmito vlastnostmi obdařen (a je třeba brát v úvahu bytostnou nesamozřejmost budoucích zvratů), nemá nárok na vzestup. Lady Gaga splnila parametry momentální poptávky a všechno její směřování ji tedy neomylně zavádí do výšin populárnosti. Jakmile se však někdo v hierarchii zbožněného trhu dostane do tak vlivné pozice, může ji docela snadno využít ke svým cílům.
Temnota kýče
Ve videoklipu ke skladbě Born This Way jsme svědky zrodu androgynní bytosti. Blízkost popkulturního průmyslu a současné mytologie je zde upevněna příběhem, v němž tato bytost přichází na svět jako předobraz nezatíženého vztahu k tělu. Rodí se tělo sterilní, neschopné reprodukce, tělo deformované touhy. V podobě kosmogonického mýtu povstává bytost obklopená aurou, bělostí a průsvitnou modří vprostřed prázdného vesmíru. V duchu komplementarity je ve stejnou dobu zrozena bytost zla, chtíče a destrukce: černá, červená, kožené obleky, řetězy, motorkáři, zombie.
Jestliže Lady Gaga o sobě mluví jako o zhmotnění touhy a tajných přání své generace, chápe touhu v její plnosti. Otevírá cestu pohybu negace a destrukce, jejichž zobrazování se popkultura sveřepě bránila. Temná stránka ovládající směřování lidské vůle je tématem, které jí zajistilo přízeň okrajových hudebních žánrů (především witch house). Největším paradoxem a zároveň zbraní její tvorby je ovšem rozpolcenost produkce mezi linií excentrické stylizace a zcela konvenční hudební produkcí, která splňuje ty nejjednodušší parametry kýče. Profesionální zvuk, specificky zabarvený hlas, celý Lady Gaga průmysl sice přináší do veřejného i mediálního prostoru chtíč jako tržní artikl, jde ale o chtíč anti-fysis, o vykázání počtu z možnostního větvení naší skutečnosti. Za symbol okcidentální kultury si vcelku pochopitelně vybírá křesťanství. Stojí nad jejím projektem jako základní rámec, vůči němuž se vymezuje. Stává se symbolem vnucené morálky, jež opírá své ospravedlnění o eschatologii. Narušováním a parazitováním na jeho obrazovém kódu pak převrací konzervační setrvačnost křesťanského světa v jeho opak. Bůh stvořil vše k obrazu svému, Bůh je v každém z nás jako naše touha, Bůh miluje svá monstra, sám Bůh je monstrum touhy.
Když americká bioložka a feministka Donna J. Harawayová definuje postčlověka jako „ne singulárního, ne definovaného jedince, ale spíše někoho, kdo je schopen stát se jiným či vtělit se do různorodých identit, a tak chápat svět z mnohačetných, heterogenních perspektiv“, není nesnadné myslet právě na Lady Gaga.
Autor je hudební publicista.