Dát zelenou hybridům

Kniha George Gesserta Green Light. Toward an Art of Evolution (Zelené světlo. K umění evoluce, 2010) je věnovaná genetickému umění. Její název se dá také přeložit jako „dát zelenou“. Autor jednoznačně dává zelenou propojení genetiky a estetiky. Soustředí se přitom na využívání procesů domestikace a na dlouhou historii vytváření hybridních živých organismů.

Domestikované není zlé

Autorova teze zní, že zatímco sociálně-politická problematika bioumění je reflektována dostatečně, estetice je věnováno málo pozornosti. Tvrdí přitom, že estetika hraje klíčovou roli: nejen v případě rostlin, ale také domestikovaných živých tvorů, kdy se často původně funkční vlastnosti stávají postupně čistě estetickými. Gessert sám se již od sedmdesátých let věnuje pěstování kosatců. Téma rostlin v umění má sice dlouhou historii, ovšem pěstování jako umělecká forma se vyskytuje zřídka. Příliš pomalý proces je těžké smířit se zákonitostmi světa umění.

Negativní přístup ke genetickému umění vyvolalo zneužívání genetiky v průběhu druhé světové války. V letech 1945–1969 je science fiction plná genetických monster, ale genetické umění se vytrácí. Rostliny a zvířata se do umění vracejí až na konci šedesátých let, a genetika a umění se opětovně spojí až na počátku let osmdesátých. Výtky těch, kteří považují domestikaci za nepřípustnou (či dokonce zvrácenou), odráží Gessert tvrzením, že procesy, kterými procházejí domestikovaná zvířata, nejsou v zásadě odlišné od procesů probíhajících v přírodě. Oblast přírodního a kulturního navíc není jasně oddělitelná. Industrializace zemědělství způsobila, že „genetické lidové umění“ domestikace bylo odsunuto na okraj a nahrazeno šlechtěním, zaměřeným výhradně na ekonomický zisk. Na druhé straně ne všechny formy zemědělství působí chudnutí prostředí. Některé agroekologické systémy jsou biologicky bohatší než ekologie, které nahradily (jako příklad uvádí Gessert zemědělství lidí kmene Tohono O‘odham, žijících v poušti Sonora na hranici Arizony a Mexika). Městské parky, lesy či botanické zahrady druhovou rozmanitost sice zvyšují, avšak neobejdou se bez neustálé péče, a o soběstačných ekosystémech nemůže být ani řeč.

Bio pop-art

Bioumění, v němž se podle Gesserta kulturní historie střetává s historií organismů, do značné míry tvaruje naše vnímání přírody. Ve své poslední knize The Year of the Flood (Rok potopy, 2009) popisuje Margaret Atwoodová setkání hrdinky Toby s lehňaty, kříženci lvů a jehňat (v originále liobams): „Nevypadají nebezpečně, ale nebezpeční jsou. Spojení lva a ovce si objednali Lví Izajážisté, aby uspíšili příchod Mírového království. Argumentovali, že jediný způsob, jak naplnit proroctví o přátelství lva a jehněte, aniž by ten první nejprve sežral toho druhého, je smíchat je dohromady. Ovšem výsledek nebyl striktní vegetarián.“ Tobyina kamarádka Amanda se stane bioumělkyní, která vytváří díla z kostí krav. Je zajímavé, že popisované umění je celkem tradiční, zatímco vývoj biotechnologie v knize poskočil daleko kupředu.

Gessert ovšem uvádí, že většina genetického umění opravdu využívá tradiční postupy. Tématem amerického umělce Alexise Rockmana jsou hybridní organismy. Jeho malířská technika přitom vychází z realismu 19. století. Malba Biosphere: Laboratory (Biosféra: laboratoř, 1993) zobrazuje laboratoř patrně uprostřed experimentování, s monstrem s kozí a kraví hlavou a prasečím zadkem či psem se štěněcí hlavou za krkem. Autor obrazu přitom vychází z laboratorní praxe, konkrétně zde z fotografie psího hybrida z moskevské laboratoře z roku 1959. Laboratoře jsou jeho oblíbeným tématem, a také nejděsivějším. Celý cyklus Biosféra odkazuje k projektu Biosphere 2, největšímu umělému ekologickému systému, vytvořenému na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století v arizonských horách. Rockman naznačuje, že život v geodetických strukturách uzavřeného ekosystému by se mohl vymknout z rukou. Na malbě The Farm (Farma, 2000) stojí na poli kráva, vytvarovaná do kvádru, přehnaně obézní prase a na plotě kohoutek se třemi křidélky. I tento výjev má vědecké kořeny, Rockman jej konzultoval s Robem DeSallem, kurátorem entomologie z Amerického muzea přírodní historie a molekulárním biologem.

Bajky pro zítřek

Rockmana také zajímá, jaký vliv může mít kultura na směřování přírodních věd. Rozměrnou malbu Manifest Destiny (Zjevný osud, 2004), názvem odkazující na americké plány na expanzi z 19. století, si objednalo Brooklynské muzeum; malba záměrně navazuje na styl nástěnných maleb z muzeí přírodní historie. Zobrazuje brooklynské nábřeží uprostřed tropické vegetace po radikálním zvýšení mořské hladiny. Ruiny města patří geneticky upraveným obyvatelům moří.

Rockman, jehož první souhrnná výstava Alexis Rockman: A Fable for Tomorrow (Alexis Rockman: bajka pro zítřek) skončila ve Smithsonian American Art Museum letos v květnu, své dílo označuje za pop-art, využívající přírodní historii. Genetika je popovým i populárním tématem. Jedna z forem bioumění se zaobírá vzrušujícími i poněkud děsivými představami o budoucí podobě zvířat a rostlin. Gessert poskytuje uklidnění: představa, že pěstování nových druhů organismů by mohlo vyplnit prázdná místa v ekologii, je prozatím realitě velmi vzdálená. „Dokonce ještě vzdálenější je schopnost zrekonstruovat vážně poškozené ekosystémy či vytvořit zcela nové, rozsáhlé, soběstačné,“ dodává Gessert již varovnějším tónem a upozorňuje, že jsme tedy (prozatím) závislí na stavu existujících ekosystémů. A umění, jež se tohoto tématu dotýká, si udržuje vliv a pozornost.