„Užívat, užívat, užívat!“

Posraná turistika! Už toho mám opravdu plný zuby! Je to šíleně vyčerpávající a člověk je furt za blbce, dojnou krávu. Zřetelné je, že za poslední léta se jak Indie, tak Nepál (ten především) zcela jednoznačně orientovaly na vykořisťování „bohatých turistů“, tj. najely na trend, který vede do pekel.

Ráno na poště zavřeno – nějaký národní svátek demokracie či revoluce… Tak na Bagbazar na autobus do Bhaktapuru (neboli „Oddanova“, jak jsem si přeložil do angličtiny přeložený význam toho jména – „Město oddaných, zbožných“ – no jasně! „bhakti“ + „pur“ – podobně lze přeložit Kathmandu jako „Dřevíč“ a Lalitpur, tj. Patan, jako „Krásnov“).

Zadarmo zadem

Bhaktapur ovšem nádherný, vstupné 1100 NRp, tj. 11 eur, tj. cca 270 Kč, ovšem jen pro cizince, domorodci neplatěj nic. Udělal jsem to, co mi poradil Řek v Sudder Street v Kalkatě: prostě jsem to obešel a na hlavní bhaktapurské Durbar Square jsem se dostal zadarmo zadem. Jsou tu vlastně dva „Durbary“, tj. „Palácová náměstí“, „Dvorcovýje plóščadi“, oba skvostné. S tím systémem vstupného je to ovšem dosti neuvěřitelný, jak to vybírají. O tom, že se dá například právě na bhaktapurské Durbar Sq. vlézt nějak „zadem“, tj. obejít hlavní vchod, se už píše i v průvodcích: a je to netrkne a nepostavěj si ještě jednu boudu, aby tomu zamezili. Jsou tak hloupí? Tak neschopní? Nebo prostě počítají s tím, že většině zahraničních (tj. euroamerických) návštěvníků to prostě nedojde, že právě počítají s blbostí těchto návštěvníků? V Bhaktapuru to šlo docela pohodlně, ovšem kdyby mi o tom neřek („veřejně“) ten Řek, tak bych asi taky tápal. Nicméně 270 Kč za vstupný, to už jen Tádž Mahal bude asi o něco málo dražší. Cesta tam a zpět autobusem po 20 NRp, tj. 5 Kč.

Ráno jsem si vzal lexaurin, zas jeden po několika dnech, tady je ani nijak moc nepotřebuju, a padla pak na mě strašná ospalost, Bhaktapurem jsem se nejdřív jen tak ploužil, co krok, to krok. Ještě k tomu nehoráznýmu vstupnýmu: je o to nestoudnější, že je vlastně vybírají v bráně celého historického města, které jim v sedmdesátých letech pomohli opravit Němci (a asi to právě oni taky financovali) – a za to teď mj. i němečtí turisti mají platit jak mourovatí! Vrchol absurdity. Ale kdo by čekal u těch uctívačů „živoucí bohyně“ Kumárí nějakou logiku! Mimochodem: Bhaktapur mi dosti připomněl Sienu! Cihlové město na ostrohu kopce, uličky běžící dolů, nahoru, dlážděné taky cihlami. Ale to dláždění prý tu právě zřídili ti Němci, předtím tu zřejmě měli jen bláto – no a ti Němci to možná právě podle vzoru Sieny udělali?! Rozhodně byl Bhaktapur nejčistší, nejklidnější město, jaké jsem vlastně od konce minulého roku, tj. od Mnichova, viděl, tedy s výjimkou turistických osad při goánských a kéralských plážích, ale to nejsou města. Všechno to ale jsou jen turistické skanzeny.

Mimo placenou zónu

Na hlavním bhaktapurském Durbar Sq. setkání s žebrajícími dětmi: žebraly či somrovaly trochu kultivovaněji. Dva kluci, jeden mluvil velmi dobrou angličtinou, nejdřív samozřejmě co a jak, jestli se mi to tu líbí, odkud jsem, takové to zahřívací kolo, než se přijde „k věci“, pak se ten výmluvnější vytasil s historkou o tom, že chce studovat, že si chce koupit slovníky, že na ně nemá, že potřebuje tolik a tolik, a řekl si o dost. Dal jsem mu něco málo – za tu jeho pěknou angličtinu, jinak na ně kašlu, děti tu nedělají nic jinýho, než žebraj, to by se člověk musel rozdat hned.

Asi už počtvrtý jsem se dnes vracel autobusem do „Dřevíče“. Před odjezdem jsem ještě poseděl před krásným velkým stromem u nádrže na pokraji starého města, ale už mimo „placenou zónu“, odkud jsem předtím ráno viděl Himaláje. Dole pod tím místem hráli – zřejmě – kriket na hřišti, zřejmě školním. Tým, zřejmě místní, tedy aspoň jistě nepálský, proti bangladéšskému, soudím podle vyvěšených tam vlajek. Davy přihlížejících aplaudovaly. A tuto idylu dokresloval veliký starý chlupatý kozel, jehož jsem si tu všiml taky už ráno: polehával tam ve skoro lidské poloze, hlavu opřenou o výběžek zdi, nohy natažené: dosti srandovní tvor! Při odchodu jsem se pak šel na něj podívat zblízka. Jen otevřel oči, změřil si mě a dále se oddával siestě. Napadlo mě, že je něco jako můj „bratr“ (tak jako kdysi „přítel zajíc“ či „kamarád sršeň“): já jsem taky už starej kozlík!

Sračka, vodka, med a sýr

Po návratu do Kathmandu (mimochodem, ta města jsou už prakticky srostlá; to znamená, že většina Kathmandu Valley už je zcela či téměř zcela pokryta zástavbou) jsem se došoural do hotelu, cestou koupil na hlavní ulici Kantipath v turistické kanceláři lístek na autobus na pondělí do Pókhary (za 400 NRp = 4 eura = 100 Kč). „Doma“, tj. v hotelu Pushkar, jsem si vzal C vitamin a tabletový česnek, protože mi bylo od včerejška, kdy jsem dostal – podruhé teprve od 29. 12. – lehčí sračku, jaksi šoufl, odpočinul jsem si a pak si šel do „svého“ obchodu na „okružní“ thamelské ulici koupit flaštičku vodky za 90 NRp (tj. 170 ml za 22 Kč – víc než tři panáky). K tomu jsem si vzal ještě malou flaštičku everestského medu a pak ještě – po vzoru medvídka Pú – kousek toho jejich sýra (10 dkg za 60 NRp, tj. asi 14 Kč, dali mi 15 dkg), dobrýho. Sýr jsem nejedl skoro dva měsíce! Chtěl jsem se doplazit až do Freak Street, ale houstnoucí provoz a stmívání mě od toho odradily. Tedy zpět, procházím thamelské uličky, v nichž jsem doposud nebyl, všude je to celkem stejné: hlavně prodejny hovadin pro turisty, cestovní kanceláře. Narazil jsem třeba na jednu, kde nabízejí víza do Číny, Indie, Bhútánu, snad i Hongkongu, pak i na další, kde nabízejí letenky kamkoliv – ceny v dolarech US – do Dillí například jen 100 USD, tj. asi 1700 Kč. To jsem si včera z ATM na týden života v Pókhaře vybral víc. Je tedy zřejmé, že vnitrostátní či nepálsko-indická letecká přeprava je dosti levná, ovšem letenky do Evropy tam myslím měli až za 800 USD. Thamel je čtvrť v Kathmandu, severně od místního Durbar Sq., kde je mnoho vesměs levných hotelů a guest housů, ale spíše dražších restaurací, takže naprostá většina zahraničních návštěvníků se ubytovává tam. Freak Street, což je dnes druhé oficiální jméno této ulice, jež získala v sedmdesátých letech, kdy tu žila velká komunita hippies, přiléhá z jihu ke kathmandskému Durbar Sq. Dnes jsou v ní malé levné restauračky, prodejny všeho možného i nemožného a také internetová „doupata“, levnější než v Thamelu, proto jsem do jednoho z nich opakovaně chodil.

„Sir! sir!“

Potřeboval jsem vyřídit ještě dvě věci: jednak poslat email Gregovi Whitesideovi na Kathmandu University ohledně xeroxu Švejka, druhak si dát někde normální rejži, birjaní či čoumejn či něco takovýho. Nahlédl jsem tedy do několika internetových doupat – ceny vskutku dosti rozdílné, někde dokonce chtěli za hodinu 80 NRp, minimálně pak 30 NRp (ve Freak Street přes den, když jde elektřina, chtějí za 1 hodinu 15 NRp). Když jsem jen mával rukou, tak za mnou vybíhali až na ulici a volali: „Sir! sir!“ – znamená to, že i tady bych měl smlouvat? Nebo si taky tady myslej, že všichni bílí jsou milionáři a je jim jedno, zda za pomalej internet budou platit 3,50 Kč nebo 20 Kč na hodinu? Totéž co v Bhaktapuru: logiku nehledej! Nakonec jsem zakotvil ve „své“ ulici, na jejím horním konci: slušně vyhlížející restaurace plná Nepálců: ideální, doporučované, takto to má vypadat. Dle svého zvyku se už ve vchodu domáhám „menu“, abych pak nebyl překvapenej cenama.

(Totéž jsem udělal odpoledne v Bhaktapuru v restauraci Peacock Café na Tachupal Tole, tj. na tom východnějším, starším náměstí, původním prý centru města: tam koukám na ceny, je to za jídlo kolem 300 NRp, tj. 3 eura, 75 Kč – tak asi jako u nás v hospodě. Odcházím, ale hned za mnou vyběhl pingl: „Anything is not OK, sir?“ Na což já: „No, no, but it is rather expensive for me here.“ A on ještě: „I can make a discount for you!“ ale to už jsem byl v trapu. Jo, slevu v hospodě, obsazené blahobytně vyhlížejícími Němci, Francouzi a jinou svoločí, pro který je to sranda: sem přiletěli, do Bhaktapuru se nechali odvézt taxíkem, za pár dní budou zase doma a budou vykládat, jak to bylo v Nepálu krásné. Už několikrát jsem chtěl napsat něco o zdejších Evropanech – Američanů je tu totiž jen pramálo – jsou to vesměs dosti divné typy: buď takové obstarožní dvojice, snad takoví, co už nevědí, co s penězma, byli všude, tady ještě ne, tak si sem zaletěli, nebo snad jsou to lidi, co tu byli v mládí a teď se sem „nostalgicky“ vracejí? Spíše to první, hádal bych. No a pak ulítlí mládežníci – hodně z Francie, Švédska, Norska, jak jsem letmo zaregistroval – dreďáci, feťáci zřejmě, někteří vyhlížející zcela mimoňovitě: obojí sorta působí nesympaticky, bílý jsem tu začal zcela ignorovat, vůbec si jich nevšímám, je to velký rozdíl oproti řadě indických měst, kde jsem byl často snad jedinej bílej – a to pak bylo něco jinýho, když jsem tam potkal zástupce „stejné rasy“… Tady se mi například před odjezdem do Patanu stalo, že jsem na Kantipathu oslovil bílou dvojici, zda nevědí, kde je stanoviště autobusů – on vytáhlej, v kraťasech (!! v tý zimě tady !!), ona zcela bezvýrazná: ti mi ani neodpověděli!! A místo nich mi poradil jejich nepálský průvodce, mimochodem velmi dobře, rychle, pohotově, dokonce mě kus cesty vedl. Co to bylo za lidi? No jo, asi přiletěli den předtím z nějaké evropské prdele, ještě jsou v šoku, nebo už jsou zhulení, nebo obojí – prostě taky hnus! Tak, tím jsem se vypořádal se zdejšíma i indickejma bílejma, doufám jednou provždy, nyní zpět do té thamelské restaurace.

Předsudky „okcidentálního supremacisty“

Tedy u vchodu si prohlížím menu, hned je u mě pingl, a co prej to bude. Já ho odbyl, že se dívám na menu. Našel jsem veg birjani za 120 NRp, tj. 30 Kč, no dobře. Říkám mu to, jdu si sednout, jedinej volnej stůl špinavej, se zbytky jídla. Asi po 5 minutách (!!) přišel pingl ten bordel sklidit. Čekám dobře deset patnáct minut, pingl se mihne, já se pohledem tážu, on že „in ten minutes“. Já čekám dál, prohlížím si z nudy starý videa na mobilu. U vedlejšího stolu podivná skupina: asi sedm tlustejch, nevkusně oblečenejch Nepálek, s nimi jeden chlap: fakt žerou jedno jídlo za druhým, chlap si přitom bezostyšně zapaluje cigaretu (kouření tu samozřejmě bývá v restauracích zakázáno). Celou tu dobu, opravdu snad 40 minut, co jsem tam čekal, ti vedle mě žrali jak zjednaní jedno jídlo za druhým. Odhadl jsem je na kurvinec na zájezdě, na pasáka trachtujícího svoje děvky, v každým případě na hnusný lidi. Po opravdu asi 40 minutách se zvedám, odcházím, za posměchu těch děvek od vedle! Pingl za mnou volá, ale já už jsem fuč. Co bylo špatně? Vlezl jsem do hospody „jen pro Nepálce“? Co já vím! Tedy do internetové office, co jsem v ní byl den předtím, kde jsem vše vyřídil (sice dražší – 50 NRp/hod. –, ale minimum je tam 20 NRp a je to tam slušný, snad fakt i trochu rychlejší než třeba ve Freak Street). Zpráva od Grega – nechá mi toho vytištěného Švejka v hlavní bráně Boudanáthu zítra – OK, budu se tam muset znova tahat, ale nebude to velkej problém. Pak od bratrance Tondy Váchy (naše „různice“ z posledních let vyústily do několika ostrých, ovšem bezvýsledných polemik) – jednak dobrá zpráva: pohled z Kalkaty dostal, ale prej ho nedokáže skoro přečíst – vůl – napíšu mu, aby mi poslal sken, že mu to transkribuju. Tedy když on, pak zřejmě i Irena O. a Pavla F. S. J., těm jsem pečlivě vybíral pohledy s Kálí, pro ně jako stvořené. Když tedy dám zítra ty z Nepálu rovnou na poštu, pak snad dojdou všechny. Ale na druhé straně mě nasral: že doufá, že se po návratu neutvrdím v předsudcích „okcidentálního supremacisty“, protože pak by si se mnou prý už vůbec neměl co říct. Napsal jsem mu, že v Indii (potažmo v Nepálu) se může dobře cítit jen Evropan, který je buď masochista, nebo je natolik bohatý, že si může dovolit spát v dražších hotelích a jezdit z nich k památkám a na nádraží rikšama a ve vlacích si cestovkama nechat rezervovat „AC3“, případně „AC2“: pak vidí Indii jako v barevný televizi a může se mu to i líbit, pokud vlak zrovna neprojíždí předměstskými slumy, ale o životě obyčejných lidí v Indii, o té strašné špíně, smradu, bordelu, ubohosti se nedozví nic. To jsem – tak jako princ Drsoň – zvědav, co mi na tohle odpoví! Pak mail od Holby: abych prej jel ještě do Lumbiní, že to tam má podivuhodnou atmosféru! Vidím už teď, jak bude obtížný někomu něco v Evropě vysvětlovat! On úplně zapomněl, že mám za sebou už skoro dva měsíce na jihu, no a mou finanční situaci si nedovede představit nikdo. Napsal jsem mu zcela konkrétní odpověď. Je to opravdu nedorozumění. Když jsem dostával rady typu, že v Indii si mám především „užívat, užívat, užívat“, tak to krásně zní, ale za co? To se snad týká Holanďanů, ne mě! No dost, ono to bude v těch mailech posléze zdokumentováno.

Jak na nepálské mince

Pak jsem šel na rejži na „hlavní“ ulici, kde jsou normální bufety pro normální Nepálce, ne pro thamelský kurvy a turisty. Za 60 NRp – cca 14 Kč – jsem se slušně najedl. Pak zpět „domů“, kde mladík Noris v recepci měl pro mě ještě dvě dosti ubohé nepálské mince, které mi chyběly ve sbírce: starou pětirupii a starý padesátipais. Přinesl mi to, když mi to asi tři dny sliboval a vždy zapomněl, ovšem sliboval mi přinést novou pětirupku, desetirupku a pětadvacetirupku. Takže zklamání. Ale já vím, jak na to! Udělám to tak jako kdysi v Bombaji s indickou desetirupkou: půjdu do nějaké banky a tam ty nové mince zkusím nafasovat – a aspoň se konkrétně dozvím, jaký vlastně mají. Ti Nepálci fakt nevědí ani o své zemi vůbec nic (opakovaná zkušenost)!

Dopsáno 20. 2. po páté ráno – v pět zase zapnuli elektřinu, konec power cutu.

Autor je redaktor, editor a pedagog.

Fotografie Martin Machovec