Nová golliana

S vědomými ambicemi psát životopisy historiků vystoupil v roce 2002 Bohumil Jiroušek, když vydal biografii pro mnohé dnes již zapomenutého Antonína Rezka. Se sveřepostí sobě vlastní se pak v následujících měsících pustil na zaminované pole a během pěti let vydal další dvě dvousetstránkové biografie tak rozdílných bytostí, jako byli Josef Macek a Jaroslav Goll.

Pokud položíme všechny tři Jirouškovy práce vedle sebe, je především na tiskařsky čerstvém Jaroslavu Gollovi (1846–1929) patrný výrazný posun. Jestliže kniha o Rezkovi má ještě výrazně biografický ráz, v němž dominují léta Rezkova působení na univerzitě a ve vysokých vládních postech ve Vídni, pak kniha o Mackovi v tomto ohledu již ztrácí dech a u Golla stojí život kdesi na okraji v drobné kapitole o jeho rodině a v postřezích o jeho vztahu k otci, k rodině ženy či k ženě samotné. Posun spočívá i v tom, že u Golla Jiroušek opustil metodu odděleného výkladu života a díla, jež měla u Rezka ve srovnání s Mackem velmi produktivní podobu, protože ona část věnovaná Rezkovi jako historikovi se zaobírala především jeho myšlením a zároveň jeho vztahem k žákům, kdežto u Macka byla někdy výstižným, jindy pouze na povrchu ulpívajícím chronologicky ukotveným rozborem jeho historických spisů, počínaje Táborem a konče Jagellonským věkem. U Golla je vše rozmělněno do jednotlivých kapitol, jež mají spíše podobu svébytných studií, i když jim jistě není možné upřít, že jsou navzájem myšlenkově provázány. Z hlediska genetického je tedy možné tvrdit, že Goll poněkud zaostává za Rezkem, samozřejmě s vědomím skutečnosti, že klasickou gollovskou biografii napsal již Marek a že se Jiroušek vůči němu nechtěl vymezovat a nezamýšlel ho dublovat. Samotný přistup ke Gollovi jako k historikovi a především jako k vůdčí osobnosti českého kritického dějepisectví v mnohém navazuje na knihu o Rezkovi. Ještě více než v ní však Jiroušek podtrhuje skutečnost, že „Gollova škola“ je až pozdním konstruktem mistrových žáků, k čemuž nově dodává, že především v prvním desetiletí 20. století k tvoření mýtu přispěl svým postojem sám Goll. Rozborem Gollových přednášek a seminárních cvičení se pak snaží ukázat, že Goll nijak nevybočoval z řad svých kolegů (Rezek a Kalousek), a dokonce ani nepřesahoval své učitele (Tomek a Höfler). V duchu tradičního přístupu Jiroušek vidí hlavní Gollův deficit v jeho neschopnosti uvažovat synteticky a v jeho vědomém odmítání syntézy na úkor analytické práce, silně propojené se seminárním pojetím historie jako minuciózního rozboru uzavřeného souboru pramenů. Pokud však tvrdí, že „skutečně velcí historikové usilují spíše o obraz většího celku“, předkládá pouze svůj subjektivní názor, a nikoli názor obecný. Nepříliš novátorské není ani Jirouškovo tvrzení, že „Gollova škola“ byla téměř výhradně institucí zajišťující vlivové pozice, jež se před českou vědou otevřely jak po rozdělení univerzity v roce 1882, tak s ještě větší intenzitou po vzniku samostatné republiky. Poněkud složitější je to naopak s tezí, že „Gollova škola“ nebyla spojena stejným paradigmatem, přeloženo do dobové mluvy, společnou metodou. Jistě, pokud budeme historiografii od devadesátých let 19. století do třicátých let 20. století nahlížet v opozitu analytická versus syntetická, popřípadě hodnotově neutrální a ideologicky (či v jiné rovině filosoficky) ukotvená, pak jak mezi Gollovými vrstevníky, tak mezi jeho žáky panovala ohromná pestrost. Pokud však vezmeme jako měřítko právě onu minuciózní práci s prameny, jež rozhodně nebyla doménou Gollova učitele Höflera a jež v rovině zpětné kontrolovatelnosti narážela i u Tomka, pak právě pramenně-kriticistní přístup spojoval jak Gollovy vždy věrné žáky, tak žáky, kteří se s ním rozešli, protože jejich představy se nekryly s mistrovými vlivovými zájmy a výhledy na obsazování univerzitních stolic.

Odhlédneme-li od problémů práce s pojmem „Gollova škola“, jeví se jako nejzajímavější Jirouškova úvaha o Gollově místě v boji o pravost Rukopisů. Velmi dobře totiž poukázal na skutečnost, že Goll do sporu vstoupil až ve fázi, kdy byl vědecky již rozhodnut. Na základě rozboru pramenů pak ukázal, že Gollovo místo ve společnosti nebylo jeho odmítnutím pravosti Rukopisů nijak narušeno a že svůj rozchod s jejich vyznavači nakonec považoval za přínosný, protože mu vymezil prostor pro vlastní bádání. Jiná Jirouškova hodnocení jsou naopak poněkud problematická, řekl bych především kvůli jejich kategoričnosti, tedy kvůli přístupu, jejž autor zaujal již v případě knihy o Josefu Mackovi. Mám na mysli například hodnocení Golla jako člověka, „který nechtěl respektovat vývoj historické vědy – nebo minimálně neodhadl její vývoj“, jeho charakteristiku jako „malicherného ješitu“ či tvrzení, že „nebyl schopen vytvořit ani zformulovat filosofické zakotvení oboru“ a že se stavěl proti „blížící se interdisciplinaritě vědy“. Se vším by bylo možné sáhodlouze polemizovat a argumentovat například tím, že přinejmenším v německém prostředí se ubírala historiografie, odmítnuvší Lamprechtův kulturalistický přístup, v intencích Gollova historismu hluboko do třicátých let 20. století, že boj o pravost Rukopisů, do něhož Goll přispěl, byl příkladem interdisciplinarity vědy par excellence či že Goll neformuloval filosofické ukotvení oboru právě proto, že v něm neviděl nic přínosného pro obor samotný a že filosofická ukotvování bez zřetele ke kritické analýze pramenů vědomě odmítal, nikoli však, že by ho nebyl schopen. Vše je ale otázkou diskuse, v níž mne irituje pouze ona až přílišná kategoričnost soudů, jež vyvěrá spíše z naturelu autora Gollova životopisu než z materie samotné. Avšak na druhé straně je dobře, že Jiroušek do svého biografického psaní vkládá své subjektivní soudy, neboť vždy je lepší věda otevřená než věda bezpohlavní a suchopárná.

Autor je historik.