Prolínání radikálních způsobů života a pozoruhodných hudebních experimentů neodmyslitelně patří k šedesátým létům. Něco málo z kolektivního hledání ráje ale přetrvalo i do naší doby.
„Spořádaní občané se na nás dívali skrz prsty, jako kdybychom byli něco mezi gangstery, hipíky, kriminálníky a opicemi,“ vzpomíná na časy mnichovské umělecké komuny Chris Karrer ze skupiny Amon Düül II. „Čas od času se nám někdo ozval, že by rád udělal článek o tom, jak to u nás všechno funguje. Byli milí, přišli, vyzpovídali nás a vyfotili a o týden později se v novinách objevil text, ve kterém se psalo: Jestli je toto budoucnost Německa, pak se všichni modleme, aby se vrátil Adolf.“
Hudba byla důležitou součástí programu uměleckých komunit šedesátých let. Členové radikálního kolektivu Amon Düül, existujícího v letech 1967–1981, povinně posilovali společného ducha divokými hudebními jamy, které jsou zaznamenané třeba na albu Psychedelic Underground (1969) či Paradieswärts Düül (1971). Pokud šlo o hudební kariéru, ukázalo se ale jako schůdnější omezit „nadřazenost nadšení nad hudebními dovednostmi“, jak hlásalo jedno z pravidel, a uvnitř společenství se brzy vydělily dvě skupiny, označené římskými číslicemi I a II. „Přestaly nás zajímat ty politické sračky kolem,“ vysvětloval v rozhovoru pro časopis Wire rozštěp skupiny Karrer. Amon Düül II komunu opustili a stali se jednou z klíčových kapel tzv. německého kosmického rocku.
Mystika, vraždění, idyla
Na konci šedesátých let se hnutí hippies rozdrolilo na stovky menších skupin. Zatímco německé komunity té doby byly vesměs silně politicky zaměřené, v Americe se radikální mládež a hledači nového světového pořádku často přimkli k náboženským kultům. V nich hrála hudba také výraznou roli, jako například v massachusettské komuně Bratrství ducha (Brotherhood of the Spirit), jejíž hudební skupina Spirit in Flesh, vedená hlavou kultu Michaelem Metelicou, měla za úkol šířit spirituální hodnoty s pomocí rock’n’rollu. V roce 1970 dokonce podepsali nahrávací smlouvu a členové kultu se kromě společného zpívání museli zapojit i do guerillového marketingu, který obnášel například invazi televizních přenosů s plakáty kapely. Dlouho připravovaný koncert v Carnegie Hall ale dopadl fiaskem, stejně jako debutová deska u velké nahrávací společnosti, a kult se rozpadl.
V bláznivém panoptiku amerických hudebních kultů najdeme i Rodinu (Family) nepříliš talentovaného folkového zpěváka Charlese Mansona, který zosnoval několik vražd, anebo komunitu kolem hráče na banjo a harmoniku Mela Lymana, jenž se prohlásil za svatého a soustředil kolem farmy v Bostonu na sto padesát přívrženců. Patrně nejslavnější skupinou tohoto druhu je Ya Ho Wha 13, kterou od roku 1973 vedl Otec Yod, guru new age kultu Rodina zdroje (The Source Family). Vydali devět alb plných nekašírovaných psychedelických jamů, které dnes patří k vyhledávaným sběratelským raritám. Stejně ceněný je i vinyl He’s Able z roku 1973 se záznamem gospelové „mše“ kultu Chrám lidí (The Peoples Temple), jež se ukázala být přípravou na masovou sebevraždu, kterou členové skutečně později spáchali. „Nepácháme sebevraždu, ale revoluční čin, kterým protestujeme proti podmínkám tohoto nelidského světa,“ říká reverend Jim Jones v poslední skladbě alba, nazvané příznačně Mass Suicide.
Ne všechny podobné pokusy ale měly takto tragický konec. V Británii byly v té době populární farmářské komunity, jejichž členové věřili, že z úniku do rurální idyly vzejde nové lidství. Jejich ideály prostého života byly částečnou reakcí na drogový hédonismus hippies. „Dveře do ráje se otevírají podle svého vlastního časového pořádku. Nesmí se na ně tlačit,“ prohlásil v té době britský folkový zpěvák Robin Williamson, jehož skupina The Incredible String Band natočila své neslavnější desky v komunitě nedaleko velšského Newportu.
Odkazy a kopie
Kouzelný duch komunitních kapel přetrval i do nového tisíciletí, ačkoliv skutečných pokračovatelů tradice je už jen hrstka. V posledních letech se na indierockové scéně objevilo několik kapel nepokrytě kopírujících vnější znaky hudebních kultů – příklady jsou křesťanská skupina Danielson Family či indierockový projekt Polyphonic Spree. Jenže jejich nakažlivě radostná hudba stejně jako uniformní bílé róby vymazávající individualitu členů jen parazitují na autenticitě hudebních kolektivů. Vážnější odkaz éry komunitní hudby je patrný na současné scéně improvizovaného rocku, která se zhlédla v spontánní kolektivní tvorbě. Skupiny jako 6 Organs of Admittance nebo Sunburned Hand of the Man svými divokými performancemi evokují volnomyšlenkářské jamy komunitních kapel, o komunity v úzkém smyslu se ale nejedná. Tou vlastně není ani japonský kolektiv Acid Mothers Temple (Chrám matky kyselinové), jehož mozek Makoto Kawabata si v šedesátých letech prošel beatnickými a hippie komunitami, ale jejich pravidla mu připadla příliš omezující. Na čtyřicet členů jeho kolektivu (čítajícího hned několik propojených kapel) vlastní domy roztroušené po celém Japonsku, v nichž můžou volně žít pod heslem: „Dělej si, co chceš, a nedělej to, co nechceš.“
Jednou z mála explicitině komunitních kapel je pak americký blackmetalový kolektiv Wolves in The Throne Room, jehož členové sdílejí farmu v lesích u městečka Olympia ve státě Washington. Místo satanistických orgií se zde věnují ekologickému hospodaření na bázi úplné soběstačnosti a mají velmi blízko k tradici amerického transcendentalismu Waldo Emersona. „Les je plný zvuků divočiny/ zpěv ptáků se dnes ráno nese krajem/ toto bude můj nový domov/ hluboko v nejsvatějším háji,“ zpívají Wolves in the Thrones Room ve skladbě I Will Lay Down My Bones Among the Rocks And Roots, a shrnují tak ve třech větách ideu svého návratu do lůna nezkažené přírody.
Autor je hudební publicista.