Radar pod hudební hladinou

Noční část festivalu Sónar v Barceloně představuje zavedená hudební jména (The Human League, Dizzee Rascal, M.I.A., Aphex Twin, Steve Reich, Chris Cunningham ad.), denní část, probíhající v MACBA (Museu d’Art Contemporani de Barcelona), v krásné stavbě Richarda Meiera, je spíše experimentální zvukovou laboratoří. Festival slouží jako radar hudebního průmyslu a stírá hranice mezi high and low: sousedí zde současné umění s konceptuálními projekty i čirým popem. Prorůstá městem a pojmout jej v celku je zcela nemožné – proto se raději než na kvalitativní hodnocení zaměříme na obecnější tendence, které letošní ročník přinesl.

Kouzlo magnetické pásky

Na Sónaru se velmi dobře ukazuje, do jaké míry se konceptuální umění a sound art prolínají s elektronickou hudbou. Přes den se v MACBA hraje na šicí stroje (Sewing Machine Orchestra), vlastní tělo (Daito Manabe) či staré cívkové magnetofony (Open Reel Ensemble). Zvuk hledá vlastní hranice, zkoumá historii hudebních médií a posluchač se ocitá v nejistotě, zda zařadit podobnou událost do kategorie „koncert“ či „performance“.

Na něco podobného poukazuje Ei Waida, mladičký dirigent japonského orchestru cívkových magnetofonů propojených skrze elektrický obvod a aplikaci pro iPhone, když říká, že „v Tokiu se rodí nová hudební scéna, jejímž cílem je míchat klubovou hudbu s novomediálním uměním“. Sám Ei a jeho spolupracovníci vytvářejí v Open Reel Ensemble nové hudební nástroje s využitím digitálních i analogových technologií. Cílem je najít „hudbu z vesmíru“ a „oživit mrtvé nástroje“. Hudba souboru je jakýsi živý archiv – oprašuje staré přístroje a podomácku z nich vyrábí nové. A zhruba dvacetiletí chlapci sní o tom, že by „stvořili obrovský orchestr či snad divadlo, kde by člověka klidně mohly nahradit opice, jež by ovládaly cívkové magnetofony a vytvářely nové zvuky“.

Jiný japonský umělec, Daito Manabe, na festivalu představil tvorbu, jež by se dala popsat snad jako rave či breakcore vytvářený pomocí lidských šklebů. Jestliže hudba je jeden z mála uměleckých druhů, který dokáže přímo ovládat tělesné funkce, v tomto případě je tomu obráceně – tělo utváří hudbu. Pomocí senzorů napojených na tvář, které jsou ovládané komickými grimasami, vynalézá nové zvukové kreace.

Ghostpoet a návrat hip hopu

Trendem letošního roku byl návrat hip hopu. Spíše než obvyklých sexistických klišé a zbohatlických ód na konzumní civilizaci se tato vlna týká podrývání stereotypů. Nový, hravý, grimem ovlivněný zvuk se vrací ke kořenům, spadá především do stáje Big Dada, jedné z odnoží Ninja Tune. Letos na Sónaru vystoupil například americký rapper Eskmo, Velkou Británii zastupovali Dels a především současná vycházející hvězda – Ghostpoet.

Ghostpoet, vlastním jménem Obaro Ejimive, je hiphopový antihrdina, osamělý chodec, tragikomický poutník, zpívající městské blues, a jeho dikce se spíš než klasickému rapu podobá slam poetry. Poezii má ve svém jméně, je však pouhým stínem básníka: „Když jsem byl malý, zajímali mě duchové či paranormální jevy. Nevím, zkrátka jsem měl rád fotbal, tenis a… duchy – asi to ve mně zůstalo. A co se poezie týče, chtěl jsem se především vymezit vůči rapperům. Zkrátka ta melancholická, temná, paranormální oblast ve mně vždy byla, ale kde jsem vzal básníka, to opravdu nevím.“

Ghostpoet je hlas bez těla, spektrální básník zbavený vlastního já, ztracený v polyfonii současného světa: „Básník vždy chce být ,já’, říct nahlas, že je básník. Já se však cítím spíš jako mluvčí a pozorovatel. Nevím, zda jsem hlasem lidu či sebe sama – jsem jen jeden z milionů hlasů tohoto světa a skládám dohromady střípky toho, co jsem zaslechl.“ Pro nejnovější oběť mediální hysterie, k jejímž patronům patří Gilles Peterson či Micachu, je blues marmeláda, jíž Ghostpoet prokládá zpomalené grimeové rytmy na svém posledním albu Peanut Butter Blues and Melancholy Jam. Považuje se za anonymní hlas, přesto zvuk, se kterým přišel, patří k nejoriginálnějším hudebním projevům posledního roku. Filosofii nikdy nestudoval, ale mluví o nemožnosti uchopit realitu a najít její hranice. A od Fela Kutiho, nigerijského průkopníka afrobeatu, se naučil hudbu považovat za dar, který k nám sestupuje shora.

(De)centralizace

Letošní Sónar se snažil o decentralizaci hudební scény – která přesto zůstala značně centralizovaná. Z východní Evropy zde bylo zastoupeno pouze Rusko (Mujuice, DZA). Svou pozornost dramaturgové namířili především k africkému kontinentu. Tato tendence možná souvisí s poptávkou po soulově zabarvené taneční hudbě, která by nahradila vyschlý subžánr techna zvaný minimal. V klubech je slyšet afrobeat či africké perkuse; na Sónaru vystoupili Die Antwoord (surreálná jihoafrická parodie na konzumní společnost), Buraka Som Sistema či zábava pro antropology – Shangaan Electro (pouliční mix naivních elektronických zvuků a jihoafrického tance, podle organizátorů Sónaru „kulturní fenomén“). Přesto není jasné, zda půjde o trvalejší trend anebo jen dočasný módní výstřelek. Energie Buraka Som Sistema, která má blízko k M.I.A., je sice nezpochybnitelná, v některých polohách se ale až příliš blíží infantilnímu francouzskému elektru.

Na dávný úpadek minimalu poukázal i OffSónar, tradiční neoficiální součást festivalu, tvořená večírky jednotlivých hudebních labelů. Tento žánr se z lepších akcí postupně vytratil, hudba se blížila housu a v lepších případech znovuvzkříšenému disku, které na Sónaru zastupovali severští hudebníci jako Bjørn Torske, Diskjokke či mexičtí kouzelníci Aeiou se svou teatrální queer show ve stylu The Knife. Západní taneční hudba bloudí, oddává se soulové nostalgii a hledá tepleji zabarvený zvuk, bližší black music. Prvky minimalu pak přežívají v téměř akademické poloze, jakou představuje The Brandt Brauer Frick Ensemble – akustické techno v podání klasického hudebního souboru.

Heslem Sónaru v době ekonomické krize bylo: „Sónar je na prodej!“ a plakátům dominovala tvář nabubřelého galeristy. Jako by organizátoři tušili, že o pět set metrů dál budou demonstranti okupovat Plaça de Catalunya na protest proti reformním opatřením současné vlády, jejímž jediným lékem na krizi je krátkozraká privatizace veřejných služeb a krácení kulturních dotací. Poslední festivalový den pak proběhla obrovská manifestace organizovaná takzvaným hnutím rozhořčených. Sónar přitom tradičně podporuje radnice města – zda se ho krize také dotkne, ukáže až čas.

Autorka studuje literární komparatistiku a dějiny umění na École Normale Supérieure v Paříži.