Vědění je emancipační zkušenost

Mohl byste na úvod nastínit situaci v Quebeku? Čím protesty začaly?

Je třeba zdůraznit, že současná síť univerzit vznikla díky generální stávce spojené s občanským hnutím v roce 1969. Vysokoškolská odborová sdružení jsou zde decentralizovaná a bez hierarchie, blíží se spíše určitému druhu anarchosyndikalismu. Tato otevřená společenství blízká přímé demokracii dovolují každému studentovi, aby se vyjádřil na pravidelných valných hromadách. Generální stávky na univerzitách proběhly například v letech 1969, 1974 nebo 1996. Navazujeme tedy na dlouhou historii odporu, který probíhal i v dobách krize levice. Naše hnutí vzniklo v roce 2010, kdy se vláda rozhodla drasticky zvýšit školné o 1 625 z původních 2 168 dolarů. Používala při tom zvláštní rétoriku. Snažila se tvrdit, že je třeba zalepit díru v rozpočtu, již sama vytvořila, anebo že studenti jsou prospěcháři těžící ze zmrazeného školného. První zkouškou přitom bylo zvýšení školného v roce 2007, kdy se vzbouření studenti neodhodlali uspořádat stávku. Následně začaly padat návrhy, že by školné mělo být zvýšeno na šest tisíc dolarů, průměr školného v anglofonní Kanadě.

Jak studentská sdružení na takové návrhy zareagovala?

Uspořádali jsme první stávkové dny, petice a různé jiné skromné akce. S každou demonstrací přibývalo několik stovek lidí. Místo pouhého zvýšení školného je nutné hovořit o právu na vzdělání. Vzdělání je základní právo, nesmí být pro většinu lidí nedostupné. Školné je ve skutečnosti jen špičkou ledovce procesu neoliberalizace vzdělání. Jakmile je zavedeno školné, vztah jedince a univerzity se podstatně mění: nejde o společnou humanistickou emancipační zkušenost, během níž je sdíleno vědění, ale o pouhou individuální investici, abychom získali lepší zaměstnání. Tato proměna mentality následně studenty tlačí k tomu, aby upřednostnili třeba studium obchodu před výtvarným uměním. Neomezovali jsme se tedy na kritiku školného, ale snažili jsme se vysvětlit studentům podstatu problému, jelikož si nemyslíme, že by byli hloupí. Studentské hnutí nemůže řídit nějaká brilantní avantgarda, každý musí být součástí rozhodovacího procesu a mít vliv na to, co se bude dít.

Nicméně po dvou letech protestů nám vláda na naše požadavky ani neodpověděla. Rozhodli jsme se tedy pro nejradikálnější možnost, jíž je neomezená generální stávka. Tento prostředek v Quebeku vždy funguje, jelikož má přímý ekonomický dopad: je třeba nadále platit profesory, nahrazovat vyučování či v krajním případě dokonce zrušit celý akademický rok. Hrozí, že se noví uchazeči nebudou moci na univerzitu přihlásit včas, trh práce čeká na určitý počet promovaných. Vládě zkrátka nezbývá než ustoupit. Vše se však musí odehrávat podle určitých pravidel a být odsouhlaseno valnou hromadou.

Jaký je statut univerzit v Quebeku? Jsou to neziskové organizace, či soukromé instituce? Čím se liší například od systému amerického?

Ve Spojených státech jsou univerzity velmi úzce propojené se soukromým sektorem, většina studentů pochází z určitých sociálních skupin. Oproti tomu v Quebeku neexistují soukromé vysoké školy, všechny univerzity jsou veřejné. To ale neznamená, že by se tu nereprodukovaly určité sociální třídy. Například některé prestižní univerzity, které existovaly před zmíněnou reformou z šedesátých let, jako Montrealská univerzita či McGillova univerzita, mívají náročná přijímací řízení a berou především studenty, kteří absolvovali soukromé collèges, tedy instituce konkurující státnímu systému CÉGEP [Collèges d’enseignement général et professionnel, tedy Vyšší střední školy obecného a oborového vzdělávání – pozn. red.].

Co to jsou collèges nebo CÉGEP? Jde o jakési přípravné kursy před vstupem na vysokou školu?

Ano, absolvování CÉGEP je podmínkou k přijetí na univerzitu. V humanitních oborech se studuje dva roky, v technických tři. Vše vychází z myšlenky vzdělání dostupného pro všechny, kde i lidé hlásící se na velmi praktické obory musí projít minimálně čtyřmi kursy filosofie. Jde zkrátka o jakési základní vzdělání zdarma. Oproti tomu na univerzitách velká část peněz pochází ze soukromého sektoru a financován bývá především tržně uplatnitelný výzkum. Objevují se zde patenty, velké podniky si již neplatí vlastní výzkumná střediska, ale používají zdarma ta univerzitní. Důsledkem je komercializace vzdělávání, peníze bývají investovány do reklam či do staveb nových reprezentativních budov spíše než do samotné výuky.

Dala by se neomezená generální stávka uskutečnit i v českém prostředí? Státní univerzity jsou dlouhodobě podfinancované, ale existuje tu konkurence soukromých škol a studenti by mohli časem polevit.

Nevím, i naše vláda věřila, že se studenti vyčerpají, šlo o boj, kdo vydrží déle. Pokud je ale vše dobře připraveno a nátlak se stále stupňuje, studenti stávku vydrží a vláda nakonec zareaguje. Vše musí být každý týden projednáváno na valných hromadách. Stávka sice může skončit předčasně, ale pokaždé se dají přednést nové protiargumenty. V Quebeku stávkovalo až do konce sto sedmdesát tisíc studentů, ačkoliv vláda zahájila jednání až po dvou měsících. Lidé zkrátka opravdu věřili ve změnu a bylo jim jasné, že se vláda nechovala správně.

Zájem mladých lidí o politiku však bývá velmi povrchní, revolta je často redukována na pouhý styl. Jak je možné angažovat pasivní studenty?

Je třeba vytrvat, každé ráno rozdávat letáky, pořádat shromáždění. Stůl s pár plakáty nic nevyřeší, je třeba chodit za studenty osobně, vše donekonečna vysvětlovat – po dvou letech intenzivní práce to přinese ovoce. Musí zkrátka existovat skupina lidí, která upřímně věří ve smysl své činnosti a ve zvolené prostředky. Důležité je, aby vznikly prostory, kde se lidé mohou setkat, kde mohou působit umělci, aby nešlo pouze o manifestaci, ale o jakési obecné intelektuální vření. V našem případě i na uměleckých školách lidé brzy začali vyrábět časopisy, značnou část ikonografie celého hnutí vytvořila umělecká skupina École de la montagne rouge v Quebeku.

Dá se za překonání zmíněné apolitičnosti mladé generace považovat hnutí Occupy?

Ano, ale šlo spíše o velký start než o reálnou změnu. Problém Occupy spočíval v jeho dekategorizaci, šlo o čirý postmodernismus a chyběl velmi důležitý moment institucionalizace hnutí. Jeho účastníkům by bylo třeba ukázat, že jsou součástí společné kategorie. Myšlenka syndikalismu sice pochází z šedesátých let, ale stále je účinnější než hnutí Occupy, které nemá ani společné politické požadavky, ani společný jazyk a vytváří dojem, že všechna hnutí jsou si rovná. Neexistuje zde pojem performativity, vše je pouhou individuální záležitostí. Hnutí se snaží být inkluzivní, ale ze své podstaty zůstává exkluzivní. Nehledě na to, že Occupy Wall Street podporovalo mnohem více lidí na internetu než na náměstích. Javorové jaro bylo oproti tomu masovou záležitostí, zůstali jsme sice mnohem pragmatičtější, ale podařilo se nám pragmatismus propojit s příběhem, s jasnou vizí vzdělání a světa, ve kterém žijeme. Záměrně jsme se vyhýbali slovům antiimperialistický či antikapitalistický, abychom nepůsobili příliš vzpurně, ale vyslovili jsme dozajista antineoliberální vizi, aniž bychom se vzdálili od otázky vzdělání.

Lze ale uplatnit syndikalismus v době, kdy značná část zaměstnanců spadá do takzvaného prekariátu?

Je pravda, že někteří zaměstnanci se nemohou sdružovat v odborech, například ti, kteří nepracují ve společném prostředí. Aby vznikl odbor, lidé musí mít možnost se setkat a sjednotit. Pod pojmem odbor, syndikát, nemám na mysli tradiční legální, přesně uspořádané organizace. Mé pojetí odpovídá rozdílu mezi výrazy unionismus a syndikalismus v angličtině – první označuje klasické odbory, druhý spíše revoluční syndikalismus. V druhém pojetí neexistuje reprezentace, ale spíše přímé zapojení občana do rozhodování, vedení zde nerozhoduje za ostatní. Demokracie se odráží v celé politické struktuře organizace, vykonavatel ani mluvčí nemohou učinit nic bez mandátu valné hromady, jsou pouhými nástroji kolektivního hlasu. Jde o jakýsi alternativní demokratický prostor. Demokracie dnes prochází krizí, lidé se necítí být reprezentováni, a tudíž z politických důvodů nechodí k volbám. Proto je třeba stvořit nové prostory, kde by tito lidé mohli sami rozhodovat o svém osudu a zapojit se do přímé politické akce.

V dnešní době postupně mizí veřejný prostor. Italský filosof Giorgio Agamben zmiňuje pojem profanace, což zjednodušeně řečeno znamená, že by se lidé měli znovu zmocnit toho, co jim bylo odňato. K tomu, aby probíhal politický vývoj, je třeba, aby existovala opravdová materiální místa setkání spíše než pouhé virtuální sítě.

Ano, twitterová či facebooková revoluce jsou lživé pojmy. Politická akce není virtuální, ale fyzická, odehrává se v konkrétních místech politické organizace. Takovým místem se může stát cokoliv, park, náměstí, pracovní prostředí, kde se lidé setkávají. Architektura je tedy součástí všech těchto otázek. Jeden z mých přátel mi například řekl, že za stavbou mrakodrapů v severoamerických metropolích stojí často nevědomá snaha architektů znesnadnit lidem shromažďování na ulici. Je logické, že pokud člověka budovy převyšují o stovky metrů, cítí se zcela bezmocně.

V Quebeku jsme okupovali již existující prostory, jež náhle získaly nové poslání. Valné hromady se odehrávaly v tělocvičnách, mimo místa oficiálně určená k politické akci. Akce se neměla odehrávat pokaždé na stejném místě. Museli jsme proplouvat geografií města pokaždé jinak, znovu ji promýšlet a nebýt pevně lokalizovaní. Pouze tím se nám podařilo vymanit manifestaci ze zažité symboliky. Každá manifestace je dnes založená na symbolech – protestující se sejdou na stejném místě jako před lety, projdou určitou trasu a vše je brzy skončeno. V Quebeku však demonstrace dosáhla svého vrcholu ve chvíli, kdy ji lidé takto přestali plánovat. Už jsme nenásledovali symboly a mýty, ale sami je vytvářeli.

Samotný stát by měl být kontrolován demokratickými uskupeními existujícími na lokální úrovni. V Quebeku naše pojetí syndikalismu proniklo postupně nejen do tradičních odborů, ale i mezi obyvatelstvo, které začíná organizovat valné hromady v různých čtvrtích. Doufám, že se tyto iniciativy budou nadále rozvíjet.

Jak se vám podařilo přemoci mediální cenzuru?

V Quebeku existují dva velké studentské svazy, které dostávají prostor v médiích. Ten náš vznikl především kvůli jejich neúspěchu. Jelikož náš obraz v televizi býval značně zkreslený, založili jsme mediální výbor, přijímali jsme každý rozhovor, ale vždy jsme ho zorganizovali na vlastní způsob. Tiskový mluvčí měl povolení pouze opakovat to, co bylo odsouhlaseno na valných hromadách, a pokud to nedodržel, členové si na něj mohli stěžovat. Tak se nám podařilo prosadit se v tradičních médiích navzdory tomu, že proti nám byla zaujatá. Všechna média jsou v Kanadě vlastněna několika osobami, které mají jasné politické zájmy. Obrátili jsme se tedy nejprve na média zahraniční, která vůči nám nebyla předpojatá. The Guardian i Le Monde o nás napsaly skvělé reportáže. Celá událost byla nazvána Javorovým jarem, poprvé po dlouhé době někdo mluvil o Quebeku ve světových médiích, pro něž jsme byli jediným zprostředkovatelem situace. Ale jinak, jakkoliv jsem kritizoval Twitter i Facebook, i tyto nástroje jsme samozřejmě používali a tiskli jsme si také vlastní časopisy.

Měli jste nějaké výrazné negativní zkušenosti?

Ano, samozřejmě, byli jsme neustále pod palbou velmi útočných komentářů na internetu. Naši mluvčí pravidelně dostávali desítky výstražných dopisů, výhrůžky smrtí, dokonce jednou do kanceláře přišla obálka s bílým práškem, který byl později identifikován jako antrax.

Jak se díváte na situaci na vysokých školách ve Velké Británii? Školné zde bylo zvýšeno na devět tisíc liber, ruší se celé katedry, zanikají obory…

Když v Londýně v roce 2010 zhruba padesát tisíc studentů dokráčelo k Millbank, byla tato demonstrace chápána jako neúspěch. V Anglii bylo odsouhlaseno zvýšení školného v parlamentu, aniž by tam studenti mohli vstoupit, a společnost vnímala pouze debatu o penězích. Vznikla tam určitá traumatizující situace, v něčem podobná okolnostem naší stávky z roku 2007. Demonstrace u Millbank bývá zmiňována jako vrchol celého vyjádření nespokojenosti, po němž nic není možné. Jenže to byl pouhý začátek – existuje mnoho dalších prostředků a celé hnutí se jistě znovu vynoří. Je třeba si uvědomit, že v Anglii nebylo studentské hnutí od roku 1968, ani během samotného zavedení školného se nic významného neodehrálo. Podle mne se tu tedy rodí základy něčeho, co ještě přijde. Například na podzim jsem během návštěvy Anglie zjistil, že tam vznikají valné hromady podle quebeckého modelu.

Britská vláda se ovšem snaží předstírat, že jde o pouhé lokální problémy daných univerzit, anebo používá taktiky typu rozděl a panuj…

Problém je třeba odindividualizovat, katedry musí být vzájemně solidární. Útoky na univerzity se sice dějí na lokální úrovni, ale jde o celonárodní vládní politiku. Proto například Middlesexská univerzita nemohla sama uspět v boji proti tragickému zrušení katedry filosofie. Velká Británie potřebuje národní hnutí, jednotlivé případy nesmějí být brány jako regionální záležitosti. Je třeba najít příběh, který všechny tyto drobné kauzy sjednotí a bude mít širší dopad. V Quebeku se nám to podařilo díky jasnému a uskutečnitelnému cíli, jímž je zrušení školného, problematika komercializace vzdělávání a zrušených programů bývá naopak pro mnoho lidí nesrozumitelná a bývá chápána pouze regionálně.

Jaký máte názor na takzvanou masifikaci vzdělávání? Ve Francii je na vysokou školu přijat téměř každý maturant, jenže slušnou úroveň vzdělání zde má jen několik elitních škol. Někteří jsou vzdělaní a jiní vzdělanější.

V odpovědích na tuto otázku nepanuje shoda. Osobně si myslím, že by vzdělání mělo být demokratické, dostupné největšímu množství lidí, aniž by přitom poklesla kvalita. Mělo by jít o vzdělání normalizované, kde je určitý standard zárukou kvality pro všechny. Nejsem zastáncem prestižních univerzit a nerovností ve vzdělávacím systému. Prestiž bývá většinou umělá, spíše než s úrovní vzdělávání souvisí s okolnostmi vzniku dané školy, s rozpočtem či s reklamou. Nerovnost vzniká již na gymnáziích, kdy rodiče dávají své děti do soukromých škol založených na finančních kritériích. Je třeba zabránit tomu, aby se daná společenská třída reprodukovala sama mezi sebou. V Quebeku například existují velmi kvalitní emancipační vysoké školy založené na čistě akademických měřítkách. Šedesát procent studentů, kteří se zapíší na Quebeckou univerzitu v Montrealu, představuje i v dnešní době první členy svých rodin, kteří mají přístup k akademickému vzdělání. A přitom jde o vynikající univerzitu, která se objevuje v prvních pozicích na žebříčcích kvality.

Myslíte si, že ve Spojených státech hrozí nová ekonomická bublina spojená s neschopností obyvatel splácet dluhy za vzdělání?

Samozřejmě. Michael Moore o tom právě točí film. Dluh přesáhl již trilion dolarů, běžně slyším příběhy studentů, kteří mají splatit více než sto tisíc dolarů. Nikdo nemůže doufat, že podobnou částku lze v dnešní ekonomické situaci splatit. A to nemluvím o spekulacích s dluhy či o narůstání úroků. Absolventi vysokých škol pracují často na špatně placené částečné úvazky nebo jsou přímo nezaměstnaní. Tento systém se tedy během příštích let zhroutí, dluhy ztratí smysl a ve Spojených státech tak vzniknou nové zajímavé perspektivy pro boje za emancipaci.

Není dluh především politickým nástrojem, udržujícím obyvatele v jistém konformismu? Pokud platíte hypotéku, nemáte čas se věnovat umění nebo chodit na demonstrace…

Jde o smutný příběh generace zbavené svobody a zatížené hypotékami, dluhy na kreditních kartách či za vzdělání. Vše přitom vychází ze základního politického problému, jímž je dlouhodobé podfinancování školství. V šedesátých letech existovalo v Kalifornii mnoho univerzit zdarma, například v Santa Cruz nebo Berkeley, a ještě před několika lety byly tyto prestižní univerzity finančně dostupné. Je smutné, jak rychle studenti zapomněli, že dříve existoval zcela jiný vzdělávací systém. Zapomněli na humanistické, emancipační poslání vzdělání a ani si neuvědomují, že by jim mohlo sloužit k něčemu jinému než k tomu, aby se člověk zadlužil a případně dostal lepší zaměstnání. Právě tato změna mentality je na tom všem nejděsivější.

Jaké jsou další cíle Asociace za studentskou syndikátní solidaritu?

Chystáme se na únorový Sjezd o vzdělání, pořádaný vládou, která by ráda definitivně vyřešila studentskou otázku. Naším dalším cílem je prosadit, aby vysokoškolské vzdělání bylo zdarma.