Zvukové nebe nad letní Vídní

V průběhu dvou dní se ve Vídni udály hned dvě vernisáže výjimečných soundartových počinů – The Morning Line a Klanghimmel. Jako první rozbalila 8. června na Schwarzenbergplatz stan iniciativa Thyssen-Bornemisza Art Contemporary (TBA) a započala svůj nejnákladnější a nejambicióznější projekt The Morning Line. Jde o putující zvukový pavilon z potaženého hliníku. Uvnitř zní elektronická hudba, kterou pro instalaci složili přizvaní hudebníci a zvukoví umělci Alexei Borisov, Christian Fennesz, Carsten Nicolai, Lee Ranaldo, Chris Watson, Zavoloka, Peter Zinovieff, Evan Ziporyn a další hvězdy hudebního experimentu posledních desetiletí.

Egocentrická utopie

Vizuální struktura pavilonu, jakési interaktivní skulptury pro veřejný prostor, vznikla na základě komplexní vize Matthewa Ritchieho, konkrétní podoby nabyla ve spolupráci s newyorským architektonickým studiem Aranda/Lasch a postavena byla díky penězům uměleckého centra a nadace TBA, za níž stojí sběratelka umění Francesca von Habsburg. A právě TBA přišlo s nápadem rozšířit The Morning Line o zvukovou rovinu. Ve Vídni pak počátkem června během čtyřdenního festivalu „prostorového zvuku a moderní kompozice“ téměř třicet hudebníků pozvaných kurátorem Franzem Pomasslem dále rozvíjelo možnosti již ozvučené instalace, která chce reprezentovat nový typ kreativity, založené na symbióze vědy, technologie a umění.

Instalaci však ani v nejmenším nelze považovat za nějaký site-specific, naopak, do kultivovaného prostředí vídeňského náměstí se hodí jako pěst na oko (podobně jako kdysi ruské kolo do Prátru?). Jde o čistě egocentrický konstrukt bez jakýchkoli známek environmentální citlivosti. A tím byla i většina hudebních produkcí. Multimediální opera aperta uvízla v půli cesty mezi štědře dotovanou extravagantní utopickou vizí a technokratickou praxí současné zvukotvorby.

Empatická choreofonie

Mnohem sympatičtěji vyznívá projekt berlínsko-vídeňské soundartové platformy Tonspur. Ta si multikanálovou audioinstalaci Klanghimmel objednala u švýcarského „zvukového architekta“ Andrese Bossharda, do jehož „choreofonie“ zakomponovalo různorodé příspěvky dalších patnáct umělců, mezi nimi také Friederike Mayröckerová a Michal Rataj. Bosshard nahrávky zmixoval do sofistikované prostorové audiokoláže, jež bude až do konce září zaznívat z reproduktorů instalovaných na střechách dvou protilehlých budov v MuseumsQuartier a zavěšených mezi nimi nad hlavním nádvořím i na několika stromech v areálu. Spíše než o obvyklý mix jde o důmyslně a citlivě (někdy až na hranici lidské slyšitelnosti) koncipovanou, počítači ovládanou, re-konfigurovatelnou interaktivní kompozici, kalkulující nejen s dálkovými vstupy svých tvůrců, ale také s nepředvídatelnými pohyby zavěšených reproduktorů ve větru, atmosférickými změnami i přirozenými hluky veřejného prostoru.

Na rozdíl od výstřední a poněkud ignorantské instalace The Morning Line, které může být okolní prostředí ukradené, Bosshardovo Zvukové nebe neprovokuje svým vzhledem ani hlučností, naopak své okolí bere jako rovnocenného sociálního partnera a potenciálního spolutvůrce. Jeho strategickou předností je kulturní, nikoli technologická interakce. O tom ostatně svědčí i autorský komentář: „Pokud během léta v noci uprostřed Vídně zaslechnete téměř neslyšitelnou hru Klanghimmel, jsou vaše zvukově-halucinační schopnosti výjimečně rozvinuty! Přesnou dobu a lokace, v nichž budou zvukové stíny vypouštěny do vzduchu, se lze dovědět jen prostřednictvím fám.“ Některá data jsou přesto známa: na vernisáži 9. června znělo Zvukové nebe v součinnosti s vystoupením švýcarského bubeníka Lucase Nigliho a elektronickou produkcí Andrese Bossharda a Michala Rataje na nádvoří a z balkonu.

Ohnisko a asociace

Bystrý postřeh spisovatele a zvukového architekta Brandona LaBella z jeho nové knihy Acoustic Territories: Sound Culture and Everyday Life (Continuum Books 2010) rozhodně více koresponduje s filosofující instalací Klanghimmel než s okázalostí The Morning Line, na němž byl LaBelle nicméně zaangažován coby účastník a moderátor stejnojmenného sympozia. „Asociační formy diskursu a poznání vděčí za mnohé asociativní dynamice zvuku. To se týká stejně tak fyziky a fenomenologického chování zvuku jako formování konceptuálního a psychodynamického rámce poznávání, tedy toho, že slyšení je již asociativní akt. To, co slyšíme, není totiž většinou to, co vidíme, a nebývá to tedy striktně spjato s daným zdrojem ani přenášeno do jazyka. Zvuk často pomáhá usměrňovat naše vizuální ohnisko – to, co slyšíme, nám říká, kam se máme dívat, uvolňuje kolem nás proud energie, na který nevědomě reagujeme. Zvuky jsou asociovány se svým zdrojem, ale zároveň se stávají samy sebou, separují se a neustále se směšují s jinými zvuky, proto nepřetržitě vnikají do ohniska a opět z něj unikají.“ Klanghimmel mé vizuální ohnisko provokoval a vizuální asociace ve mně uvolňoval, The Morning Line nikoli.

Autor je hudebník a muzikolog.