Do kosmu s B4

Ačkoliv hudební uskupení B4, sdružené kolem Tomáše Procházky, Davida Freudla a Leoše Kropáčka, existuje v různých personálních obměnách už od roku 1999, fungovalo vždy spíše skrytě. Širší pozornosti se B4 dostalo až v souvislosti s první oficiálně vydanou nahrávkou s úderným a trochu potměšilým názvem Ringo George Paul John, která vyšla loni u pražského vydavatelství Polí pět. Po eklektickém proplouvání mezi nejrůznějšími styly se tu jejich styl usadil v poloimprovizované poloze ohlížející se ke krautrocku sedmdesátých let, kosmické psychedelii a počínající elektronice ve střihu Kraftwerk, nevyhýbá se ale ani easy listeningu, ironicko-nostalgickému využívání popových melodií nebo perverzních groovů.

O retro se nicméně nejedná. Je tu sice zřejmá nostalgie po dobách, kdy se ještě v rock’n’rollu skrývala pravda, zdánlivý návrat k minulým časům v sobě však skrývá pobavený odstup. Vše, co si hudebníci z B4 berou ze starých nástrojů, žánrů i hudebních postupů, je vzápětí vypreparováno a poskládáno do podoby povědomých seriálových znělek z dob našeho dětství, pípavých vesmírných melodií i pomalých, tklivých písní. A přinejmenším ony použité analogové nástroje opravdu dobře znějí.

Dobové chuchvalce šumů

Nyní pod názvem Didaktik Nation Legendary Rock vyšlo B4 dvojalbum – na prvním disku jsou písně nahrané kolektivní improvizací a následně jen v detailech upravené, na druhém s mírně přeskupeným názvem Antitank Kiddo Legendary Cork jsou jejich remixy. „Každou skladbu lze uchopit nekonečným množstvím způsobů. Toto jsou pouze dva z nich,“ píše se v bookletu. A je dobré říct rovnou, že druhý způsob je podstatně zábavnější.

Náladu prvního disku trefně vystihuje úvod první skladby, v níž do syntezátorového pípání odkudsi vypůjčený hlas deklamuje začátek jakési přednášky velebící technický rozvoj: „…objev reaktivního motoru umožnil vědcům přijmout velký úkol dvacátého století – let člověka mimo prostor země, let do vesmíru.“ A právě do dob, kdy hudba začala prostřednictvím efektů a elektroniky kolonizovat kosmos, se tu (podobně jako na předchozím albu) znovu dostáváme. Snaha dobrat se věrného dobového zvuku je opravdu důsledná a možná až trochu fetišistická: při nahrávání byly z velké části použity analogové nástroje a technika ze sedmdesátých let.

V příjemně plynoucích písních, v nichž se jen občas mihnou „dobové“ chuchvalce šumů a chrastivých hluků, slyšíme kromě zmiňovaných sedmdesátých let i ozvuky nového polského elektrojazzu (například Robotobibok). Některým posluchačům zase melodie tu a tam možná připomene filmovou hudbu k italským komediím, jiným třeba německé soft porno.

Radikální variace

Onu výše zmiňovanou ironickou podstatu tvorby B4 ale ozřejmuje až druhý disk. Remixová část je pestřejší a hravější. I když – možná, že „remix“ není úplně přesným označením vztahu těchto skladeb k jejich předlohám. Jedná se spíš o radikální variace, jimiž často vznikají úplně nové písně, a to i co se žánru týče. Zatímco totiž, jak se uvádí na stránkách kapely, „inspirací pro první disk byli především Zdeněk Liška a Ennio Morricone“, u druhého disku to byli „zejména Captain Beefheart, delta blues a africká hudba“. Beefheart je jasně čitelný na více místech, poctou nedávno zemřelému guruovi outsiderského blues je nicméně především krátká countryová skladba Good old times, v níž kromě Beefhearta můžeme slyšet i odkaz na polské Mitch&Mitch.

I když na Antitanku narazíme také na explicitní taneční beat (Welcome to our HDD) nebo klidný ambient (The space), mezi druhými verzemi písní nakonec zřejmě vítězí zuřivý remix nazvaný Kosto laulu, který ve finštině nazpíval Pasi Mäkelä z kapely Läski. Podivný tvar, který vznikl díky Mäkeläovu charismatickému projevu, budete chtít slyšet znovu a znovu. Zkrátka, jste-li naladěni na chytrou hudbu, kterou byste si navíc rádi pustili jako příjemný soundtrack k všedním událostem vlastního života, nové album B4 je jasná volba.