Fetiš rychlosti

Nepřiměřená rychlost je možná jedním z nejdůležitějších rysů současného světa. Kupodivu na to upozornili nemnozí, asi proto, že takové připomenutí zavání banalitou. Jenže banální to věru není. Na jisté zádrhele rychlosti u nás naléhavě upozorňuje Blumfeld S. M. Těžko se však zbavit pocitu, že něco přece jen ještě nebylo vysloveno a že v důsledku toho fenomén rychlosti podceňujeme, možná fatálně.

Prvotní stav lidství

Psychoanalýza se liší od většiny ostatních psychologických a filosofických škol tím, že psychózu – chcete-li: šílenství – nevnímá jako cosi bezpečně okrajového, spoutaného a vyhrazeného kuriózní neurofyziologické konstelaci, která se týká jen hrstky nešťastníků mezi námi. Psychoanalýza vnímá psychózu jako základnu, na níž stojí psychická stavba nás všech. Jako prvotní stav lidství, elementární stupeň, na nějž se každý z nás za určitých okolností může vrátit. Proto psychoanalýza sotva může s klidem sledovat experimenty s drogami či náboženskými zážitky. Nutně je totiž musí vidět jako zradu vyšších forem lidství, zradu o to odpornější, že ony vyšší formy jsou tak křehké a ničím neopevněné. Ze stejného důvodu jsou psychoanalytici odsouzeni mít zvýšené obavy o zdraví celé společnosti. Není­-li pevná bariéra mezi jedincem běžně neurotickým a psychotikem, nemůže být pevná bariéra ani mezi společností zdravou a šílenou. Co nás vlastně dělí od hrůzy psychotické společnosti? Od tanců svatého Víta? Tato otázka nemůže ponechat skutečnému psychoanalytikovi zcela klidný spánek.

Záblesky obrazů

Nad hovory o stále přítomné a číhající variantě psychotické kultury většina lidí zívá ještě o něco více než nad jinými psychoanalytickými libůstkami – třebas nad erbovním a analogickým závěrem o perverzi přítomné v každém z nás a zakládající naši sexualitu. Mnozí zívající, uklidnění tím, že psychoanalýza je přece prošlé zboží nepatřící do výkladní skříně jediné pravé empirické vědy, by asi byli překvapeni, že oba výše uvedené postuláty byly již ověřeny i empiricky. A tak máme díky pokusům Greenberga a Fishera změřeno, že těhotné ženy při projektivních testech rozeznávají na inkoustových skvrnách více falických předmětů než ženy netěhotné, ačkoli Freudův závěr o spojitosti dítěte a falu v mysli ženy dlouho sloužil k obveselování feministických kroužků. Rosenwaldovy pokusy dokázaly, že lidé cítící úzkost při hovoru o análních tématech pečlivěji a lépe srovnali časopisy, když je o to výzkumník požádal, ačkoli Freudovy charakterologické úvahy o vztahu anality a pedantismu budily již dlouho úsměv ve všech kroužcích, bez rozdílu konfese. A máme dokonce změřeno i to, že paranoici setrvávají na homosexuálním obraze déle než zdraví jedinci či jinak nemocní, ačkoli Freudovo spojení homosexuality a paranoie je všeobecně považováno za jeho asi nejjurodivější tezi.

Ovšem pozor, nejinak je tomu s výše uvedenou univerzálností psychózy. I zde máme, k překvapení mnohých, celkem tvrdá data. Mám teď na mysli pokusy Gudmunda Smithe s tachistoskopem – tedy přístrojem, k němuž přiloží pokusná osoba oči, aby vnímala jen to, co je jí promítáno výzkumníkem. Ten pak vystavuje pokusnou osobu sérii obrazů promítaných v rozličně rychlých sekvencích. Přitom mohou být měřeny různé fyziologické kvality, ale také může následovat rozhovor o obrazech, které pokusná osoba viděla či jen zahlédla, pokud je série pouštěna velmi rychle. Smith s pomocí tohoto zařízení dokázal rozlišovat nadmíru přesně psychotické a nepsychotické pacienty, později dokonce i neurotické a neneurotické. To vše – a to by nás mělo probudit z klimbání – jen regulací rychlosti vjemů. Smith v průzoru tachistoskopu promítal pokusným osobám obrazy s různou dobou expozice a pak zaznamenával výpovědi o těchto obrazech. Při velmi krátkém vystavení vjemu je obraz v mysli vnímajícího konstruován především subjektivně a formován hlavně pudem. Čím delší je expoziční čas, tím je vnímání sociálnější, jedinec objektivizuje svou konstrukci, přichyluje ji ke kolektivní dohodě a konvenčním vzorcům. Psychotik se pochopitelně vyznačuje tím, že obraz je u něj pudem napaden déle. Zachovává si „subjektivní“ interpretaci obrazu i při delší expozici. Mnohem zajímavější však je, že při expozici extrémně krátké, bleskové, je konstruování psychotika zcela identické jako konstruování zdravého jedince. Či spíše: vnímání zdravého i psychotika je v tomto případě úplně stejně patologické. Při určité rychlosti vnímání jsme zkrátka všichni psychotici, náš vjem je konstruován pudovou mocností.

Propad do psychózy

Určitá rychlost vnímání, myšlení či hodnocení skutečnosti nás, jak vidno, odsuzuje k tomu být blázny. Při kritickém zrychlení světa se dle všeho nelze propadu do psychózy ubránit. A právě proto bychom neměli zůstávat ke zrychlení kolem nás tak nevšímaví. Fetišizace rychlosti v soudobých kulturních produktech by nás zkrátka neměla nechávat tak klidnými. Nad svou benevolencí ve věci, která svou zjevností tolik kontrastuje s kuriózními panikami například ze zcela neškodných rysů pornografických, bychom se měli zamyslet. Smithovy pokusy totiž vedou k domněnce, že fetišizace rychlosti v naší kultuře je jednou z cest ke kolektivnímu šílenství, k civilizační psychóze.

Odtud mimořádné nebezpečí drog, které zrychlují naše vnímání, asociování a myšlení, čímž (byť i navzdory prokázané chemické neškodnosti) vyvolávají zhusta psychotické záblesky, především mohutné průlomy stihomamu. Jakýmsi analogem této chemie je ve sféře kulturních obrazů především hudební klip a obrazová dynamika počítačové hry, ovšem i celkově zrychlený filmový střih dneška. Tyto i mnohé jiné kulturní praktiky jdou stejným směrem: cílem je strhnout vnímání jedince na psychotickou rovinu, nedovolit mu rozvinout vnímání až k sociálnímu rozměru, neumožnit dotknout se při vnímání zdravého spektra.

Tanec svatého Jana bin Pavla

Co dělí od takového stržení k psychóze kulturu jako celek? Kde je hranice „rychlosti kultury“, za níž už rozum nemá žádnou šanci? Je kuriózní dávat rychlost klikání na myši či dynamiku střihu v klipech do souvislosti například s bujením konspiračních teorií? (Jakýsi vrchol jsme viděli v souvislosti se zabitím Usámy bin Ládina, kde už konspirační teorie vyšla plně ze stínu a stala se hlavním tématem informování o události.) Je pošetilé spojovat zrychlené míhání kulturních obrazů s nárůstem šikany mezi dětmi? (Psychóza je z psychoanalytického hlediska bytostně spjata s násilím, byť není tak jednoduché vysvětlit proč.) Je bláznovství vidět za rychlostí znaků návrat magie a náboženství? Davy nadšené ze svatby chlapce a dívky, kteří se vyznamenali jen tím, že se narodili? Výrobu modly z papeže, jehož kýčovité výroky ještě máme v živé paměti? A poznáme v té rychlosti vůbec, zda ještě škobrtáme, anebo už tančíme tanec svatého Víta? Těžko říct. Každopádně, než vaší myslí namísto odpovědi proběhne „blogistický výkřik“, přečtěte si tento text raději ještě jednou a pomalu. Nebude to totiž stejný text jako ten, který jste pouze přelétli.

Autor je absolvent mediálních studií, vydal několik knih esejů.