Historie zná jen dvě opravdové politické revoluce: Francouzskou a „velkou říjnovou socialistickou“. Odvážné tvrzení? Ne tolik, pokud přijmeme definici, že revoluce je to, co nás nemůže nezměnit. A také to, co vítězí svou porážkou.
Francouzská revoluce byla jistě šílenstvím svého druhu. Byla do značné míry po právu naprosto rozdrcena. Napoleon ji nejprve zcela zesměšnil, když se nechal prohlásit císařem, čímž popřel vše, v co revoluce věřila, a nakonec došlo ke zcela otevřené restauraci předrevolučních poměrů – návratu Bourbonů na trůn.
Rusové zopakovali francouzský vzor zcela důsledně, jen protáhli čtvrtstoletí na nějakých sedmdesát let. Vše mělo lehce bizarní orientální rozměry, ale jinak nelze říci, že by Stalin svou paranoidní diktaturou ideje revoluce zesměšnil méně a jinak než Napoleon. A dokonce i návrat předpřevratového řádu – v tomto případě „kapitalismu“ (ba i „carismu“ svého druhu) – jsme znovu prožili.
Signatury revolucí
Dá se však říci, že byla Francouzská revoluce zcela bezvýznamná? Že byla pouhou nechutnou epizodou mezi dvěma králi? To přece není pravda. Francouzská revoluce v jistém, velice záhadném smyslu zvítězila. Její váha spočívala dle všeho jen a pouze v tom, že se odehrála. Její relativně rychlá porážka tuto váhu jen umocnila.
Celý svět se – kupodivu – začal přeprogramovávat podle idejí gilotinujících a gilotinovaných maniaků, a to aniž by měl potřebu si je nějak připomínat. Revoluční dílo na sebe vzaly parní stroj, cenné papíry a automatizovaný tkalcovský stav, avšak nelze přece říci, že by tito noví neživí revolucionáři se všemi těmi Maraty, Dantony a Robespierry nesouvisely. Právě naopak, souviseli s nimi jaksi zásadně. Realizovali jejich sny, byť je otázkou, zda by se Dantonovi z této realizace nezvedl žaludek a zda by se burzián necítil popliván, kdyby ho někdo spojoval se sansculotskou lůzou. Přesto je zjevné, že politické přeprogramování Evropy v 19. století, ono pozvolné líhnutí larvy z kukly, jež jen málo souviselo s různými „revolučními roky“, přece jen jaksi bylo Francouzskou revolucí započato, iniciováno, neslo její signaturu. Jako kdyby samotný čin revoluce, ono pouhé prolomení bariéry „toto není možné“, dokázal záhadně infikovat dějiny, dát cosi v jejich spodních proudech do pohybu.
Nemůže se nakonec to samé přihodit Leninovi a Trockému? Jistě, nijak zvlášť nám neimponuje pohled na jejich krvavé dílo. Ale nemůže mít jejich čin stejně záhadný dodatečný dopad jako dílo Dantonů a Robespierrů?
Máme jednu velkou nevýhodu – žijeme těsně po „návratu Bourbonů na trůn“, a tak nám poněkud zamrzla naše politická imaginace. Zatuhla v restauračních jistotách a rozmrzá jen pozvolna. Zdá se, že kapitalismus triumfoval s konečnou platností, tak jako se roku 1815 zdálo, že starý svět je zachráněn a řád „pomazaných“ odvrátil hrozbu na další stovky let dopředu. Jenže rok 1815 není koncem revoluce. Svou smrtí teprve začíná revoluce působit. Neplatí to náhodou i o roce 1989?
Kdo by mohl být automatizovaným tkalcovským strojem dneška? Netřeba pochybovat. Je to mobilní telefon, internet, peer-to-peer, iPod, digitální sítě. Samozřejmě, že se tyto digitální sítě nijak nestarají o Lenina, tak jako se železnice nestarala o krvavého Robespierra. Ale přesto jsou spolu tajemným způsobem provázáni.
Lenin by si nad internetovým pornem nejspíše jen pohrdlivě odfrkl, vždyť jak souvisí s jeho idejemi beztřídní společnosti, v níž dynamika nevzniká vykořistěním jedné třídy druhou? A přesto by se mýlil, jako by se mýlil Robespierre ohrnující nos nad manhattanskými jazzovými kluby a džínami, jež by v jeho očích jen málo souvisely s idejí rovnosti a bratrství.
Revoluce je to, co již svým pouhým zablesknutím promění svět. Odlišíme si ji od kdejaké krvavé odpornosti až s odstupem, až po její smrti. Poznáme ji v inkarnacích tkalcovských strojů a ocelových ořů. Pak, když konečně prohlédneme, zjistíme, že žijeme ve světě dantonovských a leninských snů. A ve stejné chvíli začneme mít pocit, že to spojení Dantona a burzy je vlastně samozřejmé, že jsme o něm tak nějak vždy věděli, a že svět Dantonů a Leninů je vlastně stará vesta, která by již potřebovala vyměnit.
Zatím ovšem žijeme v té zvláštní fázi, kdy Robespierrové jsou prohlášeni za ďábly a jejich inkarnace se zdají vylepšovat to staré, co Robespierry smetlo. Jak natěsno toto vědomí přiléhá k samozřejmé jistotě, že naše děti budou žít v komunismu a budou to považovat za cosi fádního! Ba natolik fádního, že se možná zase stane módou být antikomunistou. Ale sotva si tyto děti sáhnou pro inspiraci k Jochům a Halíkům. Svůj antikomunistický Kapitál si budou muset napsat samy. Naše doba jim nebude mít co říct. Bude pro ně jalovou érou rituálních indiánských tanců ve chvíli, kdy na obzoru je již ke spatření podivná trojice Kolumbových plachetnic.
„Teorie rozbalení“
Ve vývoji dítěte existují dvě velké záhady. Na první z nich upozornil Sigmund Freud v článku Genitální organizace u dětí. Zde popsal skutečnost, že u pětiletých až šestiletých dětí lze často vypozorovat zjevné dovršení sexuálního vývoje. Dítě se na konci oidipovské fáze skutečně mnohdy dopracuje ke zcela genitální (a objektní) erotice, jeví se být takřka připraveno vést pohlavní život spočívající ve spojení penisu a vagíny a v lásce muže a ženy.
Pak však dojde k záhadné kanalizaci energie, dítě je na několik let jakoby desexualizováno a jeho plně sexuální povaha se projeví až na počátku puberty.
Jako kdyby se na malou chvilku v životě dítěte rozbalila dospělost ve svém celku, aby se vzápětí srolovala a musela být napříště skládána z vynořujících se kousků, opakováním již jednou provedených vývojových kroků. Vše vybojované je ztraceno, všechna infantilní střetnutí je nutné znovu podstoupit, s matným pocitem čehosi důvěrně známého.
Puberta ovšem není méně záhadná fáze než prvních šest let života dítěte. Jednak i v ní rozpoznáváme podobný mechanismus na sexuální rovině (puberta počíná i u budoucích pervertů vždy dosti normálně a genitálně, což je ovšem mechanismus málo prozkoumaný), ale hlavně: cosi pozoruhodného nacházíme na rovině psychické. Upozornil nás na to americký sociolog Stephen L. Klineberg, který objevil, že puberta je „u teenagerů provázena zvýšeným zájmem o události vzdálené budoucnosti, o to, co bude se světem v dlouhém časovém horizontu“. Rozumějme Klinebergovu svědectví dobře – samozřejmě, že puberťák roztahující křídla své imaginace za horizont dneška nemá žádný skutečně odpovědný zájem o svět a jeho úděl. Svět je jen projekčním plátnem jeho bouřlivých procesů vnitřních. Jeho velkodušná rozmáchlost je symptomem, indikátorem toho, že po nástupu pudové ofenzivy dochází k radikálnímu rozšíření mysli. Brzy však tato zvláštní celistvost pubertálního pohledu zmizí a je pohlcena všemi těmi známými partikularismy, až trapnostmi dospívání. Pubertální globálnost je rovněž „srolována“.
To vše nás vyzývá k formulování jakési „teorie rozbalení“. Myslím, že máme právo spekulovat o dvou velkých rozbaleních v životě dítěte. To, co si dítě musí složitě vybojovat a vydřít zkušeností, se podvakrát během prvních let života jaksi zableskne ve svém celku. Jakoby se to „rozbalí“ a zase „sroluje“, přičemž stejné bleskové rozbalení už není opakovatelné, jednotlivé části celku se musí napříště postupně dobývat.
Dopadne-li to dobře, dočká se člověk (dá-li pánbůh, stane se to kolem třicítky – u muže, u žen možná dříve) jakéhosi „třetího rozbalení“. To však již nepřijde naráz a samo od sebe, třetí rozbalení je výsledek mnohaleté práce, pospojování částečných výsledků z uplynulých let do jakéhosi celku, který svou – jakkoli slátanou – celistvostí tak trochu připomíná celek, jenž se podvakrát odrazil v minulosti. Ovšem tomuto třetímu rozbalení schází pohlcující uhrančivost dvou předešlých, neboť na rozdíl od nich dalo práci, bylo pozvolné, vyžádalo si náklady a muselo být povětšinou skromnější a kompromisní – ztratilo čistotu, slastnost i maximální měřítka.
VŘSR je náš osud
Nevztahuje se tato zákonitost náhodou i na osudy skupin a kultur? Industriální civilizace vznikla celkem nedávno. Je relativně mladá. Během svého vývoje zažila dvě divoké revoluce, připomenuté v tomto článku – Francouzskou a „říjnovou“. Obě rozvinuly tajemné koncepty budoucnosti, aby vzápětí prohrály a vše z nich bylo ztraceno. Nebyly tyto dvě revoluce také jakýmisi dvěma „rozbaleními“? Dvěma záblesky budoucna, jejichž osud opětovného srolování byl nevyhnutelný, ale přesto jsme v nich mohli zahlédnout svůj úkol, jemuž se nelze vyhnout? Nebyly tyto dvě revoluce naší kolektivní „genitální organizací pětiletého“ a „globálním pohledem puberťáka“?
Je-li to tak, pak nás ovšem čeká třetí rozbalení. Nebude asi tak divoké a bleskové jako dvě předchozí. Bude trochu všední a kompromisní. Ale přesto: budeme v něm pozvolna dobývat to, co se ve dvou revolucích provalilo a předčasně vyhřezlo do dějin. Jaksi tomu nemůže být jinak.
Soulož třicetiletého či jeho pevný životní program relativně málo připomínají lásku pětiletého či pubertální „teorie všeho“. Přesto je třicátník svým dvěma zábleskům z minulosti v jistém smyslu odpovědný. Nebude-li jeho dílo, jakkoli nečekaně profánní, v určitém smyslu hodno touhy pětiletého a šíře duše puberťáka, prohrál a neodvratně nastupuje nemoc.
VŘSR je náš osud, ať chceme či nechceme. Můžeme se jí posmívat, jako se posmíváme klátivým pohybům dospívajících trapáků, ale odmítnout její dědictví si dovolit nemůžeme. Byť to nemusíme nikomu říkat.
Autor je absolvent mediálních studií; vydal několik knih esejů.