O původu financí

Niall Ferguson svou knihu Vzestup peněz strukturoval nikoli podél chronologické osy jako vzestupně spějící proud událostí ústící do přítomnosti, ale soustředil ji kolem pěti klíčových finančních institucí: bankovnictví, trhu s dluhopisy, akciového trhu, pojišťovnictví a realitního trhu (nebo spíše kolem sociohistorického jevu vlastnické demokracie). Šestým pilířem knihy příznačně není finanční produkt, ale výtvor vděčící za svůj vznik zvláštní dějinné situaci – formaci „soustátí“ Spojených států a Číny, pojmenovaného Fergusonovým neologismem Chimerica. Překladateli Eduardu Geisslerovi se bohužel nepodařilo najít příhodný český ekvivalent, který by tomuto hybridnímu pojmenování ponechal konotace původního názvu, tedy odkazy k chiméře. Čímerika je zjevně nevhodné a neinvenční překladatelské řešení. Původní neologismus v sobě ukrývá skutečnost, že dějinně ojedinělá symbióza čínského věřitele a amerického dlužníka je nejen skutečností, ale i zdáním, chimérou, jakkoli má dříve nepředstavitelný vztah komunistického věřitele a kapitalistického dlužníka skutečně epochální význam.

Matematika i dějiny

Tento paradox se ovšem jeví jako zcela logický, přijmeme-li evoluční optiku, k níž se Ferguson hlásí v závěru knihy (jednou z alternativ názvu práce byl darwinovský titul O původu financí). Zmiňuje-li ovšem autor Richarda Dawkinse v souvislosti s rozdíly mezi přírodní a finanční evolucí, pak můžeme tuto paralelu rozšířit. Podobně jako u Dawkinse je individuum v podstatě inertním přenašečem genomu sloužícího jeho zachování, dědí se také finanční instituce bez větších intervencí jejich neutrálních nositelů. Proto je Čína jako dědic euroatlantických finančních produktů evoluční, nikoli skokově emergenční jev.

Jako ve všech ostatních (u nás naštěstí hojně překládaných) dílech v sobě Ferguson spojuje invenčního provokatéra a minuciózního analytika. Jako vždy propojuje ekonomickou analýzu se sociohistorickými a kulturně-historickými rozbory. Nebojí se přitom odrazovat čtenáře grafy, odbornou terminologií a zejména, jak je jeho dobrým zvykem, všudypřítomnou statistikou a jinými druhy kvantifikace. V předposlední kapitole dokonce předloží čtenáři, a jak přiznává, i sám sobě („Abych byl upřímný, i já jsem zmatený“) opravdu obtížný rébus vzorce Black-Scholesova modelu předvídání řízených rizik. Jeho selhání popsal Ferguson s neodolatelnou ironií i přesností. Nakonec konstatuje, že „nositelé Nobelovy ceny toho věděli spoustu o matematice, ale málo o dějinách“. Nejsilnější stránkou tohoto (a nejen tohoto) díla je, že autor nabízí dvojí možnost interpretace, tedy matematiku i dějiny. Za všemi těmi grafy a statistickými údaji, v nichž je Ferguson zjevně jako doma a čtenář má co dělat, aby udržel s autorem krok, je ještě druhá stránka interpretace, precizní a zároveň stylově elegantní analýza příslušných historických jevů. U toho však autor nezůstává, protože historie je tu také proto, aby sloužila pochopení přítomnosti a v mezích možností i predikování budoucnosti.

Nenávist vůči financím

Všechny rozebírané a přesně popsané finanční nástroje a instituce tu slouží k pochopení složitosti současného světa, nejen toho peněžního, ale i sociálního či sociálně-politického. Strhující a zároveň analytický popis vzniku mississippské finanční bubliny, jejímž strůjcem byl v 18. století John Law, ekonomicky nadaný podvodník, nachází v této knize paralelu k neméně dramatickému popisu bubliny z naší současnosti, spjaté s osobou Kennetha Laye, výkonného ředitele Enronu. „Law plánoval revoluci ve financích francouzské vlády, Lay plánoval revoluci v globálním trhu s energiemi.“ Pokud se Ferguson pohybuje na hranici přístupnosti, které je schopen neekonom, je to proto, aby pozornému čtenáři poskytl tím účinnější nástroje k pochopení současných, zdaleka nejen finančních dějů. O to cennější je tato munice v českém prostředí, kde se tak často v médiích nadsazují naprosto marginální události a o ekonomických otřesech světa se člověk dovídá ze zcela jiných zdrojů.

Síla autorovy motivace potlačit v čtenáři nevraživost vůči financím je zároveň i mírou užitku z překonání bariéry odporu kladeného houževnatou tradicí idiosynkrasie vůči všemu, co je utopeno v mlze nepochopení. Autor nakonec zabíjí dvě mouchy jednou ranou. Averze vůči světu financí je totiž často spjata s nechutí vůči politice, což sice nezřídka má své reálné důvody, hlubším motivem tohoto rozpoložení je však právě soubor příčin, o nichž hovoří Ferguson. Nenávist vůči financím a finančníkům má podle něho tři příčiny, totiž že dlužníků je vždy více než věřitelů, že finanční krize poskytují zdánlivé důvody k hledání původu chudoby a nestability právě ve financích a konečně – to je historicky specifický důvod – že poskytovatelem finančních služeb byli v minulosti převážně příslušníci etnických a náboženských menšin.

Věčnost věřitele a dlužníka

Uvažujeme-li nad četbou těchto finančních dějin světa ve světle nákladů příležitostí, pak je tato kniha velmi dobrou investicí. Z nemnoha ztrát lze zdůraznit (vzhledem k precizní logice textu nepochopitelnou) okolnost, že se autor nevěnoval rozboru právě oněch tří příčin, jež vyvolávají po velkou část dějin západní civilizace výraznou nechuť vůči světu financí. S tím souvisí jiná absentující otázka: Pokud už neexistuje dějinně empiricky, může aspoň teoreticky existovat ekonomický systém, v němž by byl poměr mezi věřiteli a dlužníky obrácený nebo by v něm dokonce obě instituce chyběly? Proč Ferguson úplně obešel rozbor vztahu, který vlastně tvoří nutný základ oněch pěti produktů, jež změnily finanční dějiny světa? A do jaké míry podmiňuje vztah věřitele a dlužníka ekonomiku jako takovou? Podobně nepochopitelně se autor vyhnul otázce, do jaké míry je (byť rozkolísaná) cykličnost finančních krizí produktem očekávání a do jaké míry výsledkem konkrétních historických situací. A jsou vůbec tyto krize cyklické?

Nejsilnější výhrada se však týká nedotažení toho, co je v této knize pouze naznačeno, totiž skutečnosti, že vedle spočitatelného rizika všech těch pravděpodobností, středních délek života, jistot, běžných rozložení, užitkových hodnot a dovozování převažují v lidském životě zcela nespočitatelná rizika, která se vymykají dosahu finančního světa stejně jako lékařské vědy. O nich Ferguson mluví, když říká, že o budoucnosti nelze hovořit v singuláru, ale zásadně v plurálu. Jestliže jsem po celou dobu četby této knihy vnímal křivolakou evoluci financí jako dějiny nejistot, pak také proto, že jsem si ji dosazoval tam, kde mi chyběla jako autorem explicitně vyjádřená. Navzdory vší exaktnosti, kvantifikovatelnosti a predikovatelnosti tohoto zprostředkujícího „organismu“, v němž převažuje vztah věřitele a dlužníka, jsou totiž dějiny financí především dějinami nejistot. Vzestup peněz tak lze vnímat dvojí optikou – jako nechronologicky strukturované dějiny zrozené z ohniska několika klíčových finančních institucí a nástrojů, což autor učinil, ale také jako prolegomena k budoucím dějinám nejistoty, o nichž finance vypovídají pouze jako jeden z mnoha dalších jevů. Antropologicky fundované dějiny nejistoty by klidně mohly navázat na plodně provokativní a intelektuálně brilantní dějiny financí.

Autor je filosof.