Příliv reálií

Zatímco Foucaultovo Zrození kliniky pojednává „o prostoru, řeči a smrti“, podává Daniela Tinková v knize Tělo, věda, stát podrobnou zprávu o přerodu maieutického čili babického umění v profesionalizované porodnictví. Jak zrození kliniky, tak vznik vědeckého porodnictví mají svůj kotvící periodický předěl v osvícenské Evropě 18. století. Uvedené diskursy (jeden z nich vlastně diskursem není) si však neodpovídají. Z tkáně Foucaultova historického popisu povstávají pojmy, v jejichž sémantickém podloží se kondenzují historické změny. U Foucaulta je to archeologie vědění, zkoumání míry rozestupu mezi slovy a věcmi, specializace nemoci, nové nosologické klasifikace a podobně. Tinková snáší nepoměrně více empirického materiálu, načrtává trajektorie vzestupu medicíny, ale chybí u ní pojmově sjednocující interpretační rovina, která by téma profesionalizace lékařství se zvláštním přihlédnutím k porodnictví posouvala do obecnější polohy. Postrádám také rozbor řady otázek, jež se víc než nabízejí právě v souvislosti s medikalizací porodnictví. Ze srovnání faktograficky založené knihy a filosoficko-historiografického diskursu vychází ta první jaksi naprázdno. Je to věc metody a její absence i otázka toho, zda a nakolik se může či dokonce má historiografie pohybovat v rámci filosofie.

Filosofie inventury

Kniha Tinkové je příliš vázána na konkrétní historické prameny, jejichž množství je úctyhodné, aniž by se ovšem zabývala jejich relevancí a aniž by si kladla otázky zvolené metody. Foucault zkoumá změny diskursu, data přiřazuje vývojovým přerodům, zatímco Tinková nechává obě oblasti oddělené, podává pouze jejich přehled. Autorka se nepohybuje na půdě diskursu, svůj text utváří formou přehledu, pouze inventarizuje, takže činí ze snesených pramenů inertní materii. Když například exponuje téma medikalizace porodnictví jako problém historiografie, uchyluje se nikoli k úvaze, ale k inventarizaci, a to ještě nedostatečné. Nepřipravenost k teoretické reflexi se u ní projevuje zejména tam, kde se přímo vnucuje vyrovnání se s Foucaultem. Autorka pouze referuje, shrnuje Foucaultův přínos v letmých rysech, ale nepouští se vůbec do kritického rozboru. Tím si ovšem zavírá jednu z nabízejících se cest k výkladu tématu. Zrod porodnictví se nemůže obejít bez kritické reflexe Foucaultova zrodu kliniky a na tu Tinková rezignuje, aniž by vysvětlila důvody této abdikace. A přitom se autorka k foucaultovské inspiraci přímo hlásí. Výsledkem je pak kniha, která místo čitelné výkladové stopy přináší pouze vnějškově uspořádaný svod pramenů. Luxus olbřímího objemu knihy je v příkrém rozporu se sporým badatelským ziskem.

Tato absence interpretační roviny je pro českou historiografii již dlouhodobě typická. Výsledkem jsou knihy oscilující mezi vyprávěním a faktografickými přehledy, jež jsou sice úhledně řazeny do poslušných chronologických řad, ale nepřinášejí nic kromě shromážděných pramenů, které jsou čtenáři k dispozici. Ten to přijímá s vděčností, neboť zajímá­-li se o dané téma, má zde jinak archivně rozptýlené prameny pohromadě. Čtenář by však měl žádat víc, měl by chtít místo obsáhlých souborů dat jejich interpretaci. Jenže vlastní názor je přes proklamované tvrzení o opaku (zdaleka nejen) v historiografii pěstované v České republice tabu. O to víc vyniká přímo panická hrůza před názorem či možná setrvalá neschopnost úsudku tam, kde se autoři snaží tento marasmus překonat. Marná snaha o úvahu se pak mění v školsky pojatou etudu podle mechanicky vytyčené osnovy. Vrcholně zajímavé a důležité téma tak v podstatě nechává autorka na konci vytuhnout v školometský Celkový závěr, jenž prozrazuje nedostatek invence.

Bez interpretace

Nejpatrnější je absence interpretativní historie tam, kde se autorka pohybuje v dějinách vědy. Zde je deficit reflexe největší a zároveň nejvysvětlitelnější. V Česku je historie vědy na rozdíl od Francie (Tinková cituje předního historika vědy Dominiqua Pestrea), Německa, Velké Británie, Spojených států a řady dalších zemí nechtěným přivandrovalcem. Práce, které jsou ohodnoceny vědeckými autoritami jako výborné, jsou odsuzovány k nepublikování jen proto, že scientisté s mentalitou předminulého století u nás tvoří majoritu. Hrozivý nedostatek reflexe vědy u nás se tedy podepsal i na díle, které by jinak svými náběhy slibovalo přinejmenším standard obvyklý v civilizačně vyspělejší Evropě, kdyby se odpoutalo od české nechuti k dějinám vědy.

Kniha Daniely Tinkové však docela pokulhává za nesplněnými aspiracemi. Je jich mnoho, například autorčino zaujetí pro genderové otázky paradoxně nemá v jejím díle odpovídající ekvivalent. Její desideratum „nové ideje feminity“ zůstává pouze přáním. O novém pojetí feminity v souvislosti s rolí ženského těla v právě zrozeném porodnictví jako nově medikalizovaném oboru se nedozvíme kromě nesystematicky roztroušených útržků vlastně nic. Podobně dopadla i otázka nové distribuce rolí v genderovém rozdělení. A tak je to bohužel v této knize skoro se vším.

Ještě hůře jsou na tom pasáže, kde bylo nutné vzájemně propojit dva (nebo i více) historických jevů. Tak je tomu například u výkladu merkantilismu, který autorka váže na foucaultovský pojem biomoc. Ač jinde operuje s plnohodnotnou literaturou, tak zde vůbec neuvedla zásadní dílo o merkantilismu, knihu sociologa Gerharda Stapelfeldta Der Merkantilismus (2001), v níž se autor zabývá hospodářským a sociálním pozadím vzniku merkantilismu, jeho principy, vznikem merkantilistického kapitalismu v Anglii, rolí Francie v merkantilistickém světovém hospodářství a erozí merkantilismu na konci 18. století, kdy se začíná etablovat liberalismus. Především však vztah biomoci a merkantilismu představuje Tinková jen skrze díla jiných.

Nedostatek ujasnění tématu, vágní rozvržení, které je jen organizačně-typografické, nikoli však věcné, neschopnost najít výkladová ohniska, to vše vede k velkému roztříštění textu, který se kaleidoskopicky odvíjí od jednoho arbitrárně stanoveného bodu k druhému. Výsledkem je příval fakt, který s ohlušujícím lomozem v zárodku dusí čtenářovu potřebu záchytných bodů porozumění. Ale právě takovýto typ historiografie čeští nakladatelé vyžadují a čeští čtenáři patrně s radostí konzumují. Nelze to pochopit, protože je to pavoukovitě utkaná mrtvá čtenářská hmota, až k nečtení nudná.

Co si žádá věc a co čtenáři?

Přitom z hlediska heuristiky je Tinkové kniha úctyhodná, což lze považovat za jediné plus. Heuristická základna je široká, avšak nad mohutnými vodstvy pramenů se neklene žádná duha interpretace. Je škoda, že v tak objemné knize nenajdeme nic než do šiků uspořádaná fakta. Jako by autorka byla poháněna současnou mánií kvantifikovaného hodnocení vzdělání, posedlostí množstvím bibliografických položek a pramenů. A ovšem v tomto případě také objemem díla. Jako by objem znamenal vědeckou váhu. Rozsah práce se samozřejmě nutně nemusí řídit čtenářskou únosností, ale především rozsahem nutně sděleného. Rozsah vědeckého díla by mělo určovat jen to, zda si to „věc žádá“. Jenže převládají­-li v knize historické reálie, data a mnohdy nadbytečné citace nad tím, co teprve dílu vtiskuje smysl, tedy nad interpretací, pak je ta kniha v pravém slova smyslu nečtivá. Jde o příkrý kontrast k Foucaultovu poměrně útlému svazku, jemuž se dostalo výborného českého překladu Čestmíra Pelikána. Pojmová vyhraněnost je mu nástrojem přesně cíleného poznání a výrazem úspornosti, s níž svůj text strukturoval. Čtivost je pak – budeme-li ji definovat jako poměr mezi ziskem z nového poznání a vkladem, kterým čtenář musí přispět k tomu, aby text odhalil své interpretační možnosti – veliká. Naopak probrodit se nížinami obrovského množství vzájemně izolovaných dat v knize Tinkové je skutečně duchamorné. Malý zisk z četby je tu v kontrastu k vypětí, jež vyžaduje zdolávat jednotvárný příliv reálií. Ale v této lhostejné změti dat prý čeští čtenáři mají obzvláštní potěšení.

Autor je filosof.