Další z autorových skeptických komentářů se vysmívá naivnímu ztotožňování trestního stíhání vysokých politiků s obratem k lepšímu. Odvolává se přitom na Adornova budoucího „pomyslného svědka“, jenž se však stal skeptikem. Není ke komu se obracet s obžalobou. Mizí i prostor, jenž by umožňoval svobodný projev.
U fatálních nemocí, když už se smrt chápe díla, leckdy tělo ještě jednou zmobilizuje všechny síly, jenže konec o to hbitěji zmaří všechny naděje. Podobně je to se společenskou a politickou situací u nás. Na první, hodně povrchní pohled by to mohlo vypadat, že i privilegovaným korupčníkům se přestaly vyhýbat tresty, vyplývající ze zákona, že i na ně takzvaně došlo. Dokonce se o některé z nás pokouší euforie. Je to však křeč nadějí, které jsou mrtvě narozenými dětmi. Krev opět hnije v promarněných existencích, jak kdysi o jiné době pravil Jan Patočka. Podíl na věcech veřejných má jen omezená skupinka mocných, která rezignovanou beznaděj většiny společnosti deklaruje jako sociální smír. Skutečnost, že ruka zákona sahá stále častěji do vyšších sfér politiky, totiž opravdu nelze chápat jako bod obratu k lepšímu.
Bez prostoru
V Dialektice osvícenství (1947, česky 2009), velmi pesimistické knize, přesouvají Theodor W. Adorno a Max Horkheimer adresáty svých sdělení z někdejších mas či jedinců na hypostazovaného svědka: „Je-li dnes někdo, k němuž má smysl se obracet, pak to nejsou ani takzvané masy, ani jednotlivec, který je bezmocný, nýbrž pomyslný svědek, jemuž toto vše zanecháváme, aby to nezahynulo spolu s námi.“ Kdysi budoucí Adornův pomyslný svědek je dnešní skeptik, který se už nemá vůbec na koho obracet. Dialektika osvícenství vznikla v dusných letech zatím posledního celosvětového konfliktu, je ale stále platnější v době, kdy se tak úspěšně rodí ten příští a možná ještě apokalyptičtější.
Dnes už nelze doufat jako za Adornových časů ani v onoho pomyslného svědka. V době, kdy se konformita stala epidemií a jakákoli změna je většinovým míněním chápána jako cize znějící hlas v unisono přesvědčení o potřebě spotřeby pro spotřebu, totiž nutné společenské změny nenastanou. Díky skandální absenci veřejného prostoru se individuální svoboda stala téměř nevymahatelnou. Navíc se absence veřejného prostoru maskuje jako kvazisvoboda projevu, kterou markýrují až na výjimky média.
Jinými slovy, domněnka, že by všichni nositelé výkonu práva náhle prozřeli a zasahovali i do oblastí, které před nedávnem svíral kruh nedotknutelnosti, je lichá. Adornův pomyslný svědek jakožto poslední záchrana totiž může předat svědectví z minula pouze za předpokladu, že ještě existuje veřejný prostor, do něhož lze toto poselství vpustit. Existuje však ještě veřejný prostor? V situaci, kdy se instituce, jež jsou z povahy své činnosti státní i veřejnoprávní a je do nich přečerpávána část republikového rozpočtu, chovají jako privátní subjekty – jinými slovy se v nich uplatňují ryze partikulární a úzce soukromé zájmy? Kdy je kritika těchto institucí a nejen jich chápána jako útok? Ostatně veřejný prostor je v inertní společnosti s nulovým vztahem ke svým vlastním právům už tak zprivatizovaný, že by mohl nést nápis „Veřejnosti vstup zakázán“.
V tkáni úsluh a služeb
V dobách přímočarých diktatur, jako byla ta před dvaceti a více lety, je neexistenci veřejného prostoru snadné poznat. V současnosti se však absence veřejného prostoru maskuje jako přebytek, a dokonce i potřeba jejího nastolení je nižší než v otevřené diktatuře. Zapomíná se, že přes všechny mimikry svobody projevu také dnes existují latentní i manifestní formy cenzury. Veřejný prostor je u nás zprivatizovaný a připravený k ještě důslednějšímu přisvojení, je ovšem také totálně vyprázdněný. Stačí se podívat na hlavní zprávy veřejnoprávní televize, ale situace není o mnoho lepší v tištěných médiích ani na internetu (o internetovém samizdatu, který by se rovnal úrovni některých někdejších strojopisných edic, si zatím můžeme nechat zdát). Projevům nespokojenosti, jež se prohnaly pražskými ulicemi, je pak přisuzována nejen nelegitimnost, ale dokonce i nelegálnost. Jakékoli projevy nespokojenosti jsou již předem ostrakizovány jako excesy a zdá se, že i sociální citlivost v průměru klesla téměř na nulu.
Pomyslný svědek mohl být brán v potaz v době, která se přes prožité válečné utrpení nebo jemu navzdory vzchopila k naději. Dnes už si na ni musíme nechat zajít chuť. Budoucnost se už nechápe jako otevírání nových perspektiv, protože byla mylně ztotožněna s ideologicky exploatovanými utopiemi. Tak se namísto změn prosazuje korupce. Provázanou tkáň vzájemných úsluh, naturálních i finančních služeb a nepotismu nelze zpřetrhat. Pro pomyslného svědka, kterého bychom se mohli, tak jak to činili ještě Adorno a Horkheimer, dovolávat, zde není místo. Zatím se zástupci všeobecné nicotnosti, která ničí každou iniciativu hned v zárodku, roztahují na svých postech, jako by tam měli sedět ještě po smrti. Veřejný prostor zeje prázdnotou a stal se burzou, na níž se přetahují nejsilnější paže o každodenní tučnou provizi.
Autor je filosof.