Po vzestupu ostatního světa

Po Úpadku americké moci Immanuela Wallersteina (český překlad Rudolf Převrátil, SLON 2005) se v české překladové literatuře objevil další titul na téma postamerický svět. Tentokráte od amerického politologa indického původu. Tato příslušnost k dvojí kultuře poskytuje Fareedu Zakariovi širší a realističtější rozhled po světě, než jaký podává ve svém výkladu eroze americké moci Wallerstein.

Úspěch, nebo úpadek?

Zakariův popis vzestupu „zbytku světa“ je kupodivu docela optimistický, přestože jde o optimismus způsobený fascinací dosavadních úspěchů Západu. Zatímco Wallerstein popisuje stahování Spojených států z pozice jediného hegemona jako úpadek, vykládá Zakaria ztrátu této jedinečné role naopak jako důsledek úspěchu USA na poli ekonomickém, technologickém a kulturním. Navzdory kriticismu vůči „podzimu patriarchy“ je Zakariův pohled na minulou i současnou roli Spojených států obdivný, opět v příkrém kontrastu k Wallersteinovi. Co však dělí obě vlivná pojednání na toto téma, je míra perspektivy, kterou přisuzují Číně. Ve světle vzrůstajícího vlivu Číny se podle Zakarii jeví i hrozba islámského terorismu jako zanedbatelná. Čína je nově (byť už více než tři desetiletí) se ustavující pól světové hospodářské a politické moci. Dnešní situace je v mnohém odlišná od známých historických podob světové rovnováhy, zejména tím, že obtíže nepramení ani tak z ekonomie nedostatku, jako spíše z ekonomického úspěchu. Postamerický svět ukončuje dosavadní unipolaritu.

Bez vize i bez „kdyby“

Co můžeme vyvodit ze Zakariova popisu přesunu moci z dosavadní přechodné unipolarity v multipolaritu, jež spočívá především ve vzestupu nezápadního světa? To, co se v knize dovídáme, je přesný a zasvěcený popis mechanismu transferu ekonomické a politické moci do nových center – Číny, Indie a několika dalších. Se znalostí věci hovoří Zakaria například o schopnosti hinduismu absorbovat jiná náboženství, respektive o potenci hinduismu jako zdroje možné politické a ekonomické flexibility Indie. Jenže nejsou to všechno příliš známé věci? Nespočívá hodnota Postamerického světa spíše v přesunu důrazů či vystižení některých nových, nicméně nikoli překvapivých momentů? Není to příliš málo? A především: neplyne nepřekvapivost Zakariových interpretací nové mocenské konstelace, jež je ve stálém pohybu změn, z naprosté absence autorovy vize? Zakaria si neklade otázku, můželi být politologické pojednání pouze bezhodnotovou výpovědí, byť se proklamativně hlásí k západním hodnotám. Není úkolem politologické interpretace spíše popis napětí mezi tím, co je nebo v nejbližší době může být, a tím, co by mělo být? To, co vzbuzuje rozpaky nad Zakariovou prací, nejsou ona nepřekvapivá konstatování o „vzestupu zbytku světa“ ani jeho minuciózní popisy, ale právě překvapující absence dimenze, kterou bychom mohli nazvat kondicionálněaxiologická. Patří sem hodnoty, které nám nejsou k dispozici předem hotové a pohotově aplikovatelné v praktickém životě. V kondicionálněaxiologické sféře jde o tu oblast hodnot, které vytváříme svým každodenním rozhodováním na základě toho, co jsme za hodnoty považovali dříve, co za ně hodláme považovat v budoucnu a hlavně jak hodnotíme přítomnou situaci. Pakliže jde o oblast hodnot, které vyplývají z našich rozhodování, musíme do jejich tvorby zahrnout i dimenzi možností, tedy ono co kdyby. Z důvodu tohoto zanedbání nepředestírá Zakaria možnosti, které z jinak přesně popsaného transferu moci mohou vyplývat. Vždyť politologie jako obor na rozhraní jiných disciplín, především historie, sociologie a řady dalších, pracuje s kondicionálem, jímž si otevírá cestu k popisu možné budoucnosti, ať už v podobě příslibů či varování, nejlépe však obojího. Tváří v tvář aktuálním převratům v arabském světě pak takový bezhodnotový popis selhává úplně.

Bez jinakosti

Zakariova mapa nových oblastí politických a ekonomických změn arabskou část světa téměř nezná, či přesněji řečeno ji podhodnocuje, byť s jeho kritikou přeceňování takzvaného islámského fundamentalismu, což je ovšem značně rozporný pojem, lze naopak souhlasit. Ve vyznačení trajektorií vzestupu a sestupu západního světa chybí popis toho, co z onoho západního přínosu může přejít do vzestupu nezápadního, tedy čínského, indického, brazilského a jiného světa. Jaká bude recepce západních hodnot a které podle autora stojí za zachování? To se bohužel z knihy nedozvíme. Jako by současný kult západního perfekcionismu, zahleděného do úzce vymezené přítomnosti, ovládl samotný politický diskurs. V éře politické korektnosti, která je jen extrémním projevem základů severoamerické politické kultury (to znamená sekularizovaného puritanismu), je přece paradoxní, že Zakaria je příliš zahlcen právě optikou tohoto současného protagonisty světové moci, aniž by byl práv „jinakosti zbytku světa“. Tak se příběh přenosu moci z jediné velmoci na její politické a ekonomické diadochy odehrává paradoxně jako patriarchálně podbarvený příběh, v němž moudrý vladař předává dědicům, byť „nepokrevním“, svůj odkaz.

Autor je filosof.